sem pište referáty na přání
Duben 2007
holandsko
21. dubna 2007 v 21:55 | →referát←NIZOZEMÍ
Rozloha: přibližně 42 000 km2
Počet obyvatel: 38 535
Měnová jednotka: nizozemský zlatý (gulden)
Hustota obyvatel: 11 obyvatel na 1 km2
Polovina Nizozemska leží pod úrovní moře, a bez ochrany hrází a odčerpávání vody by bylo zatopeno. Jak dokládají archeologické nálezy již ze 7. - 5. století před Kristem, byli prvními obyvateli severní části dnešního Nizozemska Frísové, kteří se ani po útocích a návratech nevzdali pokusů o osídlení pobřežního území. Zatím se nepodařilo objasnit proč žili v tak nízko položeném kraji a proč se nestáhli výše do všestranně vhodnějších oblastí. Přežít tak nízko znamenalo být výš, než kam dosáhla voda. Proto také stavěli vyvýšeniny na nichž potom stavěli svá obydlí. Teprve poslední století před Kristem umožnily dostatečně velké vyvýšeniny trvalé osídlení pobřežních oblastí.
Stavba nejstarších hrází souvisí s Římany až do 5. století. Jednoduché hráze měly zabránit vylití dolních toků z břehů a umožnily přesun vojska. Ale ani tyto hráze neodolaly větším přívalům vody. První hráze ve Frísku z 10. Století byly navršené zemní valy zpevněné trávou. Stavba se postupně zdokonalovala, voda však stále vítězila. Nejčastější příčinou byly bouře a tání sněhu. Aby hráze odolaly, musely by být pevnější a vyšší. Ve 14. století se stavěly hráze z mořské trávy nakupené za dřevěné kůly. Na začátku 18. století se objevil drobný vodní živočich "šášeň lodní", jenž dřevo rozežral a hráze velmi rychle zničil. Od té doby se používal jako stavební materiál kámen a hráze se budovaly s mírnějším sklonem. Hráze musely být udržovány a zpevňovány. V další etapě si stavitelé uvědomili, že potřebují budovat hráze nejen podél toku, ale také napříč. Tato hráz zabraňovala průniku solí do půdy za hrází.
Na přelomu 16. a 17. století se objevily první odvážné projekty na odvodnění a vysoušení rozsáhlých vodních ploch. Pomocí větrných mlýnů se vysoušela jezera a vznikaly poldery. Tím se také vysušilo jedno z největších jezer (180 km2) Haarlem, na jehož dně bylo vybudováno letiště Schipol. V průběhu 18. století bylo vysušeno a zúrodněno 7 000 km2 půdy.Většina polderů vznikala v průběhu 16. - 19. století. Postupně se zlepšovaly postupy i technické pomůcky. Významným objevem bylo využití páry a od roku 1900 nástup dieselových motorů a elektřiny. V letech 1840 - 1852 bylo vyměněno 160 větrných mlýnů za 3 parní čerpadla. Na dně jezera leží květinová pole. V období od roku 1200 do začátku 20. století bylo skóre zisků a ztrát téměř vyrovnané. Vysušilo se 5 204 km2 půdy a voda zatopila 5 666 km2 půdy. Ve 20. století Nizozemsko přistoupilo k realizaci gigantických projektů. Jako první vyrostla 32 km dlouhá hráz Afsluitdijk, za níž byla voda vyslazena a stalo se z ní jezero Ijlselmeer. Tragické záplavy z 1. února 1953, při nichž voda zničila 500 km hrází, zatopila 2 000 km2 souše a připravila o život 1 835 lidí, vyburcovaly celé Nizozemsko k realizaci projektu DELTA, navrženého již v roce 1932. Práce započaly ve 40. letech dílčími projekty, které však brzy přerušila 2. světová válka. Po válce se pokračovalo. Během třiceti let vzniklo 11 hrází různých typů. V laboratořích, díky počítačové technice, se dosáhlo požadované přesnosti a byly vyvinuty potřebné stroje a lodě. Výstavba hrází byla dokončena v roce 1986. Poslední hráz přes Oosterschelde, technicky nejnáročnější, se díky ostré kritice veřejnosti a ekologů ještě rozestavěná změnila z pevné hráze na průtočnou, která může být během 85 minut uzavřena mohutnými železnými vraty. Skládá se z 65 betonových pilířů. Na vzájemně propojených pilířích a v bezpečné vzdálenosti nad vodou vznikla silnice. Výdaje byly 4 násobně vyšší než na pevnou hráz. Hráze v deltě zkrátily zdejší pobřeží o 700 km spolu s dálničními mosty, z nichž Zeelendburg o délce 5 021 m patří k největším v Evropě.
Dlouhodobý pokles pevniny představuje 15 - 30 cm za století. Doprovází ho zvyšování střední mořské hladiny. Ještě před 10 000 lety byla mořská hladina o 45 m níže a oblast dnešního Severního moře byla tehdy souší. Za příštích 100 let by mělo dno klesnout o 20 až 85 cm. Proto se musí neustále zvyšovat dnešní hráze a zapojovat výkonnější čerpadla za vysoké výdaje.
Rozloha: přibližně 42 000 km2
Počet obyvatel: 38 535
Měnová jednotka: nizozemský zlatý (gulden)
Hustota obyvatel: 11 obyvatel na 1 km2
Polovina Nizozemska leží pod úrovní moře, a bez ochrany hrází a odčerpávání vody by bylo zatopeno. Jak dokládají archeologické nálezy již ze 7. - 5. století před Kristem, byli prvními obyvateli severní části dnešního Nizozemska Frísové, kteří se ani po útocích a návratech nevzdali pokusů o osídlení pobřežního území. Zatím se nepodařilo objasnit proč žili v tak nízko položeném kraji a proč se nestáhli výše do všestranně vhodnějších oblastí. Přežít tak nízko znamenalo být výš, než kam dosáhla voda. Proto také stavěli vyvýšeniny na nichž potom stavěli svá obydlí. Teprve poslední století před Kristem umožnily dostatečně velké vyvýšeniny trvalé osídlení pobřežních oblastí.
Stavba nejstarších hrází souvisí s Římany až do 5. století. Jednoduché hráze měly zabránit vylití dolních toků z břehů a umožnily přesun vojska. Ale ani tyto hráze neodolaly větším přívalům vody. První hráze ve Frísku z 10. Století byly navršené zemní valy zpevněné trávou. Stavba se postupně zdokonalovala, voda však stále vítězila. Nejčastější příčinou byly bouře a tání sněhu. Aby hráze odolaly, musely by být pevnější a vyšší. Ve 14. století se stavěly hráze z mořské trávy nakupené za dřevěné kůly. Na začátku 18. století se objevil drobný vodní živočich "šášeň lodní", jenž dřevo rozežral a hráze velmi rychle zničil. Od té doby se používal jako stavební materiál kámen a hráze se budovaly s mírnějším sklonem. Hráze musely být udržovány a zpevňovány. V další etapě si stavitelé uvědomili, že potřebují budovat hráze nejen podél toku, ale také napříč. Tato hráz zabraňovala průniku solí do půdy za hrází.
Na přelomu 16. a 17. století se objevily první odvážné projekty na odvodnění a vysoušení rozsáhlých vodních ploch. Pomocí větrných mlýnů se vysoušela jezera a vznikaly poldery. Tím se také vysušilo jedno z největších jezer (180 km2) Haarlem, na jehož dně bylo vybudováno letiště Schipol. V průběhu 18. století bylo vysušeno a zúrodněno 7 000 km2 půdy.Většina polderů vznikala v průběhu 16. - 19. století. Postupně se zlepšovaly postupy i technické pomůcky. Významným objevem bylo využití páry a od roku 1900 nástup dieselových motorů a elektřiny. V letech 1840 - 1852 bylo vyměněno 160 větrných mlýnů za 3 parní čerpadla. Na dně jezera leží květinová pole. V období od roku 1200 do začátku 20. století bylo skóre zisků a ztrát téměř vyrovnané. Vysušilo se 5 204 km2 půdy a voda zatopila 5 666 km2 půdy. Ve 20. století Nizozemsko přistoupilo k realizaci gigantických projektů. Jako první vyrostla 32 km dlouhá hráz Afsluitdijk, za níž byla voda vyslazena a stalo se z ní jezero Ijlselmeer. Tragické záplavy z 1. února 1953, při nichž voda zničila 500 km hrází, zatopila 2 000 km2 souše a připravila o život 1 835 lidí, vyburcovaly celé Nizozemsko k realizaci projektu DELTA, navrženého již v roce 1932. Práce započaly ve 40. letech dílčími projekty, které však brzy přerušila 2. světová válka. Po válce se pokračovalo. Během třiceti let vzniklo 11 hrází různých typů. V laboratořích, díky počítačové technice, se dosáhlo požadované přesnosti a byly vyvinuty potřebné stroje a lodě. Výstavba hrází byla dokončena v roce 1986. Poslední hráz přes Oosterschelde, technicky nejnáročnější, se díky ostré kritice veřejnosti a ekologů ještě rozestavěná změnila z pevné hráze na průtočnou, která může být během 85 minut uzavřena mohutnými železnými vraty. Skládá se z 65 betonových pilířů. Na vzájemně propojených pilířích a v bezpečné vzdálenosti nad vodou vznikla silnice. Výdaje byly 4 násobně vyšší než na pevnou hráz. Hráze v deltě zkrátily zdejší pobřeží o 700 km spolu s dálničními mosty, z nichž Zeelendburg o délce 5 021 m patří k největším v Evropě.
Dlouhodobý pokles pevniny představuje 15 - 30 cm za století. Doprovází ho zvyšování střední mořské hladiny. Ještě před 10 000 lety byla mořská hladina o 45 m níže a oblast dnešního Severního moře byla tehdy souší. Za příštích 100 let by mělo dno klesnout o 20 až 85 cm. Proto se musí neustále zvyšovat dnešní hráze a zapojovat výkonnější čerpadla za vysoké výdaje.
helsinky
21. dubna 2007 v 21:54 | →referát←Helsinky
Helsinky - nejsevernější hlavní město kontinentální Evropy, které leží na jihu Finska, země s nekonečnými lesy a
s tisíci jezery. Město bylo založeno v roce 1550 švédským králem Gustavem I. Wasou. Hlavním městem
finského velkoknížectví se stalo až v roce 1812, po té co bylo Finsko (od 12. století součást Švédska) zabráno
Ruskem (1809). Hlavním městem samostatného Finska je od roku 1919. Dnešní Helsinky mají něco málo přes
půl milionu obyvatel. Město je obklopeno z jedné strany mořem a z druhé lesy. Moře zasahuje až přímo do
samotného centra, kde je jeden z přístavů. Centrum města je vystavěno v neoklasicistickém stylu (1808 město
lehlo popelem) a působí neobyčejnou lehkostí a svěžestí. Nad centrem města se tyčí známá bílá katedrála.
V Helsinkách sídlí vláda a důležité úřady. Jsou tam velké loděnice, zpracování dřeva, tiskárny, papírny, továrna
na porcelán, která je jedna z největších v Evropě. V centru pak celá řada veřejných budov, například hlavní
nádraží z roku 1916, budova parlamentu, budova senátu, univerzita, mnoho muzeí a galerií. Je to důležitá
dopravní křižovatka, ve městě je rozsáhlá síť metra a mezinárodní letiště. V Helsinkách se konaly Olympijské
hry v roce 1952, kde sportovcem číslo jedna byl náš Emil Zátopek, který vyhrál běh na 10 km, 5 km a i Maratón.
Jeho žena Dana Zátopková získala zlatou medaili v hodu oštěpem. V letech 1973-5 zasedala v Helsinkách
Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě. Momentálně je Finsko předsedajícím státem Evropské unii a
Helsinky jsou jedním z měst evropské kultury roku 2000 (spolu s Prahou).
Helsinky - nejsevernější hlavní město kontinentální Evropy, které leží na jihu Finska, země s nekonečnými lesy a
s tisíci jezery. Město bylo založeno v roce 1550 švédským králem Gustavem I. Wasou. Hlavním městem
finského velkoknížectví se stalo až v roce 1812, po té co bylo Finsko (od 12. století součást Švédska) zabráno
Ruskem (1809). Hlavním městem samostatného Finska je od roku 1919. Dnešní Helsinky mají něco málo přes
půl milionu obyvatel. Město je obklopeno z jedné strany mořem a z druhé lesy. Moře zasahuje až přímo do
samotného centra, kde je jeden z přístavů. Centrum města je vystavěno v neoklasicistickém stylu (1808 město
lehlo popelem) a působí neobyčejnou lehkostí a svěžestí. Nad centrem města se tyčí známá bílá katedrála.
V Helsinkách sídlí vláda a důležité úřady. Jsou tam velké loděnice, zpracování dřeva, tiskárny, papírny, továrna
na porcelán, která je jedna z největších v Evropě. V centru pak celá řada veřejných budov, například hlavní
nádraží z roku 1916, budova parlamentu, budova senátu, univerzita, mnoho muzeí a galerií. Je to důležitá
dopravní křižovatka, ve městě je rozsáhlá síť metra a mezinárodní letiště. V Helsinkách se konaly Olympijské
hry v roce 1952, kde sportovcem číslo jedna byl náš Emil Zátopek, který vyhrál běh na 10 km, 5 km a i Maratón.
Jeho žena Dana Zátopková získala zlatou medaili v hodu oštěpem. V letech 1973-5 zasedala v Helsinkách
Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě. Momentálně je Finsko předsedajícím státem Evropské unii a
Helsinky jsou jedním z měst evropské kultury roku 2000 (spolu s Prahou).
hamburk
21. dubna 2007 v 21:53 | →referát←Hamburk
Svobodné hansovní město Hamburk je po Berlínu největší město Německa, tvoří spolkovou zemi. Bylo založeno v 9. Století jako Hammaburg a rozvíjel se ve středověku jako obchodní metropole. Má 755 km, 1,6 milionů obyvatel, leží pouze 6 m. n. m.
Přístav
Výhodná poloha v deltě Labe předurčila Hamburk k prvnímu a obchodnímu místu Evropy, přístav je nevetší pozoruhodností Hamburku, říká se brána do světa. Byl založen ve 12. Století tzv. svobodným dopisem od císaře Fridricha Barbarossy
Se rozkládá mezi rameny Labe tzv. severním a jižním Labem, je vzdálený 104 km od ústí Labe do severního moře, celková plocha je cca 100km a za rok je odbaveno celkem 12 000 lodí z více jak 90 zemí světa.
Historie
1810 připojen k francii a 1814 opět samostatný členský stát, v 18. Století se stal centrem severního Německa, od roku1919 sídlem univerzity, od roku 1979 sídlem technického vysokého učení. V roce 1842 město vyhořelo, ale bylo znovu vystaveno po válce, protože bylo dost zničeno bombardováním v letech 1943-1945.
Kultura
Významné jsou rovněž vysoké školy hudby, umění, hospodářství a politiky. Hamburská státní opera, divadla, hudební sály, jazzové, folkové, popové a rokové scény, muzea, zábavný park. Sídlí zde severoněmecký rozhlas, televize, kongresy, nakladatelství.
Průmysl
Důležité průmyslové centrum, loďařský, chemický, petrochemie, hutnictví, rafinerie, těžké stroje, elektronika
Svobodné hansovní město Hamburk je po Berlínu největší město Německa, tvoří spolkovou zemi. Bylo založeno v 9. Století jako Hammaburg a rozvíjel se ve středověku jako obchodní metropole. Má 755 km, 1,6 milionů obyvatel, leží pouze 6 m. n. m.
Přístav
Výhodná poloha v deltě Labe předurčila Hamburk k prvnímu a obchodnímu místu Evropy, přístav je nevetší pozoruhodností Hamburku, říká se brána do světa. Byl založen ve 12. Století tzv. svobodným dopisem od císaře Fridricha Barbarossy
Se rozkládá mezi rameny Labe tzv. severním a jižním Labem, je vzdálený 104 km od ústí Labe do severního moře, celková plocha je cca 100km a za rok je odbaveno celkem 12 000 lodí z více jak 90 zemí světa.
Historie
1810 připojen k francii a 1814 opět samostatný členský stát, v 18. Století se stal centrem severního Německa, od roku1919 sídlem univerzity, od roku 1979 sídlem technického vysokého učení. V roce 1842 město vyhořelo, ale bylo znovu vystaveno po válce, protože bylo dost zničeno bombardováním v letech 1943-1945.
Kultura
Významné jsou rovněž vysoké školy hudby, umění, hospodářství a politiky. Hamburská státní opera, divadla, hudební sály, jazzové, folkové, popové a rokové scény, muzea, zábavný park. Sídlí zde severoněmecký rozhlas, televize, kongresy, nakladatelství.
Průmysl
Důležité průmyslové centrum, loďařský, chemický, petrochemie, hutnictví, rafinerie, těžké stroje, elektronika
francie
21. dubna 2007 v 21:53 | →referát←Francie
Oficiální název země: Francouzská republika
Rozloha: 547 030 km² (47.) - 30% orná půda
Počet obyvatel: 58 470 421- 1997 (21.)
Nejvyšší hora: Mt. Blanc 4807m
Státní zřízení: Pluralitní republika prezidentského typu s dvoukomorovým parlamentem
Hlavní město: Paříž - (Paris) 9 500 000 (1995)
Další města: Marseille, Lyon, Toulouse, Nice, Štrasburk, Nantes, Bordeaux, Rennes
Měna: euro
HDP: 20 200 USD na obyvatele za rok - údaj z roku 1995
Jazyky: francouzština, italština, bretonština
Správní rozdělení: 22 oblastí
Členství v mez. org: OSN, EU, NATO, G-7, OECD
Etnické složení: Francouzi (94%), Němci, Bretonci, Katalánci
Náboženství: katolíci (81%), sunnitský islám, kalvinisté
Povrch: Povrch státu je převážně tvořen nížinami, pánvemi ( nejrozsáhlejší je Pařížská pánev ) a středohořími. Část území je vyplněna Alpami, kde je také nejvyšší hora Francie i Evropy - Mont Blanc ( 4 810 m ) na hranici s Itálií, poprvé zdolaný v roce 1786.
Podnebí: vlhké přímořské na západě, kontinentální na východě, horká a suchá léta na pobřeží Středozemního moře. Průměrná teplota v Paříži je od 1°C v lednu do 25°C v červenci
Historie: V prvním tisíciletí přišli do země keltští Galové, později ovládnuta římskou říší. Největší rozsah dosáhla ale jako franská říše Karla I. Velikého na přelomu osmého a devátého století. Teprve roku 1453, kdy skončila stoletá válka s Anglií, byla sjednocena Francie v rozsáhlý a silný evropský stát, který se stal brzy evropskou mocností. Po porážce Napoleona země ztratila dobytá území na východě a byla obnovena bourbonská monarchie. V roce 1870 byla vyhlášena republika. Po porážce v druhé světové válce byla Francie rozdělena na dvě části -jedna okupována Německem, ve druhé zřízen profašistický režim se sídlem ve Vichy. Po válce se musela Francie rozloučit s některými svými koloniemi - například s Alžírskem či zeměmi na Blízkém východě.
Obyvatelstvo: Smíšený původ francouzského obyvatelstva se projevuje antropologicky a kulturně zejména v rozdílech mezi severem a jihem., navíc i regionálními dialekty etnických menšin.Standardní francouzština dominuje středu a severu země, jižané se odlišují výraznými "nosovkami".Nejvýraznější jazykové diference se projevují v okrajových oblastech: katalánštinou se hovoří ve východních Pyrenejích, dialektem italštiny na Korsice, keltskou bretonštinou v Bretani, silný germánský dialekt přežívá i v Alsasku, vyskytuje se i vlámština, na hranicích s Belgií. Baskický jazyk, který přesahuje ze severního Španělska do západních Pyrenejí, je mezi evropskými jazyky lingvistickým unikátem.
Kultura a náboženství: Francouzská kultura obohacovala soustavně svět již od dob Karla Velikého. Do dlouhého seznamu vynikajících kulturních osobností světového formátu patří dramatici, malíři a sochaři, filozofové, spisovatelé, hudební skladatelé a filmoví režiséři. Avšak patrně nejtrvalejší přínos, kterým Francie proslula, představuje její kuchyně. Tradiční venkovské pokrmy si vydobyly dominantní postavení na tabulích celého světa. Francie nemá státní náboženství. Většina obyvatel se hlásí k římskokatolické církvi. Jsou tu významné menšiny protestantské a židovské a značný počet muslimů mezi přistěhovaleckými komunitami ze severní Afriky.
Zemědělství: Francouzské hospodářství, které patří v evropském společenství k nejvyspělejším, zaznamenalo od padesátých let bouřlivý rozvoj.Francie jako největší evropský producent a vývozce zemědělských produktů značně profituje (má úspěch) ze štědré subvenční (podpůrné) politiky EU i přesto, že význam hospodářství neustále klesá. Nadprodukce pšenice, mléčných výrobků a vína působí EU i v zámoří problémy. Francie disponuje největší rozlohou zemědělské a orné půdy v Evropě.Pěstuje se zde pšenice,cukrová řepa, brambory, slunečnice, olivy, chmel, tabák, a dokonce i rýže. Země je třetím největším producentem dřeva v Evropě. Velká část lesních oblastí je spravována státem, realizován je rozsáhlý program obnovy lesů. Rybolov se soustřeďuje hlavně na pobřeží Atlantského oceánu, při pobřeží Středozemního moře nejsou možnosti lovu příliš velké.Tradiční je chov ústřic. Nejdůležitější rybářské přístavy jsou La Rochelle, Concarneau, Boulogne a Lorient.
Průmysl a obchod: V současné době je Francie čtvrtou nejsilnější průmyslovou velmocí na světě, po Spojených státech, Japonsku a Německu. Ve srovnání s jinými evropskými státy zde působí méně velkých společností. Nerostné zdroje Francie jsou již omezené. Bohaté zásoby železné rudy a černého uhlí v Lotrinsku se pro levný dovoz využívají stále méně. Evropsky významné jsou zásoby bauxitu,
potaše, kamenné soli a uranových rud.Podíl elektřiny vyrobené v jaderných elektrárnách je 80%. Na Rhoně a jejich alpských přítocích bylo vybudováno množství hydroelektráren. Tepelné elektrárny jsou soustředěny kolem Paříže,v uhelné pánvi na severu a v Lotrinsku. Francie zaujímá v Evropě 2. místo v produkci automobilů (Renault, Citroen, Peugot) a 3. ve výrobě oceli, je rovněž hlavním producentem civilních a vojenských letadel. Jejich vývoj je realizován v rámci společných evropských projektů, jako Concorde nebo Airbus. Francie je také v čele evropského kosmického výzkumu. Velmi významná je výroba dalších dopravních prostředků (vysokorychlostní železniční soupravy), zbraní, umělých vláken, pneumatik a světově proslulé kosmetiky. Vysokou úroveň si udržuje textilní průmysl soustředěný na severu a v Paříži- centru světové módy a výroby oděvů. Velmi rozsáhlé, rozmanité a kvalitní je potravinářství.
Doprava: Francie má nejrozsáhlejší síť železnic v Evropě s výjimkou Ruska. Nedostatečně je řešena silniční doprava ve městech a skrze ně.Silniční doprava dominuje přepravě osob i nákladů. Státní železniční doprava je na světové úrovni, především v souvislosti s jejich rozsáhlou modernizací. Na rekonstruovaných i zcela nových tratích jezdí až třistakilometrovou rychlostí soupravy TGV. Ve výstavbě jsou tratě na Brusel a skrze nově otevřený Eurotunel pod Lamanšským průlivem do Velké Británie. Francie se může pochlubit nejdelším systémem vnitrozemní vodní sítě v Evropě. Největší námořní přístav je Marseile (2. v Evropě) s ropným terminálem Fos-Lavéra, Le Havre a Dunkerque. Významný cizinecký cestovní ruch, směřující především do Paříže a na francouzskou Riviéru, pomáhá vyrovnávat pasivní bilanci zahraničního obchodu.
Školství: Francie má vynikající tradici veřejného vzdělávání, které je na všech stupních bezplatné. Školní docházka je povinná od 6 do 16 let.Po základní škole, kterou děti navštěvují do 11 let, se část studentů gymnázií připravuje k maturitě a dalšímu studiu, ostatní pokračují na školách 2. stupně s všeobecným nebo technickým zaměřením. Vzhledem k tomu, že studium na vysokých školách je jen výjimečně limitováno, existuje velké množství nezaměstnaných vysokoškoláků.
Zdravotnictví a sociální péče: Francouzský systém sociálního zabezpečení byl založen v 30. letech a po 2. světové válce byl ještě rozšířen. Z velké části je financován státem a zaměstnanci i zaměstnavatelé na něj povinně přispívají.Léčebné náklady jsou hrazeny systémem pojištění, které vychází ze standartní stupnice poplatků, aby vedle veřejných služeb mohla existovat i soukromá praxe. Lékařské služby jsou na špičkové světové úrovni, ale je pociťován nedostatek nemocničních lůžek. Také kapacity specializovaných zařízení, jako jsou psychiatrické léčebny a domovy pro přestárlé, jsou značně omezené
Tisk a sdělovací prostředky: Francie má vynikající publikační tradici. Mnohé noviny a časopisy -např. Le Monde, La Figaro, Paris-Match a známé ženské magazíny Elle a Marie Claire mají světový ohlas. Hlavní masmedia - rozhlas a televize byla donedávna vzhledem ke státnímu monopolu poněkud monotónní. V roce 1975 byla státní společnost ORTF rozdělena a její jednotlivé části jsou řízeny zástupci státu, parlamentu, tisku a samotných pozorovatelů stanic.
Víza: Pro turistiku existuje bezvízový styk pro dobu kratší než 90 dnů. U pracovních a studijních pobytů se vyžaduje vízum i na dobu kratší než 90 dnů. Dle francouzských předpisů jsou všichni cizinci kromě občanů zemí EU a Švýcarska, Andorry a Monaka povinni na požádáni prokázat délku pobytu, finanční prostředky na pobyt a návrat.
Paříž
Paříž je typickým městem služeb. Paříž je sídlem mnohých velkých firem a k tomu ještě úřadů, bank a pojišťoven., také centrem cestovního ruchu ( 20 mil. turistů ročně ). Průmyslové podniky se zaměřují na oblasti polygrafie, letecké dopravy, elektrotechnického, automobilového a farmaceutického průmyslu. Počet obyvatel samotného města Paříž rostl až do 20.let 20.století. Název města pochází od původních obyvatel, keltského kmene Parisiů. V Paříži žije 2 152 423 obyvatel na ploše 150,16km2.Hustota obyvatelstva je 20 421obyvatel / km2
Turistické atrakce
KATEDRÁLA NOTRE-DAME
Mistrovské dílo gotiky. Nachází se na ostrově Ile de la Cité. Zde byli korunováni králové a královny, císař Napoleon se korunoval sám. Za revoluce byla katedrála prohlášena za svatyni rozumu. Stavba začala r. 1163 a byla dokončena až v polovině 14. století.
PYRAMIDA V LOUVRU
Prosklená pyramida slouží jako vstupní hala do muzea na Napoleonově nádvoří (Cour Napoleon). Po
její výstavbě se značně zvýšil počet návštěvníků muzea z celého světa. V roce 1989 dosáhl počtu pěti milionů. Po vstupu do pyramidy sjedete jezdícími schody a dostanete se tak do obrovské vstupní haly, odkud se vchází do jednotlivých galerií.
SACRÉ-COEUR
Tato zvláštní stavba byla dokončena ke konci 19. století na nejvyšším pahorku Paříže (130m). Románsko-byzantská stavba s kopulí připomínající pocukrovaný dort, je podobně jako Eiffelova věž neodmyslitelnou součástí Paříže. Pohled na Paříž ve dne připomíná kamennou poušť, ale v noci se naskytuje krásný pohled na moře barevných světel. Nahoru na kopuli vede 237 schodů.
ČTVRŤ_LA_DÉFENSE
Za své jméno vděčí Défense (obrana) památníku Obrany Paříže z r. 1871 od sochaře Barraise. Výstavba této oživené obchodní čtvrti podle zcela nové koncepce byla nejpozoruhodnějším a nejodvážnějším počinem poválečné francouzské architektury. Výstavba začala v r. 1958 na ploše přibližně 800 ha. Aby se zabránilo přetěžování dopravy, je La Défense obrovskou pěší zónou na betonové desce o délce 1200 metrů, která terasovitě vede až k Seině.
Nejvyšší z mrakodrapů v Défense má 45 podlaží. Je zde 47 budov, ve kterých sídlí více než 400 společností. V roce 1988 zde pracovalo přes 70 tisíc zaměstnanců.
ARCHA_OBRANY_-_L'ARCHE_DE_LA_DÉFENSE
Nejnovější pamětihodnost Paříže, dokončená v roce 1989. Tato otevřená kostka pokrytá sklem a bílým carrarským mramorem působí nejen svými jasnými tvary ale i svými rozměry. Jejím architektem je Otto von Spreckelsen z Dánska. Svou výškou 110 metrů je dvakrát tak vysoká jako Vítězný oblouk (50 m) na Etoile a její váha se odhaduje na 30 tisíc tun. Spočívá na 12 pilířích zakotvených pod zemí. Katedrála Notre-Dame by se pod ní celá vešla. Pod klenbou jsou zajímavým způsobem zavěšeny panoramatické výtahy.
Toto jedinečné stavební dílo je věží a současně závěrem ústřední osy od Bastilly, Louvre, náměstí Svornosti, Champs-Elysées a Vítězného oblouku na Etoile. Již z náměstí na úpatí monumentu se naskýtá fantastický pohled, směřující ve směru pyramidy v Louvru. Archa však není jen vyhlídkovým místem, jsou v ní umístěny kanceláře - v jižním pilíři se nachází francouzské ministerstvo výstavby a dopravy, v severním sídlí několik mezinárodních společností a na vrcholu sídlí Mezinárodní nadace pro lidská práva, která byla, stejně jako Archa, zřízena u příležitosti dvoustého výročí Velké francouzské revoluce.
GÉODE
Géode je panoramatické kino ve středisku Cité des Sciences et le l´Industrie (Město vědy a průmyslu) ve čtvrti La Villette. Obrovská koule o průměru 36 metrů stojí v bazénu, v jehož vodě se odráží a svítí do dálky svou hladkou ocelovou plochou. Plášť tvoří 6433 trojúhelníků z nerezavějící oceli. Promítací sál pojme 357 diváků, kteří spíše leží než sedí v křeslech a program sledují na hemisférickém (půlkulovitém) plátně o ploše 1000 m2, jež tvoří perforovaný hliník, kudy vychází zvuk. Obraz je devětkrát větší než u obyčejného 35 mm filmu. Ozvučení je samozřejmě kvadrofonní.
EIFFELLOVA_VĚŽ
Geniální inženýr Gustave Eiffel (1832-1923), který myšlenku na stavbu kovové věže v sobě nosil od dob studií, zvolal nadšeně: "Francie bude jedinou zemí na světě, jejíž vlajka bude vlát 300 metrů vysoko!" Věž byla otevřena 6. května 1889 po stavbě trvající dva roky. Zpočátku však Eiffelovka budila spíše nelibost Pařížanů než obdiv. Do akce "300" za odstranění monstra, které Paříž hyzdí, se zapojilo mnoho slavných architektů, spisovatelů a dalších umělců. Počátkem 20. stol. ji však naopak mnozí básníci začali oslavovat. Objevovala se na obrazech později slavných malířů a stávala se stále slavnější. V r. 1909 prošla koncese a věž měla být zbourána. V té době však již poskytovala dobré služby telegrafii, protože na ní byla umístěna anténa. Věž byla tedy zachována a později začala sloužit bezdrátovému spojení, rádiovému vysílání a v r. 1957 přibyla také televizní anténa. Poslední patro Eiffelovky (ve výšce 320 m) patří meteorologickému pracovišti a letecké navigaci.
Věž ze železa váží 7000 tun, zatížení představuje pouhé 4 kg na 1 cm2, tedy tolik, jako člověk sedící na židli. Na nátěr obnovovaný každých 7 let se spotřebuje přes 50 tun barvy. Vychýlení vrcholu ani při největších větrech nepřesahuje 12 cm. Výška se v závislosti na teplotě může lišit o 15 cm. Do nejvyššího místa vede 1652 schodů. Věž má 3 plošiny: první ve výšce 57 m, druhou v 115 m a třetí v 276 m. V prvním patře je audiovizuální muzeum přibližující stavbu. Na třetí plošině je umístěna pamětní místnost vážící se k historii věže.Každoročně věž navštíví čtyři miliony návštěvníků.
Gustave Eiffel je rovněž architektem sochy Svobody, kterou věnovali Francouzi Spojeným státům americkým k výročí dne nezávislosti.
Zajímavosti
Orientační ceny potravin, zboží a služeb:
* bochník chleba 55 korun (1,80 euro)
* sýr 100 g 55 korun (1,80 euro)
* ovocný jogurt 15 korun (0,50 euro)
* mléko 1 l 30 korun (1 euro)
* stolní víno 1 l od 80 korun (2,60 euro)
* stolní voda 1,5 l 40 korun (1,30 euro)
* broskve 1 kg 70 korun (2,30 euro)
* oběd v restauraci 500 až 600 korun (15 až 20 euro)
* rychlé občerstvení 150 korun (5 euro)
* káva 70 korun (2,25 euro)
* benzin 1 l 29,80 korun (0,96 euro)
* nafta 1 l 23 korun (0,74 euro)
Spropitné
V restauracích a kavárnách, které na svých jídelníčcích upozorňují, že "ceny jsou bez služeb", je obvyklé dávat 10-15 procent spropitného. V podnicích, které mají už nějakou jmenovitou přirážku "za obsluhu", se nechává i méně; v obou typech restaurací se drobné nechávají prostě na stole z částky, kterou vrátí vrchní, a pokud by to nestačilo do obvyklých procent, musí se přidat z kapsy.
V hotelích není spropitné žádnou povinností, odjíždějící host ale může nechat pro pokojskou ležet menší částku na nočním stolečku. Taxikář ve Francii očekává deset
procent.
Francouzský_Ille_du_Levant:_ráj_nudistů
Pokud však nudismu holdujete, vydejte se rozhodně do Francie. Na ostrůvku, který leží pár desítek kilometrů od Saint Tropez, můžete totiž chodit nazí i po ulici. Celý ostrov patří naháčům. Koupili si ho a "vyhlásili" na něm svá vlastní pravidla. Tady se zkrátka nikdo nediví, když přijdete bez oblečení do kavárny či do obchodu.
Absence studu není na ostrově - propagačními materiály označovaném jako Mekka všech naháčů na světě - vůbec nic podivného. A kdysi byli obyvatelé ostrova ještě odvázanější.
"Bylo to před čtyřiceti lety, což je přesně doba, kdy jsem sem začal jezdit," říká pětapadesátiletý nahý profesor, který se vynořil ze zeleného spletence tújí na hřbetu ostrova a míří dolů k útesům.
"Jezdila sem mládež z celé Evropy. Italové, Španělé, Seveřani... všechny by je zatkli, kdyby se doma pokusili žít tak svobodně jako na tomhle ostrově. Ale dokázali být někdy také nepříjemní - policisty nebo kohokoli, kdo sem přijel v plavkách, svlékli a ještě se mu vysmáli."
Oficiální název země: Francouzská republika
Rozloha: 547 030 km² (47.) - 30% orná půda
Počet obyvatel: 58 470 421- 1997 (21.)
Nejvyšší hora: Mt. Blanc 4807m
Státní zřízení: Pluralitní republika prezidentského typu s dvoukomorovým parlamentem
Hlavní město: Paříž - (Paris) 9 500 000 (1995)
Další města: Marseille, Lyon, Toulouse, Nice, Štrasburk, Nantes, Bordeaux, Rennes
Měna: euro
HDP: 20 200 USD na obyvatele za rok - údaj z roku 1995
Jazyky: francouzština, italština, bretonština
Správní rozdělení: 22 oblastí
Členství v mez. org: OSN, EU, NATO, G-7, OECD
Etnické složení: Francouzi (94%), Němci, Bretonci, Katalánci
Náboženství: katolíci (81%), sunnitský islám, kalvinisté
Povrch: Povrch státu je převážně tvořen nížinami, pánvemi ( nejrozsáhlejší je Pařížská pánev ) a středohořími. Část území je vyplněna Alpami, kde je také nejvyšší hora Francie i Evropy - Mont Blanc ( 4 810 m ) na hranici s Itálií, poprvé zdolaný v roce 1786.
Podnebí: vlhké přímořské na západě, kontinentální na východě, horká a suchá léta na pobřeží Středozemního moře. Průměrná teplota v Paříži je od 1°C v lednu do 25°C v červenci
Historie: V prvním tisíciletí přišli do země keltští Galové, později ovládnuta římskou říší. Největší rozsah dosáhla ale jako franská říše Karla I. Velikého na přelomu osmého a devátého století. Teprve roku 1453, kdy skončila stoletá válka s Anglií, byla sjednocena Francie v rozsáhlý a silný evropský stát, který se stal brzy evropskou mocností. Po porážce Napoleona země ztratila dobytá území na východě a byla obnovena bourbonská monarchie. V roce 1870 byla vyhlášena republika. Po porážce v druhé světové válce byla Francie rozdělena na dvě části -jedna okupována Německem, ve druhé zřízen profašistický režim se sídlem ve Vichy. Po válce se musela Francie rozloučit s některými svými koloniemi - například s Alžírskem či zeměmi na Blízkém východě.
Obyvatelstvo: Smíšený původ francouzského obyvatelstva se projevuje antropologicky a kulturně zejména v rozdílech mezi severem a jihem., navíc i regionálními dialekty etnických menšin.Standardní francouzština dominuje středu a severu země, jižané se odlišují výraznými "nosovkami".Nejvýraznější jazykové diference se projevují v okrajových oblastech: katalánštinou se hovoří ve východních Pyrenejích, dialektem italštiny na Korsice, keltskou bretonštinou v Bretani, silný germánský dialekt přežívá i v Alsasku, vyskytuje se i vlámština, na hranicích s Belgií. Baskický jazyk, který přesahuje ze severního Španělska do západních Pyrenejí, je mezi evropskými jazyky lingvistickým unikátem.
Kultura a náboženství: Francouzská kultura obohacovala soustavně svět již od dob Karla Velikého. Do dlouhého seznamu vynikajících kulturních osobností světového formátu patří dramatici, malíři a sochaři, filozofové, spisovatelé, hudební skladatelé a filmoví režiséři. Avšak patrně nejtrvalejší přínos, kterým Francie proslula, představuje její kuchyně. Tradiční venkovské pokrmy si vydobyly dominantní postavení na tabulích celého světa. Francie nemá státní náboženství. Většina obyvatel se hlásí k římskokatolické církvi. Jsou tu významné menšiny protestantské a židovské a značný počet muslimů mezi přistěhovaleckými komunitami ze severní Afriky.
Zemědělství: Francouzské hospodářství, které patří v evropském společenství k nejvyspělejším, zaznamenalo od padesátých let bouřlivý rozvoj.Francie jako největší evropský producent a vývozce zemědělských produktů značně profituje (má úspěch) ze štědré subvenční (podpůrné) politiky EU i přesto, že význam hospodářství neustále klesá. Nadprodukce pšenice, mléčných výrobků a vína působí EU i v zámoří problémy. Francie disponuje největší rozlohou zemědělské a orné půdy v Evropě.Pěstuje se zde pšenice,cukrová řepa, brambory, slunečnice, olivy, chmel, tabák, a dokonce i rýže. Země je třetím největším producentem dřeva v Evropě. Velká část lesních oblastí je spravována státem, realizován je rozsáhlý program obnovy lesů. Rybolov se soustřeďuje hlavně na pobřeží Atlantského oceánu, při pobřeží Středozemního moře nejsou možnosti lovu příliš velké.Tradiční je chov ústřic. Nejdůležitější rybářské přístavy jsou La Rochelle, Concarneau, Boulogne a Lorient.
Průmysl a obchod: V současné době je Francie čtvrtou nejsilnější průmyslovou velmocí na světě, po Spojených státech, Japonsku a Německu. Ve srovnání s jinými evropskými státy zde působí méně velkých společností. Nerostné zdroje Francie jsou již omezené. Bohaté zásoby železné rudy a černého uhlí v Lotrinsku se pro levný dovoz využívají stále méně. Evropsky významné jsou zásoby bauxitu,
potaše, kamenné soli a uranových rud.Podíl elektřiny vyrobené v jaderných elektrárnách je 80%. Na Rhoně a jejich alpských přítocích bylo vybudováno množství hydroelektráren. Tepelné elektrárny jsou soustředěny kolem Paříže,v uhelné pánvi na severu a v Lotrinsku. Francie zaujímá v Evropě 2. místo v produkci automobilů (Renault, Citroen, Peugot) a 3. ve výrobě oceli, je rovněž hlavním producentem civilních a vojenských letadel. Jejich vývoj je realizován v rámci společných evropských projektů, jako Concorde nebo Airbus. Francie je také v čele evropského kosmického výzkumu. Velmi významná je výroba dalších dopravních prostředků (vysokorychlostní železniční soupravy), zbraní, umělých vláken, pneumatik a světově proslulé kosmetiky. Vysokou úroveň si udržuje textilní průmysl soustředěný na severu a v Paříži- centru světové módy a výroby oděvů. Velmi rozsáhlé, rozmanité a kvalitní je potravinářství.
Doprava: Francie má nejrozsáhlejší síť železnic v Evropě s výjimkou Ruska. Nedostatečně je řešena silniční doprava ve městech a skrze ně.Silniční doprava dominuje přepravě osob i nákladů. Státní železniční doprava je na světové úrovni, především v souvislosti s jejich rozsáhlou modernizací. Na rekonstruovaných i zcela nových tratích jezdí až třistakilometrovou rychlostí soupravy TGV. Ve výstavbě jsou tratě na Brusel a skrze nově otevřený Eurotunel pod Lamanšským průlivem do Velké Británie. Francie se může pochlubit nejdelším systémem vnitrozemní vodní sítě v Evropě. Největší námořní přístav je Marseile (2. v Evropě) s ropným terminálem Fos-Lavéra, Le Havre a Dunkerque. Významný cizinecký cestovní ruch, směřující především do Paříže a na francouzskou Riviéru, pomáhá vyrovnávat pasivní bilanci zahraničního obchodu.
Školství: Francie má vynikající tradici veřejného vzdělávání, které je na všech stupních bezplatné. Školní docházka je povinná od 6 do 16 let.Po základní škole, kterou děti navštěvují do 11 let, se část studentů gymnázií připravuje k maturitě a dalšímu studiu, ostatní pokračují na školách 2. stupně s všeobecným nebo technickým zaměřením. Vzhledem k tomu, že studium na vysokých školách je jen výjimečně limitováno, existuje velké množství nezaměstnaných vysokoškoláků.
Zdravotnictví a sociální péče: Francouzský systém sociálního zabezpečení byl založen v 30. letech a po 2. světové válce byl ještě rozšířen. Z velké části je financován státem a zaměstnanci i zaměstnavatelé na něj povinně přispívají.Léčebné náklady jsou hrazeny systémem pojištění, které vychází ze standartní stupnice poplatků, aby vedle veřejných služeb mohla existovat i soukromá praxe. Lékařské služby jsou na špičkové světové úrovni, ale je pociťován nedostatek nemocničních lůžek. Také kapacity specializovaných zařízení, jako jsou psychiatrické léčebny a domovy pro přestárlé, jsou značně omezené
Tisk a sdělovací prostředky: Francie má vynikající publikační tradici. Mnohé noviny a časopisy -např. Le Monde, La Figaro, Paris-Match a známé ženské magazíny Elle a Marie Claire mají světový ohlas. Hlavní masmedia - rozhlas a televize byla donedávna vzhledem ke státnímu monopolu poněkud monotónní. V roce 1975 byla státní společnost ORTF rozdělena a její jednotlivé části jsou řízeny zástupci státu, parlamentu, tisku a samotných pozorovatelů stanic.
Víza: Pro turistiku existuje bezvízový styk pro dobu kratší než 90 dnů. U pracovních a studijních pobytů se vyžaduje vízum i na dobu kratší než 90 dnů. Dle francouzských předpisů jsou všichni cizinci kromě občanů zemí EU a Švýcarska, Andorry a Monaka povinni na požádáni prokázat délku pobytu, finanční prostředky na pobyt a návrat.
Paříž
Paříž je typickým městem služeb. Paříž je sídlem mnohých velkých firem a k tomu ještě úřadů, bank a pojišťoven., také centrem cestovního ruchu ( 20 mil. turistů ročně ). Průmyslové podniky se zaměřují na oblasti polygrafie, letecké dopravy, elektrotechnického, automobilového a farmaceutického průmyslu. Počet obyvatel samotného města Paříž rostl až do 20.let 20.století. Název města pochází od původních obyvatel, keltského kmene Parisiů. V Paříži žije 2 152 423 obyvatel na ploše 150,16km2.Hustota obyvatelstva je 20 421obyvatel / km2
Turistické atrakce
KATEDRÁLA NOTRE-DAME
Mistrovské dílo gotiky. Nachází se na ostrově Ile de la Cité. Zde byli korunováni králové a královny, císař Napoleon se korunoval sám. Za revoluce byla katedrála prohlášena za svatyni rozumu. Stavba začala r. 1163 a byla dokončena až v polovině 14. století.
PYRAMIDA V LOUVRU
Prosklená pyramida slouží jako vstupní hala do muzea na Napoleonově nádvoří (Cour Napoleon). Po
její výstavbě se značně zvýšil počet návštěvníků muzea z celého světa. V roce 1989 dosáhl počtu pěti milionů. Po vstupu do pyramidy sjedete jezdícími schody a dostanete se tak do obrovské vstupní haly, odkud se vchází do jednotlivých galerií.
SACRÉ-COEUR
Tato zvláštní stavba byla dokončena ke konci 19. století na nejvyšším pahorku Paříže (130m). Románsko-byzantská stavba s kopulí připomínající pocukrovaný dort, je podobně jako Eiffelova věž neodmyslitelnou součástí Paříže. Pohled na Paříž ve dne připomíná kamennou poušť, ale v noci se naskytuje krásný pohled na moře barevných světel. Nahoru na kopuli vede 237 schodů.
ČTVRŤ_LA_DÉFENSE
Za své jméno vděčí Défense (obrana) památníku Obrany Paříže z r. 1871 od sochaře Barraise. Výstavba této oživené obchodní čtvrti podle zcela nové koncepce byla nejpozoruhodnějším a nejodvážnějším počinem poválečné francouzské architektury. Výstavba začala v r. 1958 na ploše přibližně 800 ha. Aby se zabránilo přetěžování dopravy, je La Défense obrovskou pěší zónou na betonové desce o délce 1200 metrů, která terasovitě vede až k Seině.
Nejvyšší z mrakodrapů v Défense má 45 podlaží. Je zde 47 budov, ve kterých sídlí více než 400 společností. V roce 1988 zde pracovalo přes 70 tisíc zaměstnanců.
ARCHA_OBRANY_-_L'ARCHE_DE_LA_DÉFENSE
Nejnovější pamětihodnost Paříže, dokončená v roce 1989. Tato otevřená kostka pokrytá sklem a bílým carrarským mramorem působí nejen svými jasnými tvary ale i svými rozměry. Jejím architektem je Otto von Spreckelsen z Dánska. Svou výškou 110 metrů je dvakrát tak vysoká jako Vítězný oblouk (50 m) na Etoile a její váha se odhaduje na 30 tisíc tun. Spočívá na 12 pilířích zakotvených pod zemí. Katedrála Notre-Dame by se pod ní celá vešla. Pod klenbou jsou zajímavým způsobem zavěšeny panoramatické výtahy.
Toto jedinečné stavební dílo je věží a současně závěrem ústřední osy od Bastilly, Louvre, náměstí Svornosti, Champs-Elysées a Vítězného oblouku na Etoile. Již z náměstí na úpatí monumentu se naskýtá fantastický pohled, směřující ve směru pyramidy v Louvru. Archa však není jen vyhlídkovým místem, jsou v ní umístěny kanceláře - v jižním pilíři se nachází francouzské ministerstvo výstavby a dopravy, v severním sídlí několik mezinárodních společností a na vrcholu sídlí Mezinárodní nadace pro lidská práva, která byla, stejně jako Archa, zřízena u příležitosti dvoustého výročí Velké francouzské revoluce.
GÉODE
Géode je panoramatické kino ve středisku Cité des Sciences et le l´Industrie (Město vědy a průmyslu) ve čtvrti La Villette. Obrovská koule o průměru 36 metrů stojí v bazénu, v jehož vodě se odráží a svítí do dálky svou hladkou ocelovou plochou. Plášť tvoří 6433 trojúhelníků z nerezavějící oceli. Promítací sál pojme 357 diváků, kteří spíše leží než sedí v křeslech a program sledují na hemisférickém (půlkulovitém) plátně o ploše 1000 m2, jež tvoří perforovaný hliník, kudy vychází zvuk. Obraz je devětkrát větší než u obyčejného 35 mm filmu. Ozvučení je samozřejmě kvadrofonní.
EIFFELLOVA_VĚŽ
Geniální inženýr Gustave Eiffel (1832-1923), který myšlenku na stavbu kovové věže v sobě nosil od dob studií, zvolal nadšeně: "Francie bude jedinou zemí na světě, jejíž vlajka bude vlát 300 metrů vysoko!" Věž byla otevřena 6. května 1889 po stavbě trvající dva roky. Zpočátku však Eiffelovka budila spíše nelibost Pařížanů než obdiv. Do akce "300" za odstranění monstra, které Paříž hyzdí, se zapojilo mnoho slavných architektů, spisovatelů a dalších umělců. Počátkem 20. stol. ji však naopak mnozí básníci začali oslavovat. Objevovala se na obrazech později slavných malířů a stávala se stále slavnější. V r. 1909 prošla koncese a věž měla být zbourána. V té době však již poskytovala dobré služby telegrafii, protože na ní byla umístěna anténa. Věž byla tedy zachována a později začala sloužit bezdrátovému spojení, rádiovému vysílání a v r. 1957 přibyla také televizní anténa. Poslední patro Eiffelovky (ve výšce 320 m) patří meteorologickému pracovišti a letecké navigaci.
Věž ze železa váží 7000 tun, zatížení představuje pouhé 4 kg na 1 cm2, tedy tolik, jako člověk sedící na židli. Na nátěr obnovovaný každých 7 let se spotřebuje přes 50 tun barvy. Vychýlení vrcholu ani při největších větrech nepřesahuje 12 cm. Výška se v závislosti na teplotě může lišit o 15 cm. Do nejvyššího místa vede 1652 schodů. Věž má 3 plošiny: první ve výšce 57 m, druhou v 115 m a třetí v 276 m. V prvním patře je audiovizuální muzeum přibližující stavbu. Na třetí plošině je umístěna pamětní místnost vážící se k historii věže.Každoročně věž navštíví čtyři miliony návštěvníků.
Gustave Eiffel je rovněž architektem sochy Svobody, kterou věnovali Francouzi Spojeným státům americkým k výročí dne nezávislosti.
Zajímavosti
Orientační ceny potravin, zboží a služeb:
* bochník chleba 55 korun (1,80 euro)
* sýr 100 g 55 korun (1,80 euro)
* ovocný jogurt 15 korun (0,50 euro)
* mléko 1 l 30 korun (1 euro)
* stolní víno 1 l od 80 korun (2,60 euro)
* stolní voda 1,5 l 40 korun (1,30 euro)
* broskve 1 kg 70 korun (2,30 euro)
* oběd v restauraci 500 až 600 korun (15 až 20 euro)
* rychlé občerstvení 150 korun (5 euro)
* káva 70 korun (2,25 euro)
* benzin 1 l 29,80 korun (0,96 euro)
* nafta 1 l 23 korun (0,74 euro)
Spropitné
V restauracích a kavárnách, které na svých jídelníčcích upozorňují, že "ceny jsou bez služeb", je obvyklé dávat 10-15 procent spropitného. V podnicích, které mají už nějakou jmenovitou přirážku "za obsluhu", se nechává i méně; v obou typech restaurací se drobné nechávají prostě na stole z částky, kterou vrátí vrchní, a pokud by to nestačilo do obvyklých procent, musí se přidat z kapsy.
V hotelích není spropitné žádnou povinností, odjíždějící host ale může nechat pro pokojskou ležet menší částku na nočním stolečku. Taxikář ve Francii očekává deset
procent.
Francouzský_Ille_du_Levant:_ráj_nudistů
Pokud však nudismu holdujete, vydejte se rozhodně do Francie. Na ostrůvku, který leží pár desítek kilometrů od Saint Tropez, můžete totiž chodit nazí i po ulici. Celý ostrov patří naháčům. Koupili si ho a "vyhlásili" na něm svá vlastní pravidla. Tady se zkrátka nikdo nediví, když přijdete bez oblečení do kavárny či do obchodu.
Absence studu není na ostrově - propagačními materiály označovaném jako Mekka všech naháčů na světě - vůbec nic podivného. A kdysi byli obyvatelé ostrova ještě odvázanější.
"Bylo to před čtyřiceti lety, což je přesně doba, kdy jsem sem začal jezdit," říká pětapadesátiletý nahý profesor, který se vynořil ze zeleného spletence tújí na hřbetu ostrova a míří dolů k útesům.
"Jezdila sem mládež z celé Evropy. Italové, Španělé, Seveřani... všechny by je zatkli, kdyby se doma pokusili žít tak svobodně jako na tomhle ostrově. Ale dokázali být někdy také nepříjemní - policisty nebo kohokoli, kdo sem přijel v plavkách, svlékli a ještě se mu vysmáli."
florida
21. dubna 2007 v 21:52 | →referát←1. POLOHA
Florida je poloostrov a zároveň stát USA na jihovýchodě Severní Ameriky.
Leží asi 2 720 km severně od rovníku (na sever od obratníku Raka mezi 24,5 a 31stupněm severní šířky), což je pro srovnání přibližně na úrovni jižní části Egypta. Je dlouhá 1 275 km (od severu k jihu) a široká přibližně 210 km (od západu k východu). Její rozloha je 150 690 m2, což je asi rozloha Anglie a Walesu dohromady.
Florida je ohraničena Atlantickým oceánem a Mexickým zálivem. Stát tvoří jak celý poloostrov, tak ještě výběžek na severozápadě, protáhlé ostrovy na východě (West Palm Beach, Jupiter, Singer Island) a západě, a Florida Keys na jihu (což jsou také ostrovy). Dnešní hlavní město státu, Tallahassee ,je ve středu severní oblasti.
Je to nížinatá oblast s polohou 30 m nad mořem. Nejvyšší bod LakeWood je nedaleko hranice s Alabamou a leží pouze 105 m nad mořem.
. Geologové odhadují, že Florida je jednou z nejmladších častí USA a poslední zemskou masou, která se vynořila z praoceánu.
Rozdělení:
JIHOVÝCHOD
Miami
Miami Beach
Everglades
Fort Lauderdale
oblast Palm Beach
oblast Martin a Sv. Lucie
SEVEROVÝCHOD
Sv. Augustine
Jacksonville
Gainesville
SEVEROZÁPAD
Pensacola
Panama City
Tallahassee
jižně na Cedar Key
ZÁPADNÍ POBŘEŽÍ
Tampa Bay a okolí
Bradenton
Sarasota
Fort Myers
okolí Naples
FLORIDA KEYS
Key largo
Upper Keys
Lower Keys
ORLANDO A střední Florida
Orlando
Walt Disney World
okolí Disney
okolí Orlanda
VÝCHODNÍ POBŘEŽÍ
Vero Beach
Melbourne
Space Coast
Daytona Beach, Vnitrozemské parky
2. Podnebí
Jaro a podzim jsou období, kdy převládá slunné a příjemné počasí potvrzující nápis na státních poznávacích značkách Floridy, který zní "The Sunshine State" (sluneční stát). V tomto období se nejčastěji objevují hurikány a to od června do listopadu, nejčastěji potom v září.
Léto, trvající zhruba od konce května až do poloviny října, je velmi horké a vlhké.Průměrné roční teploty v létě jsou 26,9 °C (80,5 °F) na severu a 28,2 °C (82,7 °F) v jižních oblastech. Letní měsíce často přinášejí tropické bouřky a průměr srážek je 53 palců (135 cm) ročně. To se mění od 40 palců (100 cm) v Keys West do 62 palců (157 cm) ve West Palm Beach. Tato oblast zažívá víc bouřek než jakákoliv jiná část USA a blesky způsobují mnoho požárů.
Zimy jsou krátké a obecně teplejší než zimy na ostatních územích Spojených států a jižní Evropy. Denní teploty se pohybují kolem 25 oC.
Průměrné teploty pro oblast Miami / Fort Lauderdale - Maximum / Minimum
Florida je poloostrov a zároveň stát USA na jihovýchodě Severní Ameriky.
Leží asi 2 720 km severně od rovníku (na sever od obratníku Raka mezi 24,5 a 31stupněm severní šířky), což je pro srovnání přibližně na úrovni jižní části Egypta. Je dlouhá 1 275 km (od severu k jihu) a široká přibližně 210 km (od západu k východu). Její rozloha je 150 690 m2, což je asi rozloha Anglie a Walesu dohromady.
Florida je ohraničena Atlantickým oceánem a Mexickým zálivem. Stát tvoří jak celý poloostrov, tak ještě výběžek na severozápadě, protáhlé ostrovy na východě (West Palm Beach, Jupiter, Singer Island) a západě, a Florida Keys na jihu (což jsou také ostrovy). Dnešní hlavní město státu, Tallahassee ,je ve středu severní oblasti.
Je to nížinatá oblast s polohou 30 m nad mořem. Nejvyšší bod LakeWood je nedaleko hranice s Alabamou a leží pouze 105 m nad mořem.
. Geologové odhadují, že Florida je jednou z nejmladších častí USA a poslední zemskou masou, která se vynořila z praoceánu.
Rozdělení:
JIHOVÝCHOD
Miami
Miami Beach
Everglades
Fort Lauderdale
oblast Palm Beach
oblast Martin a Sv. Lucie
SEVEROVÝCHOD
Sv. Augustine
Jacksonville
Gainesville
SEVEROZÁPAD
Pensacola
Panama City
Tallahassee
jižně na Cedar Key
ZÁPADNÍ POBŘEŽÍ
Tampa Bay a okolí
Bradenton
Sarasota
Fort Myers
okolí Naples
FLORIDA KEYS
Key largo
Upper Keys
Lower Keys
ORLANDO A střední Florida
Orlando
Walt Disney World
okolí Disney
okolí Orlanda
VÝCHODNÍ POBŘEŽÍ
Vero Beach
Melbourne
Space Coast
Daytona Beach, Vnitrozemské parky
2. Podnebí
Jaro a podzim jsou období, kdy převládá slunné a příjemné počasí potvrzující nápis na státních poznávacích značkách Floridy, který zní "The Sunshine State" (sluneční stát). V tomto období se nejčastěji objevují hurikány a to od června do listopadu, nejčastěji potom v září.
Léto, trvající zhruba od konce května až do poloviny října, je velmi horké a vlhké.Průměrné roční teploty v létě jsou 26,9 °C (80,5 °F) na severu a 28,2 °C (82,7 °F) v jižních oblastech. Letní měsíce často přinášejí tropické bouřky a průměr srážek je 53 palců (135 cm) ročně. To se mění od 40 palců (100 cm) v Keys West do 62 palců (157 cm) ve West Palm Beach. Tato oblast zažívá víc bouřek než jakákoliv jiná část USA a blesky způsobují mnoho požárů.
Zimy jsou krátké a obecně teplejší než zimy na ostatních územích Spojených států a jižní Evropy. Denní teploty se pohybují kolem 25 oC.
Průměrné teploty pro oblast Miami / Fort Lauderdale - Maximum / Minimum
I. II. III. IV. V. VI. VII. VIII. IX. X. XI. XII.
25/16 25/16 26/17 28/20 30/22 31/23 32/24 33/25 31/24 30/22 27/18 25/16
3. Hospodářství
Na Floridě se zemědělství hodně zaměřilo na pěstování technických a speciálních plodin, a to např. bavlníku, tabáku a podzemnice, pak na obilí s významnou živočišnou výrobou . Na severu Floridy se daří i vinné révě. Ve středu Floridy ovoci a zelenině. Florida poskytuje Spojeným státům 75 procent citrusových plodů a je po Kalifornii druhá v zeleninové produkci, kterou vedou rajčata. Stát též produkuje asi 40 procent severoamerické spotřeby cukrové třtiny a skleníkových listnatých rostlin. Dřevo se těží na severu, zatímco jižní a centrální pastviny dávají krmivo dobytku chovanému ve státě a plnokrevným závodním koňům. Rybolovem se zabývají hlavně na východním pobřeží a na západním pobřeží pak hlavně lovem mořských hub. Ve Floridském průlivu, který je mezi Floridou a Kubou, je povolen lov želv. Na severu Floridy se táhnou rozsáhlé lesy
. Zelené pahorky a rozsáhlé borovicové lesy vládnou Planhandle na severozápadě. Pouze cca 40% území je zemědělsky využívané; z toho třetina pro těžbu dřeva anebo pastviny. Farmy jsou však velmi produktivní a Florida je známa svýma citrusovými háji, kde rostou asi tři čtvrtiny všeho ovoce prodávaného ve Spojených státech. Stát je ve svojí rostlinné výrobě předstižený pouze Kalifornií.
4. Fauna
Florida je známa svými aligátory, je tu však i velmi krokodýlů, víc než 400 druhů ptáků, asi 100 různých druhů savců a víc než 700 druhů ryb. Panteři jsou bohužel na seznamu ohrožených zvířat, který obsahuje také pumu, divočáka a medvěda černého. Rehabilitační akce probíhající v národních parcích po celém státě úspěšně odvrátily úbytek těchto zajímavých zvířat.
Na moři je množství delfínů a sviňuch i kapustníků anebo mořských krav. Kapustníci, skoro vyhubení pro svoje maso, kůži a tuk, jsou nyní předmětem ochranného programu.
Svět ryb je fascinující, tolika druhů jako to není nikde jinde na světe, od kaníc, kajmanů a mořských jazyků po tarpony, marliny a žraloky. Rybolov je povolený v 35 státních parcích Floridy.
Plavání na Everglades se nedoporučuje vzhledem k velkému množství zákeřných aligátorů a krokodýlů.
Klima na Floridě je příznivé také pro zhruba 40 druhů hadů včetně jedovatých druhů jako je škrtič a ploskolebec. Korálový had a water - anebo cottonmouth moccasin jsou smrtelně jedovatí, ale skoro víc jich uvidíte za sklem v rezervaci než v přírodě.
Na Floridě buď žije anebo tráví zimu víc než 400 druhů ptáků - pobřežní oblasti jsou často hnízdištěm tisíců vodních ptáků. Orel bělohlavý a bažant se občas objeví ve vnitrozemí, jinak Florida hostí největší kolonie volavek bílých, ibisů a pelikánů na sever od Karibiku. V Everglades můžete občas uvidět vzácnou purpurovou slípku vodní.
5. Flóra
Písečnatá půda Floridy a rašelinový podklad jsou pouze dva z 300 místních typů, které činí Floridu jednu z nejúrodnějších oblastí Spojených států. Stát je domovem více než 300 druhů dřevin a dalších víc než 3500 rostlin. Kořenovníky, cypřiše, palmy, borovice a duby převládají. Javory, magnólie a podobné dřeviny můžeme najít hlavně na severu.
Rozlehlé louky se rozkládají v celém státě a vytvářejí rozsáhlé bujné prérie, které slouží velkým stádům dobytka. Jedinečné křoviny pokrývají většinu suchého písečného pobřeží Bažiny ve vnitrozemí i na pobřeží oplývají stromy, trávou a květy, které poskytují zvířatům dostatek potravy.
Na Floridě jsou tři různé chráněné oblasti : Apalachicola ( listnaté / borovicové lesy s masožravými rostlinami ), Osceola ( cypřišové bažiny ) a Ocala ( pouštní křoviska ), které dohromady pokrývají víc než 1 milión akrů (404 695 ha), v současné době jsou začleňovány do rozšiřujícího se národního parku Everglades. Stát též nabízí neobvyklé parky patřící do národního parku Biscayne (175 000 akrů - 70 821 hektarů) na jihovýchod od Miami, který je známý množstvím vraků lodí (některé pocházejí z pirátských dob z 16. století). John Pennekamp Coral Reef State Park okolo Key Largo nabízí potápěčům detailní pohled na živé korálové útesy. Dry Tortugas je svatyní zvěře na západ od Key West. Celkově se stát stará asi o 110 parků.
6. Vodstvo
Jezero Okeechobee (182 122 ha) je největší vodní plochou ve státě. Spojuje se s řekou Everglades, která se rozpíná do mnoho km, ale hluboká je jen několik metrů. Je to pomalu tekoucí řeka dlouhá 240 km a široká 7 km. V současnosti je řeka prohlášena za chráněné území, které poskytuje bezpečné útočiště asi 300 druhům ptáků, 600 druhům ryb a dalším živočichům, jako i vzácnému floridskému panterovi.
Na severu Floridy se táhnou rozsáhlé lesy a ohromné otevřené plochy nádherných pláží. Řeka Suwanne je dlouhá 283 km a před tím, než se vlévá do Mexického zálivu, ji spojuje více než 20 velkých pramenů.
Planhandle na severozápadě. Tato překrásná oblast lemovaná slanými bažinami a širokými, jiskřivě bílými plážemi dostala přezdívku The Emerald Coast / Smaragdové pobřeží /.
7. Obyvatelstvo
Bez ohledu na poměrně pomalý začátek, obyvatelstvo Floridy vzrostlo během 20.století a dnes je stát se svými 13,4 milióny obyvateli na čtvrtém místě ve Spojených státech po Kalifornii, New Yorku a Texasu. Obyvatelé se soustřeďují hlavně v městském pásmu s podstatě nedotknutými rozsáhlými centrálními oblastmi. Floriďané představují bohatý kulturní mix rasových a etnických skupin, z nichž každá má svoje charakteristické rysy, barvu a ducha. Oficiálním jazykem je angličtina, ale v některých částech Miami převláda španělština.
8. Turistika
Turistika je nejrozsáhlejším hospodářským odvětvím státu a kromě poklesu roku 1994 stále roste. Roku 1995 Floridu navštívilo přibližně 41 miliónů návštěvníků. Asi 83 procent z nich byli obyvatelé Spojených států, většina cizinců přišla z Kanady, Spojeného království a Německa. Turistika vydělává neuvěřitelných 87,8 miliónu dolarů a může odvést víc než 2 miliardy dolarů ročně na daních.
9. Ekonomický vývoj
:Rozvoj železniční sítě byl v 19. století následovaný rychlým ekonomickým růstem Floridy. Do roku 1821 byla tato oblast sotva víc než neprobádané stojaté vody, ale hned jak převzala vládu Amerika, železniční magnáti se začali obracet víc na jih, čímž podněcovali růst průmyslu. Původní hospodářské odvětví, zemědělství a turistika, dosud dominují. I dnes trvalý vývoj a úspěch významně závisí na spolehlivé dopravní síti. Železnice nadále hraje důležitou roli, napříč tomu, že letecké linky zlepšily spojení východ - západ, například mezi Miami a Tampou. Mezinárodní letiště v Miami je hlavním centrem regiónu, který slouží nejen cestujícím z Evropy, ale i z Karibiku nebo Latinské Ameriky. Orlando svoje mezinárodní spojení vyvíjí, a to hlavně v charterových letech. Cesty hrají ještě důležitější roli a dálniční síť spojuje většinu důležitých sídel. Overseas Highway je hlavní přístupovou cestou k Florida Keys pro většinu turistů. Lodní doprava je živá díky dlouhému pobřeží. Stát se pyšní devíti přístavy pro lodě s hlubokým ponorem a víc než 994 milemi (1600 km) navigovaných vodních cest.
10. Průmysl
Orlando - strojírenský a kovodělný průmysl
Miami- strojírenský, kovodělný a potravinářský
Tampa - potravinářský průmysl
Jacksonville - potravinářský a dřevozpracující průmysl
Střední část Floridy - těžba fosfátu
Elektrárenství:
Turkey Point - atomová elektrárna
Tampa - tepelná elektrárna
Důležité přístavy a letiště:
Tampa - přístav Miami - letiště
Jacksonville - přístav
V minulosti bylo Key West hlavním městem výroby doutníků v USA.
Za zmínku stojí i město Milwaukee, ve kterém je sídlo Harley
Davidson. Motorky Harley Davidson jsou vlastně jediným velkým
výrobcem motocyklů ve Spojených státech. Tato firma byla založena
roku 1903 a přestože měla v 70.letech problémy, je dnes důležitým
výrobcem motocyklů.
11. Key West
Na jihu Floridy je řetězec ostrovů, které se nazývají Keys. Nejjižnější z těchto ostrovů a také nejjižnější kontinentální bod USA je ostrov Key West, který leží asi 137km severně od Havany na Kubě. Ostrovy jsou dohromady dlouhé asi 290km, z nichž 42 ostrovů je spojeno 43 mosty o celkové délce 182 km (jeden most je tam dokonce přes 7 mil dlouhý a je jeden z nejdelších v celých Spojených státech) přivěšený za jihovýchodní cíp Floridy. Šňůra ostrovů se táhne 309km od pevniny a končí v Loggerhead Key v Dry Tortugas.
Toto malebné místo bývalo domovinou známého spisovatele Ernsta Hemingwaye, který ve svých dílech zachytil ducha těchto okouzlujících nostalgických ostrovů.
. Samotný Key West je poměrně stará oblast, kde již dávno sídlili piráti. Je to dost pitoreskní ostrůvek připomínající nám Anglii. Končí zde dálnice 1, čímž se tamní obyvatelé nezapomenou pochlubit. Taky se zde nalézá nejdelší ulice na světě. Měří sice jen několik set metrů, ale spojuje Atlantik s Mexickým zálivem. V okolí ostrova jsou úžasné korálové útesy. Také se říká, že právě na Key West je ten nejhezčí západ slunce na světě.
12. NASA Kennedy Space Center, Florida
Národní úřad pro vesmírné lety vybudoval na východním pobřeží
Floridy mezi Cocoa Beach a Titusvillem středisko J. F. Kennedyho.
Startovala odtud už spousta raketoplánů, které se zapsaly do
dějin lidstva. Na rozdíl od jiných atrakcí (např. v Orlandu) je
návštěva kosmického střediska zdarma stejně jako parkoviště.
Pokud však chcete projet středisko autobusem, tak se za něj ovšem
platí. Lidé zde mohou vidět např. simulaci odpočítávání startu
Apollo 11, halu, ve které se montují rakety nebo usednout do
přesné kopie pilotní kabiny raketoplánu. V U.S. Astronaut Hall of
Fame jsou životopisy a spousty snímků všech slavných amerických
astronautů, kteří se vydali do vesmíru.
13. Pensacola a historie
Toto město bylo založeno roku 1559 Španělem Tristanem de Lunou.
Jako první tento přírodní přístav objevili mořeplavci Miruelos a
Pinada roku 1519. Roku 1561 byl uragánem zcela zpustošen a
Španělé odtud odešli. Dnes se zde prolíná historie španělské,
francouzské a anglické éry.
14. St. Peterburg
Město bylo založeno roku 1888 a pojmenováno podle Petera Demense,
který se dříve jmenoval Petr Alexejevič a který emigroval roku
1881 po zavraždění cara Alexandra II. do Ameriky. Roku 1965 zde
bylo založeno umělecké muzeum (jsou zde některá díla Salvadora
Daliho).
15. Orlando
V tomto vnitrozemském městě se nachází mnoho atrakcí (za které se
také hodně platí) a nejen pro děti. Je zde napříkladWalt Disney
World Resort, Sea World (mořský svět), Universal Studios Florida
(kromě Hollywoodu to jsou největší filmové ateliéry), Splendid
China. Ceny jsou však velmi vysoké - např. Walt Disney World stál
v roce 1996 pro dospělé 37,95 dolarů a pro děti 31,80 dolarů.
16. Miami
V Miami se nachází obrovský přístav se zaoceánskými loděmi,
nákupní střediska, městská železniční rychlodráha, letiště
(International Airport). Městem probíhá několik dálnic. Žije zde
pestrá směsice nejrůznějších národů - přistěhovalci z Kuby,
Portorika, Haiti a dalších jihoamerických zemí, Mexika a Jamajky,
dále třeba z Itálie a Německa. Kromě angličtiny se zde člověk
domluví španělsky. Často je Miami nesprávně považováno lidmi za
hlavní město Floridy.
17. FORT LAUDERDALE:
Toto město vzdálené na půli cesty mezi Miami a Palm Beach je také nazýváno Benátkami Ameriky. Protkané řekami, zátokami, ostrůvky a kanály je Fort Lauderdale opravdu turistickou atrakcí benátského kalibru. Na 300 kilometrů vodních cest poskytuje domov nebo dočasné kotviště lodím všech velikostí. Díky těmto vodním podmínkám se Fort Lauderdale může pyšnit největším jachtovým přístavem ve Spojených státech. Kilometry lagun, vodních cest a pláží a průměrná teplota 25o C učinily z tohoto města jedno z nejoblíbenějších letovisek Zlatého pobřeží (Gold Coast). A jistě není na závadu, že se svými 3000 hodinami slunečního svitu ročně drží toto město americký rekord.
finsko
21. dubna 2007 v 21:39 | →referát←CHARAKTERISTIKA- Finsko svou polohou patří k severním zemím. Leží
v lesním pásmu a jako v jiných severských zemích povrch odedávna představovaly lesy. Pro Finsko je navíc charakteristické množství jezer, která vznikla v důsledku činnosti pevninského ledovce řadu tisíciletí př.n.l. Množství jezer, která vytvářejí v některých oblastech celé jezerní systémy, nemá obdobu v ostatních severních zemích a jsou proto jedinečnou zvláštností Finska. Finsko je proto nazýváno "zemí tisíce jezer".
Finsko má zhruba rozlohu 338 145 km čtverečních. Na svou rozlohu má velmi nízkou hustotu zalidnění asi 15,5 obyvatel na 1 km čtvereční. Počet obyvatel v roce 1993 činí 5 020 000.
POLOHA- Finsko leží při východním pobřeží Baltského moře mezi Finským
a Botnickým zálivem. Pobřeží je lemováno řadou drobných ostrůvků, z nichž největší jsou ALANDY. Oba zálivy jsou mělké a v zimě zamrzají. Na východě Finsko hraničí 1600 km dlouhou hranicí s Ruskem. Na severozápadě a severu se Švédskem a Norskem. Skoro čtvrtina leží za polárním kruhem. Finské pobřeží je velmi členité a je kolem něho roztroušeno na 30 000 drobných ostrůvků.
PODNEBÍ- Ve Finsku je podnebí kontinentální, které je ovlivněno Golfským proudem. Projevuje se zde také vliv Atlantského oceánu. Jelikož území Finska sahá až za polární kruh, můžeme zde sledovat fenomén půlnočního slunce, které v létě mění noc v den. Naproti tomu dlouhé a tuhé zimy přinášejí trvalou sněhovou pokrývku, která pouze na jihu občas roztaje.
VODSTVO- Finské řeky jsou pro své bohatství vody a místy i prudký spád významným zdrojem elektrické energie. Až do konce 60.let více než 50% elektrické energie dávaly Finsku vodní elektrárny.
Řada krátkých řek směřuje k západnímu pobřeží a vlévá se do Botnického zálivu. Nejdelší a největší toky jsou v severní části Finska - v Laponsku. Hlavní řekou je Kemijoki, která se svými přítoky sbírá vody téměř z celého Laponska. Nejdelším vodním tokem a hranicí mezi Švédskem a Finskem je řeka Muoniojoki. Řeky Kemijoki a jejich přítoků se využívá k plavení dříví, jehož doprava na delší vzdálenosti by byla velmi obtížná a nákladná. Finsko je velmi bohaté na jezera (asi 55000), která jsou odvodněna sice krátkými, ale prudkými řekami. Na severu je nejvýznamnějším jezerem INARI ( plocha 1000km čtverečních). Největším jezerem je SAIMAA(4400km čtverečních).
HOSPODÁŘSTVÍ - Finsko je průmyslově zemědělský stát s poměrně malým nerostným bohatstvím. Nejvýznamější je těžba mědi, dále se těží nikl, chróm, kobalt, pyrity. Je zde velké množství stavebního kamene a velké bohatství dřeva - rozsáhlé lesy pokrývají 65%území státu. Dřevo se stalo rozsáhlým zdrojem dřevozpracujícího průmyslu. Z ostatního průmyslu je zastoupen strojírenský, potravinářský a textilní.
Pro zemědělství nemá Finsko příznivé podmínky - obhospodařuje pouze 8% veškeré půdy a 3%zabírají pastviny. Nejvyspělejší zemědělství je na jihu - pěstuje se oves, žito, len, pícniny a brambory. Důležitější je produkce živočišná, hlavně chov skotu, ovcí a vepřů.
PŮVODNÍ
OBYVATELSTVO - Finové jsou národ ugrofinského původu. Původní ugrofinské kmeny sídlily v oblastech na jihu Uralu, kde se dosud uchovaly pozůstatky jejich kultury. V 6 stol. se tyto kmeny rozdělily na dvě skupiny, z nichž jedna se vydala na severozápad a dostala se na pobřeží Baltského moře, odkud postupně pronikla dále na sever až do Finska. Druhá skupina směřovala na jihozápad. Rozsáhlé a lestnaté prostory byly osídleny Laponci. S příchodem nových obyvatel se Laponci se svými stády sobů stáhli dále na sever.
HLAVNÍ MĚSTO - Hlavním městem jsou od roku 1812 HELSINKY.
V aglomeraci mají asi kolem 1mil. obyvatel. Helsinky leží na výběžku jižního pobřeží a jsou obklopeny ze tří stran mořem. Založil je v roce 1550 švédský král Gustav Vasa jako přístav pro spojení s Tallinem, ležícím na protějším břehu Finského zálivu. Helsinky se staly hlavním městem až v roce 1812, kdy bylo finské území součástí carského Ruska. Původní Helsinky, vystavěné ze dřeva, lehly popelem při velkém požáru a na jejich místě vyrostly moderní Helsinky.
Chloubou Helsink je moderní kongresová a koncertní hala FINLANDIA, kde se v roce 1975 konalo historické zasedání Konference o bezpečnosti a spolupráci
v Evropě. Nejnovější zajímavostí je kostel v Temppeliaukio, vybudovaný ve skále.
ZÁKLADNÍ ÚDAJE
v lesním pásmu a jako v jiných severských zemích povrch odedávna představovaly lesy. Pro Finsko je navíc charakteristické množství jezer, která vznikla v důsledku činnosti pevninského ledovce řadu tisíciletí př.n.l. Množství jezer, která vytvářejí v některých oblastech celé jezerní systémy, nemá obdobu v ostatních severních zemích a jsou proto jedinečnou zvláštností Finska. Finsko je proto nazýváno "zemí tisíce jezer".
Finsko má zhruba rozlohu 338 145 km čtverečních. Na svou rozlohu má velmi nízkou hustotu zalidnění asi 15,5 obyvatel na 1 km čtvereční. Počet obyvatel v roce 1993 činí 5 020 000.
POLOHA- Finsko leží při východním pobřeží Baltského moře mezi Finským
a Botnickým zálivem. Pobřeží je lemováno řadou drobných ostrůvků, z nichž největší jsou ALANDY. Oba zálivy jsou mělké a v zimě zamrzají. Na východě Finsko hraničí 1600 km dlouhou hranicí s Ruskem. Na severozápadě a severu se Švédskem a Norskem. Skoro čtvrtina leží za polárním kruhem. Finské pobřeží je velmi členité a je kolem něho roztroušeno na 30 000 drobných ostrůvků.
PODNEBÍ- Ve Finsku je podnebí kontinentální, které je ovlivněno Golfským proudem. Projevuje se zde také vliv Atlantského oceánu. Jelikož území Finska sahá až za polární kruh, můžeme zde sledovat fenomén půlnočního slunce, které v létě mění noc v den. Naproti tomu dlouhé a tuhé zimy přinášejí trvalou sněhovou pokrývku, která pouze na jihu občas roztaje.
VODSTVO- Finské řeky jsou pro své bohatství vody a místy i prudký spád významným zdrojem elektrické energie. Až do konce 60.let více než 50% elektrické energie dávaly Finsku vodní elektrárny.
Řada krátkých řek směřuje k západnímu pobřeží a vlévá se do Botnického zálivu. Nejdelší a největší toky jsou v severní části Finska - v Laponsku. Hlavní řekou je Kemijoki, která se svými přítoky sbírá vody téměř z celého Laponska. Nejdelším vodním tokem a hranicí mezi Švédskem a Finskem je řeka Muoniojoki. Řeky Kemijoki a jejich přítoků se využívá k plavení dříví, jehož doprava na delší vzdálenosti by byla velmi obtížná a nákladná. Finsko je velmi bohaté na jezera (asi 55000), která jsou odvodněna sice krátkými, ale prudkými řekami. Na severu je nejvýznamnějším jezerem INARI ( plocha 1000km čtverečních). Největším jezerem je SAIMAA(4400km čtverečních).
HOSPODÁŘSTVÍ - Finsko je průmyslově zemědělský stát s poměrně malým nerostným bohatstvím. Nejvýznamější je těžba mědi, dále se těží nikl, chróm, kobalt, pyrity. Je zde velké množství stavebního kamene a velké bohatství dřeva - rozsáhlé lesy pokrývají 65%území státu. Dřevo se stalo rozsáhlým zdrojem dřevozpracujícího průmyslu. Z ostatního průmyslu je zastoupen strojírenský, potravinářský a textilní.
Pro zemědělství nemá Finsko příznivé podmínky - obhospodařuje pouze 8% veškeré půdy a 3%zabírají pastviny. Nejvyspělejší zemědělství je na jihu - pěstuje se oves, žito, len, pícniny a brambory. Důležitější je produkce živočišná, hlavně chov skotu, ovcí a vepřů.
PŮVODNÍ
OBYVATELSTVO - Finové jsou národ ugrofinského původu. Původní ugrofinské kmeny sídlily v oblastech na jihu Uralu, kde se dosud uchovaly pozůstatky jejich kultury. V 6 stol. se tyto kmeny rozdělily na dvě skupiny, z nichž jedna se vydala na severozápad a dostala se na pobřeží Baltského moře, odkud postupně pronikla dále na sever až do Finska. Druhá skupina směřovala na jihozápad. Rozsáhlé a lestnaté prostory byly osídleny Laponci. S příchodem nových obyvatel se Laponci se svými stády sobů stáhli dále na sever.
HLAVNÍ MĚSTO - Hlavním městem jsou od roku 1812 HELSINKY.
V aglomeraci mají asi kolem 1mil. obyvatel. Helsinky leží na výběžku jižního pobřeží a jsou obklopeny ze tří stran mořem. Založil je v roce 1550 švédský král Gustav Vasa jako přístav pro spojení s Tallinem, ležícím na protějším břehu Finského zálivu. Helsinky se staly hlavním městem až v roce 1812, kdy bylo finské území součástí carského Ruska. Původní Helsinky, vystavěné ze dřeva, lehly popelem při velkém požáru a na jejich místě vyrostly moderní Helsinky.
Chloubou Helsink je moderní kongresová a koncertní hala FINLANDIA, kde se v roce 1975 konalo historické zasedání Konference o bezpečnosti a spolupráci
v Evropě. Nejnovější zajímavostí je kostel v Temppeliaukio, vybudovaný ve skále.
ZÁKLADNÍ ÚDAJE
ZEMĚ V ČELE VLÁDY: MĚNA:
oficiální název: ministerský předseda finská marka
FINSKÁ REPUBLIKA LEGISLATIVA: DOVOZ:
HLANÍ MĚSTO jednokomorový ropa, palivo, stroje, chemické
HELSINKY parlament s 200 výrobky,automo , železo, ocel
ROZLOHA poslanci volenými na 4 roky VÝVOZ:
338145km čtverečních ARMÁDA: papír, dřevo a výrobky ze
GEOGRAFICKÉ branná povinnost dřeva, stroje, lodě, textil,
ČLENĚNÍ: 6 až 11 měsíců: chemické výrobky pahorkatina a hornatina na Z síla: pozemní vojsko
OBCHODNÍ PARTNEŘI:
roviny na SZ pohoří 27 800 mužů Švédsko, SRN, Velká Británie,
PODNEBÍ námořnictvo 1800 mužů Francie, USA
kontinentální, ovlivněno latectvo 3000 mužů
Golfským proudem POČET OBYVATEL:
HLAVNÍ ŘEKY: 5 020 000 (1993)
Kemijoki, Ounasjoki, Oulujoki JAZYK:
VLÁDA findština, švédština
forma vlády: NÁBOŽENSTVÍ:
parlament, republika protestantů 89%
HLAVA STÁTU: katolické a pravoslavné
prezident menšina
použito z knih: Finsko- nakl. Svoboda
Lexikon zemí
evropa2
21. dubna 2007 v 21:37 | →referát←STŘEDNÍ EVROPA - MAĎARSKO - SZ: republika; R: 93 000 km2; OB: 10,2 mil. (ugrofinové) 1/4 obyv. žije v okolních zemích, 1/5 obyv. žije v Budapešti; HM: Budapešť; Nížina: Velká nížina uherská; Maďarsko má úrodné půdy, teplé slunečné podnebí, významné zásoby bauxidu, ostatní zdroje jsou chudé, pohoří:Mátra - hora Kekes (1075), Boskoňský les; H:Průmyslová země; nekvalitní hnědé uhlí; ropa, plyn; jaderná elektrárna v Paksi na Dunaji; rozvoj hutnictví a hliníku, bauxidu, zpracování ruského hliníku; strojírenství, chemický průmysl, potravinářství, odvětví průmyslu, konzervy; Z: rost. výroba - kukuřice, pšenice, ovoce, zelenina, víno, cukrovka, step = PUSTA; živoč. výroba - vepřové a drůbeží maso; řeky: Dunaj, Tika; jezero:Balaton; Města: Leged, Debrecen, Pecs; měna: forint;
Alpské země - RAKOUSKO - SZ: republika spolková; 9 republik: Rakousy, Horní Rakousy, Korulciny, Solnohradsko, Štýrsko, Tyrolsko, Burgeland, Vorarlbersko, Vídeň; R: 84 000 km2; OB: 8 mil. obyv. (germáni - němčina); HM: Vídeň - leží na Dunaji; měna: šilink; pohoří: Alpy - S- Salcburské Alpy, J- střední pásmo - Vysoké Toury, nejvyšší hora - Gross Glochner (3797 m), třetí pásmo - Karavanky; S Rakousko - český masiv, vídeňská pánev; řeky: Dunaj(výroba el. energie) - řeky krátké; jezero: Bodamské - ledovcového původu, Neziderské - stepní; FENY - padavé větry, INVERZE - v kotlinách ošklivo; H: dřeva, kamenná sůl, žel. a manganové rudy, tuha; P: hutnický, chemický - město Linec, strojízenský - Gross (Štýrský Hradec), zpracovnání dřeva, potravinářský - mléko;Z: převažuje živoč. výroba - skot na mléko; D: říční doprava, dokonalá silniční síť, mezinárodní letiště - Šehvechat; Města: Salzburg, Insbrug, Kitzbúkl;
LICHTNŠTEJNSKO - SZ: knížectví; R: 160 km2; OB: 31 000 obyv. - němčina, měna: švýcarský frank; HM: Vadůz; Příjmy z cestovního ruchu, výroba zubních protéz.
ŠVÝCARSKO - SZ: republika - skládá se z 26 kontonů; R:48 000 km2; OB: 7 mil.; HM: Bern; 4 úřední jazyky: němčina, francouzština, italština, rétorománština; měna: švýcarský frank;povrch - nejhornatější země Evropy, průměrná nadmořská výška je 1 300 m, 2/3 - Alpy - nejvyšší hora - Monte Rose (4634 m), švýcarská plošina; řeky: Rýn, Rhöne; jezero: Bodamské, J - Ženevské; H: obory nenáročné na erostné bohatství, ale kvalita, elektonika, čokolády, sýry, léčiva; Z:převažuje živ. výroba - skot, mléko; M: Bern, Eurich - město bank, Basiley, J- Ženeva - mezinárodní organizace (OSN, Červený kříž);
SPOLKOVÁ REPUBLIKA NĚMECKO - SZ: republika, ke složení V a Z německa došlo v roce 1990, 16 spolkových zemí; R: 356 00 km2; OB:81 mil. - germáni, němci, JV - Lužičtí Srbové; HM:Berlín; Ostrov: S- Rujana; měna: marka; Povrch: S - nížiny - severoněmecká nížina, Střední - Středoněmecká vysočina, pohoří - Schwarzwald, Krušné hory, SZ - Šumava, Český les, J - Alpy - Špice (2963 m); Vodstvo: řeky - Rýn (pramení ve Švýcarsku, vlévá do Severního moře), Dunaj, Labe, Severoněmecký průplav (spojuje Rýn s Labem) Odra, jezera - Bodamské jezero, Meklenburská jezerní plošina (ledovcový původ); Hosp: nerostné bohatství - hnědé uhlí (V Německa, hranice s ČR), černé uhlí (na pravém břehu Rýna), kamenná sůl (Střed Německa), draselné soli (S Německa), kaolín a další stavební materiály; Průmysl: 1) Nejprůmyslnější oblastí je Rýnsko - Porúrská aglomerace, hutnický a těžký průmysl, města: Dieserdolf, Dortmund, Essen, Duisburg, Kolín nad Rýnem, Rotrdam (ropa), Bon; 2) JZ Německa - město Frankfurt nad Mohanem (město bank, největší letiště), Stuttgart; 3) JV Německa - Bavorsko, největší město: Mnichov, výroba: pivo, automoobilů, vzácné umělecké sbírky; Norimberk - výroba kanc. strojů; Ingolstadt - petrochemie, ropovod z Terstu do Ingolstadtu; 4) V Německo - nej. město: Lipsko (známé veletrhy), Drážďany (výroba fotochemických materiálů, umělec. sbír. a obrazárna Cvingr), Halle (těžba hněd. uhlí), Jena (optika), Chemnitz (saská kamenice), Míšeň (porcelán); 5) SV Německo - města: Schwedt, Frankfurt nad Odrou, nejvýz. přístav: Roztock; 6) SZ Německo - města přístavní: Hamburg, Brémen, Hanover (strojírenství), Wolfsburg (automobilový průmysl); Zem: rost. výroba - chmel, obiloviny, brambory, cukrovka; živ. výroba - skot na mléko, ovce, rybolov;
POLSKO - SZ: republika; R: 312 000 km2; OB: 38 mil. obyv. - slované západní; HM: Varšava; měna: zlotý; Povrch: S - Velkopólská nížina (KOSA - úzké výběžky do moře), Karpata (nejvyšší hora Rysy 2 499 m), Krkonoše, Orlické hory, Hrubý Jeseník; Na hranicích s Běloruskem je národní park Belověšský prales - Zubr Evropský; Vodstvo: řeky - Visla, Odra, Varta; jezero - Mazurská jezerní plošina (ledovcového původu); Nerost. bohatství: černé uhlí (J - Dolnoleská a Hornoleská pánev), JV - síra, kamenná sůl, barevné kovy (měď, zinek, olovo); Průmysl: hutnictví - na J města: Krakov, Katovice; strojírenství - města: Varšava, Vraclav, Poznaň, na S - Štětín, Gdaňsko, Gdině - výrob lodí; textilní - střediskem je město Lodž; Zem: rost. výroba - brambory, žito, len; D: převažuje námořní doprava, přístavy - Štětín, Gdaňsko, Gdině; města - Torun, Osvětini;
SLOVENSKO - SZ: republika (osamostatněna 1.1.93); R: 49 000 km2; OB: 5,5 mil. obyv. - slováci (západní slované, největší menšiny maďaři); HM: Bratislava; měna: slovenská koruna; Povrch: Karpaty, Tatry (Gerlachovský štít - nejvyšší hora Slovenska, 2 655 m), Malé a Bílé Karpaty, Fatra, Slovenské rudohoří, nížiny - Podunajská nížina, Východoslovenská nížina; Vodstvo: řeky - Dunaj, Váh, Hron, Bodrog, vodní nádrže - V - Zemplinská šírava, Domaša, S- Orava, Liptovská Mara; Nerost. botahtství: hnědé uhlí (Handlová, Nováky), železná ruda, magnezit (Slovenské rudohoří), vápenec (Karpaty); Průmysl: hutnický - Košice, hliníkárna - Žiár nad Hronom (barevné kovy), strojírenský - Bratislava, Střední pováží, chemický - Bratislava (ropa z Ukrajiny a Ruska) Šala (hnojiva), dřevařský - Banska Bystricea, oděvní - Trenčín, Púchov, Bardějov; Zem: mírný pás, rost. výroba - ovoce, papriky, rajčata, brambory; živ.výroba - ovce; Města: Nitra, Bratislava, Košice, Prešov, Žilina, Ban. Bystrica, Trenčín, Trnava, Poprad;
RUSKO - SZ: republika SNS (Společenství nezávislých států); R: 17 mil. km2; OB:148 mil. obyv., 80% rusové - východní slované, menšiny - Tataři, Jakoti, Burati, atd.; HM: Moskva; měna: rubl; Povrch: Východoevropská nížina, V - pohoří Ural, J - Velký Kavkaz; Poloostrovy: Kola, Kanin; Vodstvo: řeky - nejdelší řeka Evropy je Volga (do Kasp. moře), Don (do Azovského moře), Ural, na S - Pečora, Severní Dvina; jezera - Kaspické moře, SZ - Ladožské jezero (největší jezero Evropy), Oněžské jezero; Hosp. oblasti: 1) Moskevská oblast - hnědé uhlí - energetika, strojírenský a textilní průmysl; 2) Povalží - ropa (Volžská uherská oblast), výr. el. energie - vodní nádrže, automobili, města: Nižnij Navgarod, Kazaň, Samara, Volgograd, Astrachoň; 3) S a SZ - Pečorská oblast- ropa, zemní plyn, černé uhlí, dřevo, města: Archangelsk, Murmansk, Sant Peterburg; 4) Černomořské pobřeží a Kavkaz neboli J - zemědělství (ovoce, zelenina, obilí), příjmy z cestovního ruchu, města: Soči, Rostov na Donu; 5) Ural - těžba: ropy, zemního plynu, všechny základní barevné kovy, kamenná sůl, Průmysl- hutnictví, těžké strojírenství, chemický, města: Celjabinsk, Ufa, Perm, Jekaterinburg;
VÝCHODNÍ EVROPA - BĚLORUSKO - R: 207 000 km2; OB: 10 mil. obyv. - východní slované; HM: Minsk; měna: běloruský rubl; Těžba: draselné soli - chemický průmysl, strojírenský prům. - traktory, automobily (Mogilov); Zem: obiloviny, len, brambory;
UKRAJINA - SZ: republika; R: 604 000 km2; OB: 51 mil. obyv; HM: Kyjev (na řece Dněpr); měna: karbovarec; Poloostrov: Krym (omývají ho Černé a Azovské moře); Neros. bohatství: žel. ruda (Krivaj Rog), černé uhlí - hutnictví, strojírenství (Charkov, Zaporožie, Jekaterinoslav); Zem: na Z - město Lvov - obilí, cukrovka - černozem, na J - ovoce, cestovní a turistický ruch, rekreační oblast Oděslav, Jalta, Sevostopol;
MOLDÁVIE -"republika zahrad"; SZ: republika; R: 34 000 km2; OB: 4,5 mil. obyv.; HM: Kišiněv; Zem: ovoce, víno
Alpské země - RAKOUSKO - SZ: republika spolková; 9 republik: Rakousy, Horní Rakousy, Korulciny, Solnohradsko, Štýrsko, Tyrolsko, Burgeland, Vorarlbersko, Vídeň; R: 84 000 km2; OB: 8 mil. obyv. (germáni - němčina); HM: Vídeň - leží na Dunaji; měna: šilink; pohoří: Alpy - S- Salcburské Alpy, J- střední pásmo - Vysoké Toury, nejvyšší hora - Gross Glochner (3797 m), třetí pásmo - Karavanky; S Rakousko - český masiv, vídeňská pánev; řeky: Dunaj(výroba el. energie) - řeky krátké; jezero: Bodamské - ledovcového původu, Neziderské - stepní; FENY - padavé větry, INVERZE - v kotlinách ošklivo; H: dřeva, kamenná sůl, žel. a manganové rudy, tuha; P: hutnický, chemický - město Linec, strojízenský - Gross (Štýrský Hradec), zpracovnání dřeva, potravinářský - mléko;Z: převažuje živoč. výroba - skot na mléko; D: říční doprava, dokonalá silniční síť, mezinárodní letiště - Šehvechat; Města: Salzburg, Insbrug, Kitzbúkl;
LICHTNŠTEJNSKO - SZ: knížectví; R: 160 km2; OB: 31 000 obyv. - němčina, měna: švýcarský frank; HM: Vadůz; Příjmy z cestovního ruchu, výroba zubních protéz.
ŠVÝCARSKO - SZ: republika - skládá se z 26 kontonů; R:48 000 km2; OB: 7 mil.; HM: Bern; 4 úřední jazyky: němčina, francouzština, italština, rétorománština; měna: švýcarský frank;povrch - nejhornatější země Evropy, průměrná nadmořská výška je 1 300 m, 2/3 - Alpy - nejvyšší hora - Monte Rose (4634 m), švýcarská plošina; řeky: Rýn, Rhöne; jezero: Bodamské, J - Ženevské; H: obory nenáročné na erostné bohatství, ale kvalita, elektonika, čokolády, sýry, léčiva; Z:převažuje živ. výroba - skot, mléko; M: Bern, Eurich - město bank, Basiley, J- Ženeva - mezinárodní organizace (OSN, Červený kříž);
SPOLKOVÁ REPUBLIKA NĚMECKO - SZ: republika, ke složení V a Z německa došlo v roce 1990, 16 spolkových zemí; R: 356 00 km2; OB:81 mil. - germáni, němci, JV - Lužičtí Srbové; HM:Berlín; Ostrov: S- Rujana; měna: marka; Povrch: S - nížiny - severoněmecká nížina, Střední - Středoněmecká vysočina, pohoří - Schwarzwald, Krušné hory, SZ - Šumava, Český les, J - Alpy - Špice (2963 m); Vodstvo: řeky - Rýn (pramení ve Švýcarsku, vlévá do Severního moře), Dunaj, Labe, Severoněmecký průplav (spojuje Rýn s Labem) Odra, jezera - Bodamské jezero, Meklenburská jezerní plošina (ledovcový původ); Hosp: nerostné bohatství - hnědé uhlí (V Německa, hranice s ČR), černé uhlí (na pravém břehu Rýna), kamenná sůl (Střed Německa), draselné soli (S Německa), kaolín a další stavební materiály; Průmysl: 1) Nejprůmyslnější oblastí je Rýnsko - Porúrská aglomerace, hutnický a těžký průmysl, města: Dieserdolf, Dortmund, Essen, Duisburg, Kolín nad Rýnem, Rotrdam (ropa), Bon; 2) JZ Německa - město Frankfurt nad Mohanem (město bank, největší letiště), Stuttgart; 3) JV Německa - Bavorsko, největší město: Mnichov, výroba: pivo, automoobilů, vzácné umělecké sbírky; Norimberk - výroba kanc. strojů; Ingolstadt - petrochemie, ropovod z Terstu do Ingolstadtu; 4) V Německo - nej. město: Lipsko (známé veletrhy), Drážďany (výroba fotochemických materiálů, umělec. sbír. a obrazárna Cvingr), Halle (těžba hněd. uhlí), Jena (optika), Chemnitz (saská kamenice), Míšeň (porcelán); 5) SV Německo - města: Schwedt, Frankfurt nad Odrou, nejvýz. přístav: Roztock; 6) SZ Německo - města přístavní: Hamburg, Brémen, Hanover (strojírenství), Wolfsburg (automobilový průmysl); Zem: rost. výroba - chmel, obiloviny, brambory, cukrovka; živ. výroba - skot na mléko, ovce, rybolov;
POLSKO - SZ: republika; R: 312 000 km2; OB: 38 mil. obyv. - slované západní; HM: Varšava; měna: zlotý; Povrch: S - Velkopólská nížina (KOSA - úzké výběžky do moře), Karpata (nejvyšší hora Rysy 2 499 m), Krkonoše, Orlické hory, Hrubý Jeseník; Na hranicích s Běloruskem je národní park Belověšský prales - Zubr Evropský; Vodstvo: řeky - Visla, Odra, Varta; jezero - Mazurská jezerní plošina (ledovcového původu); Nerost. bohatství: černé uhlí (J - Dolnoleská a Hornoleská pánev), JV - síra, kamenná sůl, barevné kovy (měď, zinek, olovo); Průmysl: hutnictví - na J města: Krakov, Katovice; strojírenství - města: Varšava, Vraclav, Poznaň, na S - Štětín, Gdaňsko, Gdině - výrob lodí; textilní - střediskem je město Lodž; Zem: rost. výroba - brambory, žito, len; D: převažuje námořní doprava, přístavy - Štětín, Gdaňsko, Gdině; města - Torun, Osvětini;
SLOVENSKO - SZ: republika (osamostatněna 1.1.93); R: 49 000 km2; OB: 5,5 mil. obyv. - slováci (západní slované, největší menšiny maďaři); HM: Bratislava; měna: slovenská koruna; Povrch: Karpaty, Tatry (Gerlachovský štít - nejvyšší hora Slovenska, 2 655 m), Malé a Bílé Karpaty, Fatra, Slovenské rudohoří, nížiny - Podunajská nížina, Východoslovenská nížina; Vodstvo: řeky - Dunaj, Váh, Hron, Bodrog, vodní nádrže - V - Zemplinská šírava, Domaša, S- Orava, Liptovská Mara; Nerost. botahtství: hnědé uhlí (Handlová, Nováky), železná ruda, magnezit (Slovenské rudohoří), vápenec (Karpaty); Průmysl: hutnický - Košice, hliníkárna - Žiár nad Hronom (barevné kovy), strojírenský - Bratislava, Střední pováží, chemický - Bratislava (ropa z Ukrajiny a Ruska) Šala (hnojiva), dřevařský - Banska Bystricea, oděvní - Trenčín, Púchov, Bardějov; Zem: mírný pás, rost. výroba - ovoce, papriky, rajčata, brambory; živ.výroba - ovce; Města: Nitra, Bratislava, Košice, Prešov, Žilina, Ban. Bystrica, Trenčín, Trnava, Poprad;
RUSKO - SZ: republika SNS (Společenství nezávislých států); R: 17 mil. km2; OB:148 mil. obyv., 80% rusové - východní slované, menšiny - Tataři, Jakoti, Burati, atd.; HM: Moskva; měna: rubl; Povrch: Východoevropská nížina, V - pohoří Ural, J - Velký Kavkaz; Poloostrovy: Kola, Kanin; Vodstvo: řeky - nejdelší řeka Evropy je Volga (do Kasp. moře), Don (do Azovského moře), Ural, na S - Pečora, Severní Dvina; jezera - Kaspické moře, SZ - Ladožské jezero (největší jezero Evropy), Oněžské jezero; Hosp. oblasti: 1) Moskevská oblast - hnědé uhlí - energetika, strojírenský a textilní průmysl; 2) Povalží - ropa (Volžská uherská oblast), výr. el. energie - vodní nádrže, automobili, města: Nižnij Navgarod, Kazaň, Samara, Volgograd, Astrachoň; 3) S a SZ - Pečorská oblast- ropa, zemní plyn, černé uhlí, dřevo, města: Archangelsk, Murmansk, Sant Peterburg; 4) Černomořské pobřeží a Kavkaz neboli J - zemědělství (ovoce, zelenina, obilí), příjmy z cestovního ruchu, města: Soči, Rostov na Donu; 5) Ural - těžba: ropy, zemního plynu, všechny základní barevné kovy, kamenná sůl, Průmysl- hutnictví, těžké strojírenství, chemický, města: Celjabinsk, Ufa, Perm, Jekaterinburg;
VÝCHODNÍ EVROPA - BĚLORUSKO - R: 207 000 km2; OB: 10 mil. obyv. - východní slované; HM: Minsk; měna: běloruský rubl; Těžba: draselné soli - chemický průmysl, strojírenský prům. - traktory, automobily (Mogilov); Zem: obiloviny, len, brambory;
UKRAJINA - SZ: republika; R: 604 000 km2; OB: 51 mil. obyv; HM: Kyjev (na řece Dněpr); měna: karbovarec; Poloostrov: Krym (omývají ho Černé a Azovské moře); Neros. bohatství: žel. ruda (Krivaj Rog), černé uhlí - hutnictví, strojírenství (Charkov, Zaporožie, Jekaterinoslav); Zem: na Z - město Lvov - obilí, cukrovka - černozem, na J - ovoce, cestovní a turistický ruch, rekreační oblast Oděslav, Jalta, Sevostopol;
MOLDÁVIE -"republika zahrad"; SZ: republika; R: 34 000 km2; OB: 4,5 mil. obyv.; HM: Kišiněv; Zem: ovoce, víno
evropa
21. dubna 2007 v 21:37 | →referát←SEVERNÍ EVROPA - DÁNSKO - SZ: království; R: 43 075 km2; OB: 5,3 mil. obyv. - Germáni; HM: Kodaň; M: Odense; měna: dánská koruna; poostrov: Jeutsky; dánská ostrov: Sjaeland; H: důležitější je zemědělství 61 % orné půdy. Pěstují se zde pícniny a obilí, chová se zde skot, drůbež. Potravinářský průmysl - mlékárenství z Dánska se vyváží mléko, máslo, sýry, maso, ryby. Stavba lodí, lego. Ostrovy: Faerské ostrovy, Grónsko - těží se zde barevné kovy, vývoz tresky, 2 175 600 km2 - největší ostrov na světě.
FÍNSKO - SZ: republika; R: 338 145 km2 OB: 5,1 mil. obyv. - Ugrofinové, na S - žijí Laponci; HM: Helsinky; měna: finská marka; M: přístavy - Turku, Tampere, Lahli.; "tisíců jezer" - 55 000; Jezera jsou ledovcového původu; jezerní plošina - Saimaa; na S - je největší jezero Inari. H: lesy tvoří 76 % celkové plochy; těžba dřeva, výrobky ze dřeva, stavba lodí a jejich vývoz, rybolov, převažuje živočišná výroba - maso, mléko, sýry.
ŠVÉDSKO- SZ: království; R: 450 000 km2; OB: 8,8 mil. obyv. - Germáni, na S - Laponci, na J-JV - žije 1/3 obyv.; HM: Stockholm; poloostrov - pohoří: Skandinávské; měna: švédská koruna; řeky: prudké, krátké, využití k výrobě el. energie.; jezero: ledovcového původu "Välnern", "Vattern"; lesy: je jich dost; H: patří nejvyspělejším zemím Evropy, těžba žel. rudy (město "Kiruna", "Gallivare") - kulickévá ložiska, dřevařský průmysl, papír, buničina, automobilový průmysl; M: přístavy - Göteborg, Malmö, Trelleborg, Uppsala; ostrovy: Öland, Gotland.
NORSKO - země "Fjordů"; SZ: království; R: 323 000 mil. km2; OB: 4 mil. obyv. - Germáni, na S - Laponci; HM: Oslo; měna: norská koruna; Skandinávské pohoří - fijeldy = výstupky ledovců nad zemský povrch; fjordy - úzké zálivy do pobřeží, pobřeží je členité.; H: ropa, zem. plyn, (nejznámější ložisko Ekofisk), specializované vrtné soupravy, dřevařský průmysl, el. energie - hliník; Šelf - mělké okraje moře, rybolov výroba lodí; M: přístavy - Bergen, Narvik, nejsever. Hammerfest - nezamrzají, všechny jsou ovlivňovány teplým Golfským proudem.; ostrovy: Sofoty, Vesteráli, Spicberky.
ISLAND - země "ohně a ledu"; SZ: republika; R: 103 000 km2; OB: 270 000 obyv. - Germáni; HM: Reykjavik; měna: islandská koruna; Ostrov sopečného původu, 30 sopečně činných sopek, nejznámější a nejvyšší sopka - Hekla; největší ledovec - Vatna Jökull; teplé prameny - Gejzíry; H: skleníky vytápěné gejzíry, ovoce, květiny, rybolov.
POBALTSKÉ REPUBLIKY - LITVA - SZ: republika; R: 65 200 km2; OB: 3,7 mil. obyv. - 80 % Litevci, ve městě Poláci, Rusové; HM: Vilnius; měna: lit; H: Na pobřeží Baltu se odedávna dobývá jantar. Duny "litevské Sahary" na Kuršské kose jsou až 60 m vysoké. V poválečných letech se rozvinula sstrojírenství a elektrárenství. Jaderná centrála - vznikla u Ignaliny, při berounských hranicích. Vyrábějí se - kovoobráběcí stroje, nástroje, svařovací agregáty,, různé elektrotechnická zařízení. Tradici má potravinářský a spotřební průmysl. Nejvýznamější středisky jsou Vilnius a Kaunas. Má nejrozsáhlejší zemědělskou výrobu z pobaltských republik. Specializuje se na mléko, mléčné výrobky, anglickou slaninu. Rostlinná výroba je významnější než v Lotyšsku a Estonsku.
LOTYŠSKO - SZ: republika; R: 64 500 km2; OB: 2,6 mil. obyv. - skoro polovinu tvoří Rusové; HM: Riga; měna: lat; H: 1/3 území zalesněna, ale zdroje dřeva jsou nedostatečné. Má nejrozšířenější průmysl z pobaltských republik. Dominují elektrotechnické a radiotechnické obory, zaměřené na vývoz do Ruska. Palivově energetická základna nedostatečná. Rižská aglomerace dává 2/3 průmyslové produkce. Od 19. stol. patří k nejvýznamnějším strojírenským základnám carské říše. Dnes strojírenstvím, spotřebním i chemickým průmyslem. Z: zemědělství se specializuje na vydajný chov skotu, na plemenářství a na chov vepřů. Ventspils - je velkým vývozním ropným přístavem.
ESTONSKO - SZ: republika; OB: 1,5 mil. obyv. - 65 % Estonci (Ugrofinové), 30 % Rusové; HM: Tallinn; R: 45 100 km2 - desetina rozlohy nejmenší z pobaltských republik připadá na ostrovy; měna: estonská koruna; H: Hórlové břidlice dobývané v Kahtla - Jörve se zčásti chemicky zpracovávají, z části spalují ve dvou velko-elektrárnách. Jejich povrchová těžba nepříznivě ovlivňuje prostředí. Vedoucí postavení má elektrotechnická průmysl, výroba přístrojů, textilní a potravinářský průmysl. Z: V zemědělství pracuje desetina ekonomicky aktivních obyvatel. Dominuje výdajný chov skotu a chov vepřů.
JIŽNÍ EVROPA - Podnebná pás - subtropický (středomořské podnebí), léta -suchá, horká, zimy - deštivé, mírné, vlhké. Vegetační pás - subtropický (citrusy, olivy, myrty, vavřín, oleandr) vždy zelené such. lesy. MACCHIE - trnité keře, nebo porosty. Půda - je rezavě červená a říká se jí serro rosa, neboli červenice, obsahuje železo. vodstvo - řeky patří k jihoevropským typům, napájeny dešťovou vodou, největší průtok v zimě 70 %. FUMARE - vyschlé říční koryto.
ŠPANĚLSKO - SZ: království,R: 504 800 km2, OB: 40 mil. obyv. nejvíc je španělů (románi), menšiny na V Katalónci, dále Boskové, na SZ Goliíci. HM: Madrid, měna: peseta, Povrch: Španělská meseta - náhorní plošina (z ní vystupují pohoří: na S - Kontabrijské vrchy, JV - Iberské vrchy, Kostílské vrchy, na J od Madridu - Sierra Marena), Pyreneje, Sierra Nevada. Polopoušť- La Moncha, Nížiny - na J - Audaluská nížina , Řeky - do Atlantiku - Duora, Tajo, Guadiora, Gradoguivir.Hosp.: S - černé uhlí, žel. ruda, rtuť- na 3 místěna světě, stříbro, pyrity. Zem.: rostlinná výroba, 1 místov Evropě - citrusy, 2místo v Evropě -olivy, 2 až 3 místo v Evropě - vinná réva, a jinak cukrová řepa, cukrová třtina, rýže, tabák, bavlník. Hosp oblasti: 1) Sever - hutnictví, strojírenský průmysl, města Bilbao, chov - prasat a skotu. 2) Východ - hospodářský nejvyspělejší oblast, město Barcelona - dopravní strojírenství, chemická a textilní průmysl, města Valencia - je střediskem ovocnářství a vinařství 90 % citrusů ze Španělska se pěstuje zde. Přístav Aliconte - cestovní ruch. 3) Střed - Madrid - hlavně zpracovatelský, textilní průmysl, světoznámá obrazárna Prado Zoragóza, B. Valladolid. 4) Jih - oblast která se nazývá Andoluzie, bavlník, rýže, korkový dub, cukrová třtina. Města - Sevilla, Córdoba. Přístavy - Códiza, Málogo. ENKLÁVA - (je cizí území uvnitř jiného státu) - Centa a Melilea. Ostrovy: Baleáry (Mallorca - hl.m. Palmo, Menarca, Ibiza, Formentera) Kanárské - banány, olivy.
ANDORRA - SZ: knížectví, R: 465 km2, OB: 65 000 obyv., HM: Andorra la Vella, měna: peseta, frank (celní světová unie), Hosp.: cestovní ruch, kamenictví.
GIBRALTAR - jedna kolonie na území Evropy patří Vel. Brit., SZ: království, R: 5,8 km2, OB: 30 000 obyv. je zde vojenské území Vel. Brit. Příjmy z cestovního ruchu, přírodní rezervace, Jediné území, kde volně žijí opice Makok (Magot).
PORTUGALSKO - SZ: republika, R: 92 000 m2, OB: 908 mil. obyv. - Románi, HM: Lisabon, měna: escudo. Přirozená přírůstek přesahuje evropská průměr, ale počet obyvatel až do poloviny 70 let vlivem emigrace klesá. Více než polovina populace žije na venkově. Mezi dospělými je 20 % negramotných. Poloha: Leží v pásmu subtropického podnebí, ale příliv vlhkého vzduchu z Atlantiku poněkud mění jeho rysy. Padá zde v horských oblastech na severu až 2 500 mm srážek. Jedná se o jedno z nejdeštivějších míst v Evropě. Hosp.: 1/3 rozlohy země je zalesněná. Cennou dřevinou je korkový dub. Z nerostných zdrojů mají význam pyrity a wolframové rudy. Portugalsko zůstává stále ještě chudou zemí, i přes její určitý rozvoj průmyslu a modernizaci zemědělství. Strukturou hospodářství se však řadí mezi rozvinuté země s tržní ekonomikou služby vytvářejí 51 % a průmysl 39 %. Potravinářské produkty: korek, olivová olej víno, rybí konzervy. Služby pro mezinárodní dopravu: Oprava lodí, letecký tranzit a cestovní ruch. v zaostalém zemědělství pracuje 20 % obyvatel. Prům. centra: pásmo mezi městy Sétúbal a Brago, jádrem hospodářským je Lisabon se širokou škálou tradičních i moderních průmyslových odvětví, na S je to Porto - proslulé produkcí vína. Komplex těžkého průmyslu se vytváří kolem huti v Seixalu. Zem.: v nížinách a podhůřích se orientuje na pěstování vinné révy (na 1/5 obdělané půdy), oliv, subtropického ovoce a zeleniny, rybolov, dodává polovinu světové produkce korku.Souostroví: Azory- vulkanického původu. V nižších polohách tam pěstují cukrovou třtinu, banány a ananasy. Na ostrově Santa Maria je mezinárodní letiště. Madeira - využívá příhodných podmínek k rozvoji cestovního ruchu (sanatoria, klimatické lázně prakticky s celoročním provozem, přes 3 mil. návštěvníků ročně) světově proslulá je i zdejší produkce vína.
APENINSKÝ POLOOSTROV - ITÁLIE - SZ: republika, R: 301 000 km2, OB: 57 mil. obyv. - románi, HM: Řím, měna: lira. Povrch: 80 % pohoří: na S - zasahují Alpy (Dolomity), Apeniny - po celém poloostrově, nížiny: Pádské nížiny, sopky: největší Etna (na Sicílii) 3 340 m měří, druhou je Vesuv. Vodstvo: řeky- Pád a Adige, Tiber, jezero Lago di Garda. Hosp.: Nerostné bohatství - zemní plyn, rtuť, síra, draselné soli, růžový mramor. Průmysl - strojírenství (osob. automobili - Fiat v městě Turin, kamiony a lodě ve městě Terst a Janov), chemický (fotomateriál, farmaceutický - výroba léčiv,výroba pneumatik), textilní (konfekce, obuvnictví), potravinářský (vína, těstoviny sýry). Zem.: vinná réva, olivy, citrusy, ranná zelenina, rýže skot, prasata. Hosp. oblasti: 1) Sever - nejvýznamnější průmyslová a zemědělská oblast, Miláno - nejvýz. středisko severu, Turin, Benátky - sklářský průmysl (*Marco Polo), Balogno. Přístavy - Janov, Terst (ropovod). 2) Střed - Toskánsko je hospodářsky nejvýznamnější , Florenci, Pisa, Řím - nejkulturnější, říká se mu věčné město. 3) Jih - přístavy Neapol, Bari. Ostrovy - Sicílie - je oddělena od Itálie Messinským průlivem, města Palermo, Cotonia, Sardinia - město na J Cogliari, Elba - mezi Korzikou a Itálií, Liporské ostrovy - nejvýz. sopka Stramboli. U Neapole jsou sopky Vezuv a Pompeje.
VATIKÁN - Vatikánský městský stát, SZ: absolutistická monarchie v čele papež, R: 0,44 km2, OB: 850 obyv. Úřed. řeč: latina, italština, měna: Vatikánská lira. 1929 - lateranská dohoda, kdy byla uznána suverenita Vatikánu, má vlastní armádu (Španělskou gardu), rozhlas, banku, náměstí sv. Petra.
SAN MARINO - SZ: republika (je nejstarší repub. na světě 1253), R: 61 km2, OB: 25 000 obyv. - italové (románi), HM: San Marino. Hosp.: cestovní ruch, kamenářství, keramika, vlastní poštovní známky.
MALTA - SZ: republika, R: 316 kom2, OB: 370 000 obyv. - semitohamitská jazyková skupina, Úřed. jaz.: maltština, angličtina, HM: Valletta, měna: maltéská lira. Hosp.: rybolov, zemědělství (citrusy, olivi, melouny, tabák, květiny), námořní doprava.
ŘECKO - SZ: republika (od roku 1973 je republikou), R: 132 000 km2, OB: 10,5 mil. obyv. - řekov 95 %, turci, alvánci, makedónci, HM: Athény, měna: drachma. Leží na Balkánském poloostrově a na ostrově Peloponéz. Dělí je od sebe Korintský průplav. Ostrovy: Kréta, Yonské ostrovy, Kyklady na v, Severní sporady a Jižní sporady, Radós, Lezbos. Povrch: pohoří Pindos, nejvyšší hora je Olymp (měří 2917m), řeky: Marico. Hosp.: Těžba - bauxid, chrom, mramor, nikl. Průmysl - textilní (tkaní koberců), potravinářství (víno, olivový olej, tabákové výrobky). Zem: převažuje rostlinná výroba citrusy, olivy, tabák, vinná réva, bavlník, rýže, rozinky, z živočišné - kozi, ovce, osli, muli.Doprava: námořní. Významné přístavy: Patros, Athény, Soluň (Ihessalonike).
JIHOVÝCHODNÍ EVROPA - leží na Balkánském poloostrově. Černomořské státy (Rumunsko, Bulharsko), Jadranské státy (Slovinsko, Chorvatsko, Bosna- Hercegovina, Srbsko, Makedonie, Albánie)
Černomořské státy - RUMUNSKO - SZ: republika, R: 237 500 km2, OB: 23 mil. obyv. - menšiny - maďaři, rómové, asi 3 mil - rumonů žijí v Moldávii. HM: Bucurest, měna: lei. Povrch: Karpaty - Východní a Jižní (Transervanské) Valašska(Rumunská) nížina. Vodstvo: nejdůležitější řeka je Dunaj, která se vlévá do Černého moře, na J - řeka Oltul, Maroš. Nerostné bohatství: těžba - ropa, zemní plyn, kamenná sůl. Průmysl: strojnický, chemický (s ropou), potravinářský, hydroelektrárna (soutěska, kde je postavena se jmenuje "Železná vrata"), rostlinná výroba (černozemě - obilí, slunečnice, zelinářství), živočišná výroba (skot, ovce), Města: Brašov, Kluž, Konstanta.
BULHARSKO -SZ: republika, R: 110 900 km2, OB: 9 mil. obyv. - slované, HM: Sofie, měna: leva. Povrch: pohoří- Balkán, Radopi, Pirin a Rila. nížiny - S - Valašská (Rumunská), Hornotracká. 1/3 povrchu tvoří listnaté lesy. Vodstvo: řeka- Dunaj, Marica. Hosp.: má nedostatek nerostných surovin, z průmyslu - strojírenství (psací stroje, měřící přístroje, počítače, vysokozdvižné vozíky), chemický (výroba hnojiv), potravinářský. Zem: převažuje rostlinná výroba - obilí, slunečnice, tabák, víno, zelenina, růže, živočišná výroba - ovce. Doprava: převažuje železniční, námořní - trajekty. Města: na JV Blovdiv, Přístavy - Varna a Burgos - pobřeží "Zlaté písky".
Jadranské státy - SZ: republiky. Leží na Balkánském poloostrově. Povrch: spíše hornatá povrch - Divorské hory, na S - Julské Alpy, nížiny - Velká uherská nížina, řeky - Dunaj, Sáva, Dráva, jezera - J- Ochridské, Presponksé, Skadarské, S- Bled. Nerostné bohatství _ těžba barevných kovů (měď, zinek, olovo, rtuť bauxit, železná ruda). OB: Katolíci (Chorvaté, Slovínci) - slované, Pravoslavní (Srbové, Černohorci) - slované, Muslimové (Bosňané, Albánci) - slované. SLOVINSKO- HM: Ljubljana, CHORVATSKO- HM: Zágreb, Ostrovy: Dalmácké (Krk, Hvár, Brač), Poloostrov: Istrijský, Přístav - Rijéka, města: Pula, Split, Zadar, Dubrovník, BOSNA A HERCEGOVINA - HM: Sarajevo, SRBSKO- HM: Bělehrad, MAKEDONIE - HM: Skopije, ALBANIE - HM: Tiranë
FÍNSKO - SZ: republika; R: 338 145 km2 OB: 5,1 mil. obyv. - Ugrofinové, na S - žijí Laponci; HM: Helsinky; měna: finská marka; M: přístavy - Turku, Tampere, Lahli.; "tisíců jezer" - 55 000; Jezera jsou ledovcového původu; jezerní plošina - Saimaa; na S - je největší jezero Inari. H: lesy tvoří 76 % celkové plochy; těžba dřeva, výrobky ze dřeva, stavba lodí a jejich vývoz, rybolov, převažuje živočišná výroba - maso, mléko, sýry.
ŠVÉDSKO- SZ: království; R: 450 000 km2; OB: 8,8 mil. obyv. - Germáni, na S - Laponci, na J-JV - žije 1/3 obyv.; HM: Stockholm; poloostrov - pohoří: Skandinávské; měna: švédská koruna; řeky: prudké, krátké, využití k výrobě el. energie.; jezero: ledovcového původu "Välnern", "Vattern"; lesy: je jich dost; H: patří nejvyspělejším zemím Evropy, těžba žel. rudy (město "Kiruna", "Gallivare") - kulickévá ložiska, dřevařský průmysl, papír, buničina, automobilový průmysl; M: přístavy - Göteborg, Malmö, Trelleborg, Uppsala; ostrovy: Öland, Gotland.
NORSKO - země "Fjordů"; SZ: království; R: 323 000 mil. km2; OB: 4 mil. obyv. - Germáni, na S - Laponci; HM: Oslo; měna: norská koruna; Skandinávské pohoří - fijeldy = výstupky ledovců nad zemský povrch; fjordy - úzké zálivy do pobřeží, pobřeží je členité.; H: ropa, zem. plyn, (nejznámější ložisko Ekofisk), specializované vrtné soupravy, dřevařský průmysl, el. energie - hliník; Šelf - mělké okraje moře, rybolov výroba lodí; M: přístavy - Bergen, Narvik, nejsever. Hammerfest - nezamrzají, všechny jsou ovlivňovány teplým Golfským proudem.; ostrovy: Sofoty, Vesteráli, Spicberky.
ISLAND - země "ohně a ledu"; SZ: republika; R: 103 000 km2; OB: 270 000 obyv. - Germáni; HM: Reykjavik; měna: islandská koruna; Ostrov sopečného původu, 30 sopečně činných sopek, nejznámější a nejvyšší sopka - Hekla; největší ledovec - Vatna Jökull; teplé prameny - Gejzíry; H: skleníky vytápěné gejzíry, ovoce, květiny, rybolov.
POBALTSKÉ REPUBLIKY - LITVA - SZ: republika; R: 65 200 km2; OB: 3,7 mil. obyv. - 80 % Litevci, ve městě Poláci, Rusové; HM: Vilnius; měna: lit; H: Na pobřeží Baltu se odedávna dobývá jantar. Duny "litevské Sahary" na Kuršské kose jsou až 60 m vysoké. V poválečných letech se rozvinula sstrojírenství a elektrárenství. Jaderná centrála - vznikla u Ignaliny, při berounských hranicích. Vyrábějí se - kovoobráběcí stroje, nástroje, svařovací agregáty,, různé elektrotechnická zařízení. Tradici má potravinářský a spotřební průmysl. Nejvýznamější středisky jsou Vilnius a Kaunas. Má nejrozsáhlejší zemědělskou výrobu z pobaltských republik. Specializuje se na mléko, mléčné výrobky, anglickou slaninu. Rostlinná výroba je významnější než v Lotyšsku a Estonsku.
LOTYŠSKO - SZ: republika; R: 64 500 km2; OB: 2,6 mil. obyv. - skoro polovinu tvoří Rusové; HM: Riga; měna: lat; H: 1/3 území zalesněna, ale zdroje dřeva jsou nedostatečné. Má nejrozšířenější průmysl z pobaltských republik. Dominují elektrotechnické a radiotechnické obory, zaměřené na vývoz do Ruska. Palivově energetická základna nedostatečná. Rižská aglomerace dává 2/3 průmyslové produkce. Od 19. stol. patří k nejvýznamnějším strojírenským základnám carské říše. Dnes strojírenstvím, spotřebním i chemickým průmyslem. Z: zemědělství se specializuje na vydajný chov skotu, na plemenářství a na chov vepřů. Ventspils - je velkým vývozním ropným přístavem.
ESTONSKO - SZ: republika; OB: 1,5 mil. obyv. - 65 % Estonci (Ugrofinové), 30 % Rusové; HM: Tallinn; R: 45 100 km2 - desetina rozlohy nejmenší z pobaltských republik připadá na ostrovy; měna: estonská koruna; H: Hórlové břidlice dobývané v Kahtla - Jörve se zčásti chemicky zpracovávají, z části spalují ve dvou velko-elektrárnách. Jejich povrchová těžba nepříznivě ovlivňuje prostředí. Vedoucí postavení má elektrotechnická průmysl, výroba přístrojů, textilní a potravinářský průmysl. Z: V zemědělství pracuje desetina ekonomicky aktivních obyvatel. Dominuje výdajný chov skotu a chov vepřů.
JIŽNÍ EVROPA - Podnebná pás - subtropický (středomořské podnebí), léta -suchá, horká, zimy - deštivé, mírné, vlhké. Vegetační pás - subtropický (citrusy, olivy, myrty, vavřín, oleandr) vždy zelené such. lesy. MACCHIE - trnité keře, nebo porosty. Půda - je rezavě červená a říká se jí serro rosa, neboli červenice, obsahuje železo. vodstvo - řeky patří k jihoevropským typům, napájeny dešťovou vodou, největší průtok v zimě 70 %. FUMARE - vyschlé říční koryto.
ŠPANĚLSKO - SZ: království,R: 504 800 km2, OB: 40 mil. obyv. nejvíc je španělů (románi), menšiny na V Katalónci, dále Boskové, na SZ Goliíci. HM: Madrid, měna: peseta, Povrch: Španělská meseta - náhorní plošina (z ní vystupují pohoří: na S - Kontabrijské vrchy, JV - Iberské vrchy, Kostílské vrchy, na J od Madridu - Sierra Marena), Pyreneje, Sierra Nevada. Polopoušť- La Moncha, Nížiny - na J - Audaluská nížina , Řeky - do Atlantiku - Duora, Tajo, Guadiora, Gradoguivir.Hosp.: S - černé uhlí, žel. ruda, rtuť- na 3 místěna světě, stříbro, pyrity. Zem.: rostlinná výroba, 1 místov Evropě - citrusy, 2místo v Evropě -olivy, 2 až 3 místo v Evropě - vinná réva, a jinak cukrová řepa, cukrová třtina, rýže, tabák, bavlník. Hosp oblasti: 1) Sever - hutnictví, strojírenský průmysl, města Bilbao, chov - prasat a skotu. 2) Východ - hospodářský nejvyspělejší oblast, město Barcelona - dopravní strojírenství, chemická a textilní průmysl, města Valencia - je střediskem ovocnářství a vinařství 90 % citrusů ze Španělska se pěstuje zde. Přístav Aliconte - cestovní ruch. 3) Střed - Madrid - hlavně zpracovatelský, textilní průmysl, světoznámá obrazárna Prado Zoragóza, B. Valladolid. 4) Jih - oblast která se nazývá Andoluzie, bavlník, rýže, korkový dub, cukrová třtina. Města - Sevilla, Córdoba. Přístavy - Códiza, Málogo. ENKLÁVA - (je cizí území uvnitř jiného státu) - Centa a Melilea. Ostrovy: Baleáry (Mallorca - hl.m. Palmo, Menarca, Ibiza, Formentera) Kanárské - banány, olivy.
ANDORRA - SZ: knížectví, R: 465 km2, OB: 65 000 obyv., HM: Andorra la Vella, měna: peseta, frank (celní světová unie), Hosp.: cestovní ruch, kamenictví.
GIBRALTAR - jedna kolonie na území Evropy patří Vel. Brit., SZ: království, R: 5,8 km2, OB: 30 000 obyv. je zde vojenské území Vel. Brit. Příjmy z cestovního ruchu, přírodní rezervace, Jediné území, kde volně žijí opice Makok (Magot).
PORTUGALSKO - SZ: republika, R: 92 000 m2, OB: 908 mil. obyv. - Románi, HM: Lisabon, měna: escudo. Přirozená přírůstek přesahuje evropská průměr, ale počet obyvatel až do poloviny 70 let vlivem emigrace klesá. Více než polovina populace žije na venkově. Mezi dospělými je 20 % negramotných. Poloha: Leží v pásmu subtropického podnebí, ale příliv vlhkého vzduchu z Atlantiku poněkud mění jeho rysy. Padá zde v horských oblastech na severu až 2 500 mm srážek. Jedná se o jedno z nejdeštivějších míst v Evropě. Hosp.: 1/3 rozlohy země je zalesněná. Cennou dřevinou je korkový dub. Z nerostných zdrojů mají význam pyrity a wolframové rudy. Portugalsko zůstává stále ještě chudou zemí, i přes její určitý rozvoj průmyslu a modernizaci zemědělství. Strukturou hospodářství se však řadí mezi rozvinuté země s tržní ekonomikou služby vytvářejí 51 % a průmysl 39 %. Potravinářské produkty: korek, olivová olej víno, rybí konzervy. Služby pro mezinárodní dopravu: Oprava lodí, letecký tranzit a cestovní ruch. v zaostalém zemědělství pracuje 20 % obyvatel. Prům. centra: pásmo mezi městy Sétúbal a Brago, jádrem hospodářským je Lisabon se širokou škálou tradičních i moderních průmyslových odvětví, na S je to Porto - proslulé produkcí vína. Komplex těžkého průmyslu se vytváří kolem huti v Seixalu. Zem.: v nížinách a podhůřích se orientuje na pěstování vinné révy (na 1/5 obdělané půdy), oliv, subtropického ovoce a zeleniny, rybolov, dodává polovinu světové produkce korku.Souostroví: Azory- vulkanického původu. V nižších polohách tam pěstují cukrovou třtinu, banány a ananasy. Na ostrově Santa Maria je mezinárodní letiště. Madeira - využívá příhodných podmínek k rozvoji cestovního ruchu (sanatoria, klimatické lázně prakticky s celoročním provozem, přes 3 mil. návštěvníků ročně) světově proslulá je i zdejší produkce vína.
APENINSKÝ POLOOSTROV - ITÁLIE - SZ: republika, R: 301 000 km2, OB: 57 mil. obyv. - románi, HM: Řím, měna: lira. Povrch: 80 % pohoří: na S - zasahují Alpy (Dolomity), Apeniny - po celém poloostrově, nížiny: Pádské nížiny, sopky: největší Etna (na Sicílii) 3 340 m měří, druhou je Vesuv. Vodstvo: řeky- Pád a Adige, Tiber, jezero Lago di Garda. Hosp.: Nerostné bohatství - zemní plyn, rtuť, síra, draselné soli, růžový mramor. Průmysl - strojírenství (osob. automobili - Fiat v městě Turin, kamiony a lodě ve městě Terst a Janov), chemický (fotomateriál, farmaceutický - výroba léčiv,výroba pneumatik), textilní (konfekce, obuvnictví), potravinářský (vína, těstoviny sýry). Zem.: vinná réva, olivy, citrusy, ranná zelenina, rýže skot, prasata. Hosp. oblasti: 1) Sever - nejvýznamnější průmyslová a zemědělská oblast, Miláno - nejvýz. středisko severu, Turin, Benátky - sklářský průmysl (*Marco Polo), Balogno. Přístavy - Janov, Terst (ropovod). 2) Střed - Toskánsko je hospodářsky nejvýznamnější , Florenci, Pisa, Řím - nejkulturnější, říká se mu věčné město. 3) Jih - přístavy Neapol, Bari. Ostrovy - Sicílie - je oddělena od Itálie Messinským průlivem, města Palermo, Cotonia, Sardinia - město na J Cogliari, Elba - mezi Korzikou a Itálií, Liporské ostrovy - nejvýz. sopka Stramboli. U Neapole jsou sopky Vezuv a Pompeje.
VATIKÁN - Vatikánský městský stát, SZ: absolutistická monarchie v čele papež, R: 0,44 km2, OB: 850 obyv. Úřed. řeč: latina, italština, měna: Vatikánská lira. 1929 - lateranská dohoda, kdy byla uznána suverenita Vatikánu, má vlastní armádu (Španělskou gardu), rozhlas, banku, náměstí sv. Petra.
SAN MARINO - SZ: republika (je nejstarší repub. na světě 1253), R: 61 km2, OB: 25 000 obyv. - italové (románi), HM: San Marino. Hosp.: cestovní ruch, kamenářství, keramika, vlastní poštovní známky.
MALTA - SZ: republika, R: 316 kom2, OB: 370 000 obyv. - semitohamitská jazyková skupina, Úřed. jaz.: maltština, angličtina, HM: Valletta, měna: maltéská lira. Hosp.: rybolov, zemědělství (citrusy, olivi, melouny, tabák, květiny), námořní doprava.
ŘECKO - SZ: republika (od roku 1973 je republikou), R: 132 000 km2, OB: 10,5 mil. obyv. - řekov 95 %, turci, alvánci, makedónci, HM: Athény, měna: drachma. Leží na Balkánském poloostrově a na ostrově Peloponéz. Dělí je od sebe Korintský průplav. Ostrovy: Kréta, Yonské ostrovy, Kyklady na v, Severní sporady a Jižní sporady, Radós, Lezbos. Povrch: pohoří Pindos, nejvyšší hora je Olymp (měří 2917m), řeky: Marico. Hosp.: Těžba - bauxid, chrom, mramor, nikl. Průmysl - textilní (tkaní koberců), potravinářství (víno, olivový olej, tabákové výrobky). Zem: převažuje rostlinná výroba citrusy, olivy, tabák, vinná réva, bavlník, rýže, rozinky, z živočišné - kozi, ovce, osli, muli.Doprava: námořní. Významné přístavy: Patros, Athény, Soluň (Ihessalonike).
JIHOVÝCHODNÍ EVROPA - leží na Balkánském poloostrově. Černomořské státy (Rumunsko, Bulharsko), Jadranské státy (Slovinsko, Chorvatsko, Bosna- Hercegovina, Srbsko, Makedonie, Albánie)
Černomořské státy - RUMUNSKO - SZ: republika, R: 237 500 km2, OB: 23 mil. obyv. - menšiny - maďaři, rómové, asi 3 mil - rumonů žijí v Moldávii. HM: Bucurest, měna: lei. Povrch: Karpaty - Východní a Jižní (Transervanské) Valašska(Rumunská) nížina. Vodstvo: nejdůležitější řeka je Dunaj, která se vlévá do Černého moře, na J - řeka Oltul, Maroš. Nerostné bohatství: těžba - ropa, zemní plyn, kamenná sůl. Průmysl: strojnický, chemický (s ropou), potravinářský, hydroelektrárna (soutěska, kde je postavena se jmenuje "Železná vrata"), rostlinná výroba (černozemě - obilí, slunečnice, zelinářství), živočišná výroba (skot, ovce), Města: Brašov, Kluž, Konstanta.
BULHARSKO -SZ: republika, R: 110 900 km2, OB: 9 mil. obyv. - slované, HM: Sofie, měna: leva. Povrch: pohoří- Balkán, Radopi, Pirin a Rila. nížiny - S - Valašská (Rumunská), Hornotracká. 1/3 povrchu tvoří listnaté lesy. Vodstvo: řeka- Dunaj, Marica. Hosp.: má nedostatek nerostných surovin, z průmyslu - strojírenství (psací stroje, měřící přístroje, počítače, vysokozdvižné vozíky), chemický (výroba hnojiv), potravinářský. Zem: převažuje rostlinná výroba - obilí, slunečnice, tabák, víno, zelenina, růže, živočišná výroba - ovce. Doprava: převažuje železniční, námořní - trajekty. Města: na JV Blovdiv, Přístavy - Varna a Burgos - pobřeží "Zlaté písky".
Jadranské státy - SZ: republiky. Leží na Balkánském poloostrově. Povrch: spíše hornatá povrch - Divorské hory, na S - Julské Alpy, nížiny - Velká uherská nížina, řeky - Dunaj, Sáva, Dráva, jezera - J- Ochridské, Presponksé, Skadarské, S- Bled. Nerostné bohatství _ těžba barevných kovů (měď, zinek, olovo, rtuť bauxit, železná ruda). OB: Katolíci (Chorvaté, Slovínci) - slované, Pravoslavní (Srbové, Černohorci) - slované, Muslimové (Bosňané, Albánci) - slované. SLOVINSKO- HM: Ljubljana, CHORVATSKO- HM: Zágreb, Ostrovy: Dalmácké (Krk, Hvár, Brač), Poloostrov: Istrijský, Přístav - Rijéka, města: Pula, Split, Zadar, Dubrovník, BOSNA A HERCEGOVINA - HM: Sarajevo, SRBSKO- HM: Bělehrad, MAKEDONIE - HM: Skopije, ALBANIE - HM: Tiranë
estonsko
21. dubna 2007 v 21:35 | →referát←Estonsko
Estonská republika
Hlavní město : Tallinn
Rozloha : 45 227 km2 (45 125 km2)
Počet obyvatel :1 460 000
Luteráni 98% , baptisti 2 %
- etnicky a jazykově jsou podobní Finům
- 65 % Estonců ,28% Rusů, 2,7%Ukrajinců, Bělorusové , Fini a ostatní
- na severu a ve velkých městech stále žijí především Rusové (Tallinn 50% Rusů , narva 95% Rusů)
Vytvořeno: 21.7.1940
Mezi větší města patří : Tallinn ( 415 299 obyv.-1998 ,žije tam 28,6 % populace),Tartu (100 997 obyv.),Narva
(74 572 obyv.),Kohtla - Järve (52 611 obyv.),Pärnu (51 927 obyv.),Viljandi a Rakvere
Poloha : Estonsko je nejmenší z pobaltských republik ,ale nejrozvinutější .
- přesto je větší než Dánsko
- leží na severu Evropy
- na břehu Baltského moře mezi Rižským a Finským zálivem
- na východě sousedí s Ruskem (většina hranice probíhá přes jezero Peipsi )
- na jihu s Lotyšskem
Rozdělení :
Reliéf: je členité a má mnoho ostrovů ,ostrovy tvoří téměř 1/10 plochy země
Nejvýznamnější jsou : Saaremma a Hiiumaa ( ostrovy)
Průměrná nadmořská výška je 50 m
Pouze 1/10 celé plochy je vyšší než 100 m nad mořem
Výšiny jsou hlavně na severu - vysočina Pandivere s vrchem Emumägi ( 166 m)
- Další vrchoviny jsou Sakala , Otepää a Haanja (s nadmořskou výškou okolo 300m )
- V JV části Vrchoviny Haanja leží nejvyšší vrchol Estonska a všech pobaltských rep. -Suur
Munamägi (318 m )
- nejmenší nadmořskou výšku mají oblasti na SZ a Z okolo jezera Peipsi , a v údolí řek Narvy, Pärnu , Emajogi a okolo jezera Vortsjärv
+ písečné usazeniny v nížinách porostlé borovými lesy
+ na pobřeží Rižského zálivu a Baltského moře jsou typické písečné duny
+ kolem jezera Peipsi a na dolním toku řeky Narvy jsou také písečné duny
+ v oblastech jezer jsou rozsáhlé bažiny
- na severu je náhorní plošina , která strmě spadá k moři strmými útesy (od města Paldiski 450 km na sever až do Ruska k jižnímu břehu Ladožského jezera a jsou vysoké 56 m(Outika))
- ústí řeky Narvy má bažinatý charakter ustupují (útesy ) směrem do vnitrozemí
- návrší vzniklá naplavením ledovcových řek
- častá ledovcová jezera ,celkový počet jezer i s umělými je 1400
- na severu časté bludné kameny ( vysoké až 8m)
- největší jezero .Peipsi (rusky -Čudské jezero) o rozloze :3500 km2-páté největší v Evropě.
Podnebí: Jasně vymezené čtyři roční období
Vlivem přímořského podnebí je zde převážně mírné a vlhké počasí
Kontinentální vliv se projevuje především v létě : značným vedrem a v zimě : velkými mrazy
Teplejší je západ země .
teploty v létě : 21°C ( červenec)
v zimě : - 8°C ( únor )
průměrný počet ročních srážek je 600 mm
Zvířena: leží v pásmu smíšených lesů ,pokrývají 40 % země
Polovinu země tvoří lesy borové , velký podíl tvoří březové a jedlové lesy,dále pak duby,jasany atd.
V západní části ostrova - Saaremaa jsou nejznámější endemiti
Hospodářství : do r.1991 plně provázáno s ekonomikou tehdejšího Sovětského svazu, do kterého bylo
vyváženo 90-95 %veškeré produkce
po osamostatnění se největším obchodním partnerem staly země EU - na něž připadá 51
%exportu a 66 % importu .v roce 1998 :Finsko ,Švédsko ,Rusko ,Lotyšsko a Německo.
Zemědělství : 40 % - rostlinná výr.
60% živočišná výr.
( orná půda je hlavně na jihu a ve střední části , pastviny jsou v západní a severní části)
1/3 zemědělské produkce se vyváží do Ruska
Nerostné suroviny : Lupek (hořlavé břidlice) - velké zásoby 100 km po obou stránách železniční tratě z Tallinnu
Do Petrohradu.
Rašelina
Fosforit
Vápenec
Dolomity
Jíly,písek , štěrk
Léčivá bahna
minerální vody
Průmysl: těžba a zpracování hořlavých břidlic - závisí na tom - chemický a - energetický průmysl
Z lupku se vyrábějí : paliva (plyn a elektřina) ,síra , líh ,dehty, suroviny pro výrobu umělých
hmot,hnojiva atd.
- potravinářský ( 30% prům. produkce)
masné odvětví : ryby a mléčné výrobky
- dřevařský
- textilní ( bavlna)
- kožedělný prům.
Energetika :tepelné el. - vytápěné lupkem a plynem nebo rašelinou
Výr. elektrické en. tvoří 13,5 % estonské prům. výr.
Estonská republika
Hlavní město : Tallinn
Rozloha : 45 227 km2 (45 125 km2)
Počet obyvatel :1 460 000
Luteráni 98% , baptisti 2 %
- etnicky a jazykově jsou podobní Finům
- 65 % Estonců ,28% Rusů, 2,7%Ukrajinců, Bělorusové , Fini a ostatní
- na severu a ve velkých městech stále žijí především Rusové (Tallinn 50% Rusů , narva 95% Rusů)
Vytvořeno: 21.7.1940
Mezi větší města patří : Tallinn ( 415 299 obyv.-1998 ,žije tam 28,6 % populace),Tartu (100 997 obyv.),Narva
(74 572 obyv.),Kohtla - Järve (52 611 obyv.),Pärnu (51 927 obyv.),Viljandi a Rakvere
Poloha : Estonsko je nejmenší z pobaltských republik ,ale nejrozvinutější .
- přesto je větší než Dánsko
- leží na severu Evropy
- na břehu Baltského moře mezi Rižským a Finským zálivem
- na východě sousedí s Ruskem (většina hranice probíhá přes jezero Peipsi )
- na jihu s Lotyšskem
Rozdělení :
Reliéf: je členité a má mnoho ostrovů ,ostrovy tvoří téměř 1/10 plochy země
Nejvýznamnější jsou : Saaremma a Hiiumaa ( ostrovy)
Průměrná nadmořská výška je 50 m
Pouze 1/10 celé plochy je vyšší než 100 m nad mořem
Výšiny jsou hlavně na severu - vysočina Pandivere s vrchem Emumägi ( 166 m)
- Další vrchoviny jsou Sakala , Otepää a Haanja (s nadmořskou výškou okolo 300m )
- V JV části Vrchoviny Haanja leží nejvyšší vrchol Estonska a všech pobaltských rep. -Suur
Munamägi (318 m )
- nejmenší nadmořskou výšku mají oblasti na SZ a Z okolo jezera Peipsi , a v údolí řek Narvy, Pärnu , Emajogi a okolo jezera Vortsjärv
+ písečné usazeniny v nížinách porostlé borovými lesy
+ na pobřeží Rižského zálivu a Baltského moře jsou typické písečné duny
+ kolem jezera Peipsi a na dolním toku řeky Narvy jsou také písečné duny
+ v oblastech jezer jsou rozsáhlé bažiny
- na severu je náhorní plošina , která strmě spadá k moři strmými útesy (od města Paldiski 450 km na sever až do Ruska k jižnímu břehu Ladožského jezera a jsou vysoké 56 m(Outika))
- ústí řeky Narvy má bažinatý charakter ustupují (útesy ) směrem do vnitrozemí
- návrší vzniklá naplavením ledovcových řek
- častá ledovcová jezera ,celkový počet jezer i s umělými je 1400
- na severu časté bludné kameny ( vysoké až 8m)
- největší jezero .Peipsi (rusky -Čudské jezero) o rozloze :3500 km2-páté největší v Evropě.
Podnebí: Jasně vymezené čtyři roční období
Vlivem přímořského podnebí je zde převážně mírné a vlhké počasí
Kontinentální vliv se projevuje především v létě : značným vedrem a v zimě : velkými mrazy
Teplejší je západ země .
teploty v létě : 21°C ( červenec)
v zimě : - 8°C ( únor )
průměrný počet ročních srážek je 600 mm
Zvířena: leží v pásmu smíšených lesů ,pokrývají 40 % země
Polovinu země tvoří lesy borové , velký podíl tvoří březové a jedlové lesy,dále pak duby,jasany atd.
V západní části ostrova - Saaremaa jsou nejznámější endemiti
Hospodářství : do r.1991 plně provázáno s ekonomikou tehdejšího Sovětského svazu, do kterého bylo
vyváženo 90-95 %veškeré produkce
po osamostatnění se největším obchodním partnerem staly země EU - na něž připadá 51
%exportu a 66 % importu .v roce 1998 :Finsko ,Švédsko ,Rusko ,Lotyšsko a Německo.
Zemědělství : 40 % - rostlinná výr.
60% živočišná výr.
( orná půda je hlavně na jihu a ve střední části , pastviny jsou v západní a severní části)
1/3 zemědělské produkce se vyváží do Ruska
Nerostné suroviny : Lupek (hořlavé břidlice) - velké zásoby 100 km po obou stránách železniční tratě z Tallinnu
Do Petrohradu.
Rašelina
Fosforit
Vápenec
Dolomity
Jíly,písek , štěrk
Léčivá bahna
minerální vody
Průmysl: těžba a zpracování hořlavých břidlic - závisí na tom - chemický a - energetický průmysl
Z lupku se vyrábějí : paliva (plyn a elektřina) ,síra , líh ,dehty, suroviny pro výrobu umělých
hmot,hnojiva atd.
- potravinářský ( 30% prům. produkce)
masné odvětví : ryby a mléčné výrobky
- dřevařský
- textilní ( bavlna)
- kožedělný prům.
Energetika :tepelné el. - vytápěné lupkem a plynem nebo rašelinou
Výr. elektrické en. tvoří 13,5 % estonské prům. výr.
egypt2
21. dubna 2007 v 21:34 | →referát←Egypt v přehledu
Oficiální název: Egyptská arabská republika
Rozloha: 1 001 450 km\2
Počet obyvatel: 60 603 000
Hustota zalidnění (obyv. na km\2): 60,5
Hlavní město: Káhira
Politický systém: republika
Měna: 1 egyptská libra = 100 piastrů
Jazyky:arabština (úřední); francozština, angličtina, berberština, núbijština, bedžaština
Náboženství: sunnitští muslimové 92%, křesťané (převážně Koptové)
Podnebí: horké a suché, na pobřeží v zimě mírné srážky; průměrná teplota Káhiře od 13 stupňů Celsia v lednu do 28 stupňů Celsia v červenci; v Luxoru průměrná teplota od 15 stupňů Celsia v lednu do 32 stupňů Celsia v červenci
Využití půdy: orná půda 5% (zavlažovaná půda 2,6%), ostatní (převážně poušť) 95%
Hlavní zemědělské produkty a těžené suroviny:rýže,bavlna,pšenice,kukuřice,cukrová třtina, ječmen, fazole, čočka, proso, cibule, egyptský jetel, skot, buvoli, ovce, kozy; ropa zemní plyn, uran, rudy železa, fosfáty, mořská sůl
Hlavní hospodářské odvětví: zpracování ropy, výroba cementu a hnojiv, hutnictví, potravinářský a textilní průmysl
Vývoz: bavlna, ropa, textil,kovové rudy
Roční příjem na hlavu (v USD): 760
Nárůst obyvatel (na tis. Za rok): 23
Průměrná délka života: muži 62, ženy 62
egypt
21. dubna 2007 v 21:33 | →referát←Egypt zavislý na Nilu stejně jako v době faraonů zůstává zemí podivných kontrastů.
Stará říše faraonů je místem jedné z nejstarších civilizací - dějiny Egypta se píší více než 5 000 let. Ale má i moderní zázraky jako Asuánskou přehrada na Nilu. Egypt je mostem mezi Afrikou a Asií. Protože má přístup ke Středozemímu i Rudému moři, byl vždy lákavou kořistí pro dobyvatele. Strategický význam Suezského průplavu postavila v roce 1956 Egypt do centra světového dění, když byl průplav během suezské krize uzavřen pro námořní dopravu.
Egypt je zemí udivujících protikladů mezi bohatými a chudými, svěžím údolím Nilu a okolní pouští, ubohými chatrčemi a obrovskými památkami minulosti. Káhira je obrovské přelidněné město s 16 miliony obyvatel. Alexandie na pobřeží Středozemního moře má téměř 4 miliony obyvatel.
Země kontrastů
Egypské území se rozkládá v severní Africe a částečně v Asii (Sinajský poloostrov) při pobřeží Stedozemího a Rudého moře. Plocha egypského území je značná - 1 001 450 km/2, ale pouze 3% z celkové rozlohy zaujímá zemědělská půda. Více než 50 milionů Egypťanů žije podél životodárného Nilu a v několika oázách roztroušených v poušti. Zbytek území pokrývá poušť. Na západ od Nilu je poušť Libyjská, na východ poušť Arabská, která na Nilu přechází v poušť Núbijskou a na severu se rozšiřuje v poušť Sinajského poloostrova.
Libyjská poušť je součástí Sahary. Je to plošina pokrytá písky a kamením s hlubokými snížinami, v nichž leží slaná jezeram, ale také několik oáz (Baharíja, Dachla, Faráfra, al-Chárga a Síwa). Největší pouští je Katarská proláklina (- 133m) pod úrovní nedalekého Středozemního moře, liduprázdná pustina. Pouze několik poušťních cest vede od oázy k oáze se zastávkami u studní, které jsou v pouštích téměř posvátné.
Arabská poušť je v podstatě skalnatý hornatý hřbet, který se táhne mezi Nilem a Rudým mořem. Je to vyprahlé neúrodné území téměř bez vegetace. Obydleny jsou jen některé zátoky Rudého moře, jejichž obyvatelé se živí lovem ryb, korálů a taky jí rozvíjející se turistikou. Na přímém skalnatém pobřeží jsou dva větší přístavy - Búr Safádža a Hurgháda. V místech, kde Suezský záliv přechází v umělý průplav, leží významný přístav Suez. Od jihu ze Súdánu zasahuje k Asuánské přehradě a suchým vádí plochá poušť Núbijská, která je rovněž součástí Sahary.
Sinajský poloostrov, vklíněný mezi dva zálivy Rudého moře Suezský a Akabský - a na severu omývaný Středozemním mořem, a opět kamenitou a skalnatou pouští, která jen místy přechází v polopoušť. Vysloveně horský charakter má jižní špice poloostrova, jechž se jako obří příď lodě zvedá nad Rudé moře do výše 2 637 m. Je to nejvyšší hora Egypta Katrína.
Sinajský poloostrov je geograficky součástí Asie a jeho východní hranice s Izraelem byla nadávné době nejednou místem válečných konfliktů.
Nil, nejdelší řeka světa (6 695 km) dává Egyptu vodu a s ní život. Řečký historik Hérodotos už před 2 500lety nazval Egypt "daram Nilu". Bez jeho vody by nemohl existovat ani starověký, ani součastný Egypt. Nil protéká Egyptem od jihu k severu v délce více než 1 000km.
Podél jeho hřbetu se táhne jen asi 20 km široký pruh úrodné půdy, od nepaměti každoročně obohacované naplaveninami rozvodněného veletoku, který se širokou deltou vlévá do Středozemního moře. V tomto úrodném pruhu žije 90% všech Egypťanů, kteří se zabívají zemědělstvím, ale taky zabydlují velká města.
Mnozí venkované po celý život neopustí rodnou vesnici a rytmus jejich života určuje Nil. Dává vodu polím, ale taky přináší nemoci (bilharziózu parazitickou, kterou přenáší říční plži). Dříve se občas životodárné záplavy změnily v katastrofální povodně.
Hydrografické poměry na dolním toku Nilu se však značně změnily po výstavbě Asuánské přehrady, dokončené v roce 1970. Za ní vznikla jedno z nejrozsáhlejších vodních jezer na světě, který umožňuje zavlažování velkých pouštních oblastí. Obyvatelé už nejsou ohrožováni povodněmi, ale jejich pole nedostávají humusem bohaté naplaveniny. Vyčerpanou půdu je nutné chemicky hnojit, zatímco miliony tun s naplavenin se usazují na dně přehradního jezera a postupně se zanášejí. Přes tyto problémy zůstávají široké břehy Nilu zelenou zahradou, kde se pěstuje obilí, zelenina, bavlník, cukrová třtina a chovají domácí zvířata - krávy, buvoli, ovce, kozy i velbloudy, dodnes spolehlivý nosiči nákladů po pouštních cestách. Na Nilu také vyrostla řada měst.
Z těch současných patří k největším nejjižnější Asuán a Kéna, na začátku delty jsou to Gíza a Káhira ležící na protilehlých březích. Nejhustěji obydlená je delta Nilu, kde je dostatek vláhy a tak tu prosperuje nejen zemědělství, ale i průmysl soustřený do mnoha velkých měst. Na pobřeží Středozemního moře při ústí ramena Nilu i umělých kanálů, leží několik významných přístavů, z nichž nejvýznamější starobylá Alexandrie a Búr Saíd při vyustění Suezského průplavu.
Podnebí Egypta je s výjimkou pobřeží Středozemního moře horké a pouštní. Směrem k vnitrozemí má klima stále výraznější kontinentální rysy - žhavá léta a průměrně chladné zimy. Letní maxima dosahují v průměru kolem 35 stupňů Celsia, zimní minima klesají na 8 stupňů Celsia. V pouštích jsou teplotní výkyvy ještě extrémnější. Srážky bývají od západu k východu a od severu k jihu a to od 260 do 30 mm za rok.
Pro Egypt jsou příznačné především pravidelné a silné větry. Za blahodárný je považován severní vítr od Středozemního moře, který je relativně vlhký a chladný. Vane téměř po celý rok a již v nejstarších dobách umožňoval nilským lodím plout proti silnému proudu mohutného veletoku. Obávaný a příjemný je letní chamsír, vanoucí z rožhavené pouště. Je horký vysušuje a přináší oblaka žlutého písku, který zastiňuje oblohu, způsobuje písečné bouře a proniká do všech skulin lidských obydlí.
Tisícileté dějiny Egypta
Původní Egypťané jsou starobylý národ, jehož počátky sahají až do 4. tisíciletí př. n. l. A jenž vznikl postoupnou asimalací a smíšením starověkých obyvatel Afriky a Asie. Díky své strategické poloze na hranici dvou kontinentů a dvou vnitrozemských států, díky Nilu a přírodnímu klimatu (severní Afrika byla před tisíciletími mnohem vlhčí) se stal tento národ jedním z nejstarších tvůrců lidské civilizace. Vytvořil již v 1. polovině 4. tisíciletí nejstarší státní útvary na území Horního a Dolního Egypta, které však mezi sebou bojovaly a navzájem se oslabovaly. Až jejich sjednocením kolem roku 3000 př. n. l. Byly položeny základy budoucí slávy Egypta. Vznikla tzv. Stará říše (2778-2263), v niž se poprvé projevily nejvýraznější znaky egyptské národní kultury soustředěné jednak do náboženských představ o posmrtném životě, jednak do velice exaktních znalostí geometrie, astronomie a architektury. Hlavním městem říše byl Memfis, v jehož blízkosti byly postaveny první velké pyramidy - Džosekova v Sakkáře a další v okolí Gízy. Kolem roku 2500 se v pyramidách objevují první nápisy.
Rozkvět Staré říše ukončila dvě století zmatků, anarchie a občanských válek, kdy mocnější než faraon byli státní úředníci a velekněží. Období Střední říše (1991 - 1786) opět nastalo po sjednocení Egypta a upevnění faraonské moci. Bylo to období rozkvětu vědy, umění a velkých technických staveb, hlavně zavlažovacích kanálů.
Vpád starověkého národa Hyksósů do delty Nilu znamenal pokoření celého Dolního Egypta a rozpad jednotné říše. Teprve po sto letech faraoni znovu zemi sjednotili a nastalo období Nové říše (1580-1085). Je to doba vlády Ahmose, Thutmose, Hatšepsuta, Achnatona a Tutanchamona a jeho odvážnými reformami v umění.
Poslední dynastie v Nové říši (Ramesse III.-XI.) již musela svádět mnoho zápasů s Chetity a mořskými národy. Z této doby pocházející archeologické vykopávky z Luxoru a Karnaku (skrytý Tutanchamonův hrob) a několik chrámů. Hlavním městem byly Théby.
Na sklonku Nové říše se podařilo velekněžím zcela uchopit moc a nakonec se zmocnili i faraonského trůnu. Bylo to poslední období Starého Egypta (1085-332), kdy se na trůnu střídali lybyjští, núbijští asyrští a perští panovníci. Sláva Starého Egypta pohasla roku 332, kdy Egypt dobyl Alexandr Veliký, který na pobřeží Středozemního moře založil své město Alexandrii.
Egypt zažil nové období rozmachu za řeckých Ptolemaiovců (332-30 př. n. l.).
Období středověkých dějin Egypta bylo završeno římskou okupací a později a několikasetletou nadvládou Byzantské říše, kdy se tam definitibně usadila monofyzitská forma východního křesťanství (kopská církev).
Oslabení byzantské správy, pramenící z chronického úpadku východních provincií a dokrinálních rozporů Egypta s cařihradskými církevními kruhy, využili arabští muslimové. Ti v letech 639-641 n. l. Začlenili Egypt do svých strategických plánů, obsadili ho a učinili součástí arabsko-islámské říše (chalifátu). Během staletého vývoje zde převládl islám (křesťanských koptů je dnes asi 10%), arabština a obecně arabský ráz národní kultury.
1300 let arabsko-islámských dějin Egypta je poznamenáno některými slavnými kapitolami. Během 10.-12. století zde vládla šíitská (reformační) dynastie Fátimovců, za niž se stal Egypt jedním z center tehdejší islámské vzdělanosti a kultury. Právě chalífa této dynastie v roce 969 založil nové hlavní město jež nazval al-Káhira (Vítězná). Z Káhiry později vládli slavný Saladin, vítěz nad křižáckými státy v Palestině a sjednotitel Blízkého východu po období nesvárů. Pozdní středověk byl znamením vlády mamlúků, původně příslušníků vojenských oddílů složených z otroků, kteří si vydobyli takovou prestiž, že nakonec uchopli politickou moc. V roce 1517 se Egypt stal provincií ambiciózní Osmanské (Turecké) říše. V 19. století se stal předmětem imperiálního soupeření mezi Francií a Británií, jejiž vliv nakonec převládl. Po postupném ekonomickém ovládání došlo i k ovládnutí politickému, když Angličané v roce 1882 zlomili nacionalististickoé povstání Urábího paši, vojenského velitele, který se přál pro svou zemi všestrannou emancipaci.
Největší událostí 19. století však zřejmě byla stavba Suezského průplavu. Myšlenka propojit Rudé a Středozemní moře nebyla nová. Již faraonové kolem roku 2100 př. n. l. Vybudovali kanál, který ještě rozšířil perský dobyvatel Xerxes I., ale který během byzantské a arabské správy zchátral. Koncesi na vybudování 160km dlouhého průplavu získal francouzský inženýr Ferdinand de Lesseps. Po slavnostním otevření v roce 1876 výtěžek z jeho provozu zcela patřil evropským mocnostem. Pro Británii to byla významná strategická zkratka na cestě do jejich držav v Indickém oceánu.
V roce 1922 byl Egypt formálně prohlášen za nezávislý, ale ve skutečnosti byl britskou polokolonií, která ho ovládla hospodářsky i vojensky.
Za 2. světové války se západní část Egypta stala dějištěm ozbroných střetů mezi britskými vojsky a Rommelovými Afrikakorps. Bitva u al-Alamajnu znamenala jeden ze zvratů na africkém válčišti.
Dne 23. července 1952 uskutečnila skupina "Svobodných důstojníků" převrat a svrhla královský režim. Rada revolučního vedení vyhlásila republiku a vstoupila na cestu chaoticky prováděných reforem. V roce 1954 se prezidentem stal Gamál Abd an-Násir. Jedním z klíčových kroků bylo znárodnění Suezského průplavu v létě 1956, což vedlo k izraelsko-francouzsko-britské intervenci (tzv. Suezská krize). Tato zkušenost a podpora, již se Násirovi dostalo jak od východního bloku, tak ze Spojených států, ještě urychlily proces reforem, známý pod názvem "arabský socialismus". Pod státní kontrolu uvrhl všechny náboženské instituce, provedl dvojnásobnou agrární reformu, vybudoval moderní armádu a zahájil výstavbu mamutí Asuánské přehrady (1961-1970).
Ta vytváří jedno z největších umělých jezer na světě - Násirovo jezero.
V roce 1970 Násir zemřel, aniž se mu podařilo zásadní reformy uskutečnit. Země byla hospodářsky oslabena a politicky ponížena porážkou v "šetidenní válce" s Izraelem v červnu 1967. Násirův nástupce Anvar Sadat zahájil postupný, ale nezvratný odklon od odkazu svého předchůdce. V roce 1972 vyhostil 14 tisíc sovětských poradců, zahájil riskantní sbližování s různými proudy muslimských fundamentalistů a ve válce s Izraelem (říjen 1973) za navrácení okupované Sinaje si vydobyl uznání Západu. V příštích letech si mohl dovolit opatrné uvolňování politických svobod a "kontrolovanou demokracii". V listopadu 1977 učinil překvapivý krok, když nabídl Izraeli mír za navrácení okupované Sinaje. V roce 1978 byla za asistence amerického prezidenta Cartera podepsána egyptsko-izraelská mírová dohoda v Camp Davidu. Sadatova stále méně zdařilá hospodářská politika a jeho umírněnost vůči Izraeli a Západu vedly konec k tomu, že se "otec národa" stal nenáviděným "zrádcem národa".
Po antentátu při přehlídce 6. října 1981, který provedla fundamentalistická organizace Džihád, pro Sadana skoro žádný Egypťan netruchlil.
Sadanův nástupce Husní Mubárak si od počátku vedl mnohem obezřetněji. Vymýtil některé negativní projevy spjaté se Sadatovou liberálně ekonomickou koncepcí "otevřených dveří" a snažil se porozumět všem složkám opozice. Po vzoru Sadata udržoval uspokojivé vztahy s Izraelem a postupně dokázal vrátit Egypt do "rozkácené" rodiny arabských zemí, z niž byl v době Camp Davidu exkomunikován. A byla to nakonec egyptská Káhira, kde byla v květnu 1994 podepsána dílčí smlouva mezi Organizací pro osvobození Palestiny (OOP) a Izraelem, jež ukončila izraelskou okupaci pásma Gazy a některých měst na Západním břehu Jordánu.
Nelehký dnešek
V zemi se rozvíjí průmysl, který vyrábí železo, ocel, hliník, chemikálie, nástroje a nářadí, sklo a textil. Egypt je soběstačný v energických zdrojích díky uhlí, které se těží na Sinajském poloostrově, a ložiskům ropy a plynu, která stačí k pokrytí potřeb země a část jde na vývoz. Daleko větším zdrojem příjmu jsou poplatky za průjezd Suezským průplavem. V roce 1990 použilo průplav více než 17 500 lodí, v roce 1991 dosáhly příjmy z průplavu 1 770 000 USD. Protože však tyto příjmy začaly klesat, neboť velké ropné tankery dávají přednost cestě kolem Afriky, v současné době se průplav rozšiřuje a prohlubuje, aby jím mohly proplouvat větší lodi.
Strategická poloha Egypta umožnila zemi získat rozsáhlou mezinárodní pomoc. Ale dnes přísná státní kontrola a regulace průmyslu ( velká část průmyslových podniků je státní) odrazuje zahraniční investory, kteří jsou obezřetní i ze strachu z politické nestability.
Mubárak však musí zároveň čelit obrovským vnitřním problémům. Potřebuje zejména přilákat zahraniční investory a zneškodnit militantní islámské fundamentalisty. Třetím a možná nejvážnějším problémem je potřeba omezit porodnost.Právě vysoké porodnosti přičítá Mubárak většinu probémů země včetně dvacetiprocentní nezaměstnanosti. Populační expolze je nejzřetejnější ve městech jako Káhira, která trpí značnou bytovou krizí.
Současní Egypťané jsou více než 90 % Arabové, kteří vyznávají islám. Vláda se sice všemi prostředky snaží potlačit fundomentalistické hnutí, ale fundomentalisté stále získavají nové stoupence, kteří od lidí, mezi nimi i zahraničními turisty. Kromě Arabů žijí v zemi menšiny Núbijců, Berberů, Arménů a dalších národností. Núbijci obývají jih země a jsou to míšenci staroegyptské, černošské a arabské krve. Berbeři jsou starověký africký národ světlé pleti a starobylé kultury. Jejich počet se odhaduje na 50-80 tisíc, živí se obchodem a zemědělstvím.
Zemědělstvím se ostatně živí většina Egypťanů. Venkovští rolníci zvaní felahové žijí v úrodném pruhu podél celého Nilu a v široké deltě. Tvoří dvě třetiny obyvatelstva a z jejich práce žil starověký Egypt a žije z ní častečně i Egypt dnešní.
V okrajových částech úrodného pruhu, v oázách a polopouštích žijí beduíni, kočovní Arabové, kteří se zabývají pastevectvím a chovem velbloudů. Čím dál více obyvatel se však stěhuje do měst, neboť slibují lepší obživu.
Velká města mají nepopíratelně západní ráz. V zemi vychází pestrá škála deníků, které občas podléhají cenzuře. Kahira je po Tel Avivu druhým největším vydavatelským centrem Blízkého východu. Egypt nabízí četné rozhlasové a televizní programy v mnoha jazycích. Důležitý je filmový průmysl - filmy jsou vyváženy do celého arabského světa, kde jsou velmi oblíbené.
Egypt je centrem jedné z nejstarších a nejtalentovanějších civilizací, a proto tále láká návštěvníky celého světa, kteří chtějí vidět jeho památky, chrámy a pyramidy, z nichž Chufuova (Cheopsova) byla už ve starověku považována za jeden ze sedmi divů světa. Zájem vzbuzují i moderní stavitelské divy - Asuánská přehrada, ale především Suezský průplav, na jehož provozu má bez nadsázky zájem celý svět.
Stará říše faraonů je místem jedné z nejstarších civilizací - dějiny Egypta se píší více než 5 000 let. Ale má i moderní zázraky jako Asuánskou přehrada na Nilu. Egypt je mostem mezi Afrikou a Asií. Protože má přístup ke Středozemímu i Rudému moři, byl vždy lákavou kořistí pro dobyvatele. Strategický význam Suezského průplavu postavila v roce 1956 Egypt do centra světového dění, když byl průplav během suezské krize uzavřen pro námořní dopravu.
Egypt je zemí udivujících protikladů mezi bohatými a chudými, svěžím údolím Nilu a okolní pouští, ubohými chatrčemi a obrovskými památkami minulosti. Káhira je obrovské přelidněné město s 16 miliony obyvatel. Alexandie na pobřeží Středozemního moře má téměř 4 miliony obyvatel.
Země kontrastů
Egypské území se rozkládá v severní Africe a částečně v Asii (Sinajský poloostrov) při pobřeží Stedozemího a Rudého moře. Plocha egypského území je značná - 1 001 450 km/2, ale pouze 3% z celkové rozlohy zaujímá zemědělská půda. Více než 50 milionů Egypťanů žije podél životodárného Nilu a v několika oázách roztroušených v poušti. Zbytek území pokrývá poušť. Na západ od Nilu je poušť Libyjská, na východ poušť Arabská, která na Nilu přechází v poušť Núbijskou a na severu se rozšiřuje v poušť Sinajského poloostrova.
Libyjská poušť je součástí Sahary. Je to plošina pokrytá písky a kamením s hlubokými snížinami, v nichž leží slaná jezeram, ale také několik oáz (Baharíja, Dachla, Faráfra, al-Chárga a Síwa). Největší pouští je Katarská proláklina (- 133m) pod úrovní nedalekého Středozemního moře, liduprázdná pustina. Pouze několik poušťních cest vede od oázy k oáze se zastávkami u studní, které jsou v pouštích téměř posvátné.
Arabská poušť je v podstatě skalnatý hornatý hřbet, který se táhne mezi Nilem a Rudým mořem. Je to vyprahlé neúrodné území téměř bez vegetace. Obydleny jsou jen některé zátoky Rudého moře, jejichž obyvatelé se živí lovem ryb, korálů a taky jí rozvíjející se turistikou. Na přímém skalnatém pobřeží jsou dva větší přístavy - Búr Safádža a Hurgháda. V místech, kde Suezský záliv přechází v umělý průplav, leží významný přístav Suez. Od jihu ze Súdánu zasahuje k Asuánské přehradě a suchým vádí plochá poušť Núbijská, která je rovněž součástí Sahary.
Sinajský poloostrov, vklíněný mezi dva zálivy Rudého moře Suezský a Akabský - a na severu omývaný Středozemním mořem, a opět kamenitou a skalnatou pouští, která jen místy přechází v polopoušť. Vysloveně horský charakter má jižní špice poloostrova, jechž se jako obří příď lodě zvedá nad Rudé moře do výše 2 637 m. Je to nejvyšší hora Egypta Katrína.
Sinajský poloostrov je geograficky součástí Asie a jeho východní hranice s Izraelem byla nadávné době nejednou místem válečných konfliktů.
Nil, nejdelší řeka světa (6 695 km) dává Egyptu vodu a s ní život. Řečký historik Hérodotos už před 2 500lety nazval Egypt "daram Nilu". Bez jeho vody by nemohl existovat ani starověký, ani součastný Egypt. Nil protéká Egyptem od jihu k severu v délce více než 1 000km.
Podél jeho hřbetu se táhne jen asi 20 km široký pruh úrodné půdy, od nepaměti každoročně obohacované naplaveninami rozvodněného veletoku, který se širokou deltou vlévá do Středozemního moře. V tomto úrodném pruhu žije 90% všech Egypťanů, kteří se zabívají zemědělstvím, ale taky zabydlují velká města.
Mnozí venkované po celý život neopustí rodnou vesnici a rytmus jejich života určuje Nil. Dává vodu polím, ale taky přináší nemoci (bilharziózu parazitickou, kterou přenáší říční plži). Dříve se občas životodárné záplavy změnily v katastrofální povodně.
Hydrografické poměry na dolním toku Nilu se však značně změnily po výstavbě Asuánské přehrady, dokončené v roce 1970. Za ní vznikla jedno z nejrozsáhlejších vodních jezer na světě, který umožňuje zavlažování velkých pouštních oblastí. Obyvatelé už nejsou ohrožováni povodněmi, ale jejich pole nedostávají humusem bohaté naplaveniny. Vyčerpanou půdu je nutné chemicky hnojit, zatímco miliony tun s naplavenin se usazují na dně přehradního jezera a postupně se zanášejí. Přes tyto problémy zůstávají široké břehy Nilu zelenou zahradou, kde se pěstuje obilí, zelenina, bavlník, cukrová třtina a chovají domácí zvířata - krávy, buvoli, ovce, kozy i velbloudy, dodnes spolehlivý nosiči nákladů po pouštních cestách. Na Nilu také vyrostla řada měst.
Z těch současných patří k největším nejjižnější Asuán a Kéna, na začátku delty jsou to Gíza a Káhira ležící na protilehlých březích. Nejhustěji obydlená je delta Nilu, kde je dostatek vláhy a tak tu prosperuje nejen zemědělství, ale i průmysl soustřený do mnoha velkých měst. Na pobřeží Středozemního moře při ústí ramena Nilu i umělých kanálů, leží několik významných přístavů, z nichž nejvýznamější starobylá Alexandrie a Búr Saíd při vyustění Suezského průplavu.
Podnebí Egypta je s výjimkou pobřeží Středozemního moře horké a pouštní. Směrem k vnitrozemí má klima stále výraznější kontinentální rysy - žhavá léta a průměrně chladné zimy. Letní maxima dosahují v průměru kolem 35 stupňů Celsia, zimní minima klesají na 8 stupňů Celsia. V pouštích jsou teplotní výkyvy ještě extrémnější. Srážky bývají od západu k východu a od severu k jihu a to od 260 do 30 mm za rok.
Pro Egypt jsou příznačné především pravidelné a silné větry. Za blahodárný je považován severní vítr od Středozemního moře, který je relativně vlhký a chladný. Vane téměř po celý rok a již v nejstarších dobách umožňoval nilským lodím plout proti silnému proudu mohutného veletoku. Obávaný a příjemný je letní chamsír, vanoucí z rožhavené pouště. Je horký vysušuje a přináší oblaka žlutého písku, který zastiňuje oblohu, způsobuje písečné bouře a proniká do všech skulin lidských obydlí.
Tisícileté dějiny Egypta
Původní Egypťané jsou starobylý národ, jehož počátky sahají až do 4. tisíciletí př. n. l. A jenž vznikl postoupnou asimalací a smíšením starověkých obyvatel Afriky a Asie. Díky své strategické poloze na hranici dvou kontinentů a dvou vnitrozemských států, díky Nilu a přírodnímu klimatu (severní Afrika byla před tisíciletími mnohem vlhčí) se stal tento národ jedním z nejstarších tvůrců lidské civilizace. Vytvořil již v 1. polovině 4. tisíciletí nejstarší státní útvary na území Horního a Dolního Egypta, které však mezi sebou bojovaly a navzájem se oslabovaly. Až jejich sjednocením kolem roku 3000 př. n. l. Byly položeny základy budoucí slávy Egypta. Vznikla tzv. Stará říše (2778-2263), v niž se poprvé projevily nejvýraznější znaky egyptské národní kultury soustředěné jednak do náboženských představ o posmrtném životě, jednak do velice exaktních znalostí geometrie, astronomie a architektury. Hlavním městem říše byl Memfis, v jehož blízkosti byly postaveny první velké pyramidy - Džosekova v Sakkáře a další v okolí Gízy. Kolem roku 2500 se v pyramidách objevují první nápisy.
Rozkvět Staré říše ukončila dvě století zmatků, anarchie a občanských válek, kdy mocnější než faraon byli státní úředníci a velekněží. Období Střední říše (1991 - 1786) opět nastalo po sjednocení Egypta a upevnění faraonské moci. Bylo to období rozkvětu vědy, umění a velkých technických staveb, hlavně zavlažovacích kanálů.
Vpád starověkého národa Hyksósů do delty Nilu znamenal pokoření celého Dolního Egypta a rozpad jednotné říše. Teprve po sto letech faraoni znovu zemi sjednotili a nastalo období Nové říše (1580-1085). Je to doba vlády Ahmose, Thutmose, Hatšepsuta, Achnatona a Tutanchamona a jeho odvážnými reformami v umění.
Poslední dynastie v Nové říši (Ramesse III.-XI.) již musela svádět mnoho zápasů s Chetity a mořskými národy. Z této doby pocházející archeologické vykopávky z Luxoru a Karnaku (skrytý Tutanchamonův hrob) a několik chrámů. Hlavním městem byly Théby.
Na sklonku Nové říše se podařilo velekněžím zcela uchopit moc a nakonec se zmocnili i faraonského trůnu. Bylo to poslední období Starého Egypta (1085-332), kdy se na trůnu střídali lybyjští, núbijští asyrští a perští panovníci. Sláva Starého Egypta pohasla roku 332, kdy Egypt dobyl Alexandr Veliký, který na pobřeží Středozemního moře založil své město Alexandrii.
Egypt zažil nové období rozmachu za řeckých Ptolemaiovců (332-30 př. n. l.).
Období středověkých dějin Egypta bylo završeno římskou okupací a později a několikasetletou nadvládou Byzantské říše, kdy se tam definitibně usadila monofyzitská forma východního křesťanství (kopská církev).
Oslabení byzantské správy, pramenící z chronického úpadku východních provincií a dokrinálních rozporů Egypta s cařihradskými církevními kruhy, využili arabští muslimové. Ti v letech 639-641 n. l. Začlenili Egypt do svých strategických plánů, obsadili ho a učinili součástí arabsko-islámské říše (chalifátu). Během staletého vývoje zde převládl islám (křesťanských koptů je dnes asi 10%), arabština a obecně arabský ráz národní kultury.
1300 let arabsko-islámských dějin Egypta je poznamenáno některými slavnými kapitolami. Během 10.-12. století zde vládla šíitská (reformační) dynastie Fátimovců, za niž se stal Egypt jedním z center tehdejší islámské vzdělanosti a kultury. Právě chalífa této dynastie v roce 969 založil nové hlavní město jež nazval al-Káhira (Vítězná). Z Káhiry později vládli slavný Saladin, vítěz nad křižáckými státy v Palestině a sjednotitel Blízkého východu po období nesvárů. Pozdní středověk byl znamením vlády mamlúků, původně příslušníků vojenských oddílů složených z otroků, kteří si vydobyli takovou prestiž, že nakonec uchopli politickou moc. V roce 1517 se Egypt stal provincií ambiciózní Osmanské (Turecké) říše. V 19. století se stal předmětem imperiálního soupeření mezi Francií a Británií, jejiž vliv nakonec převládl. Po postupném ekonomickém ovládání došlo i k ovládnutí politickému, když Angličané v roce 1882 zlomili nacionalististickoé povstání Urábího paši, vojenského velitele, který se přál pro svou zemi všestrannou emancipaci.
Největší událostí 19. století však zřejmě byla stavba Suezského průplavu. Myšlenka propojit Rudé a Středozemní moře nebyla nová. Již faraonové kolem roku 2100 př. n. l. Vybudovali kanál, který ještě rozšířil perský dobyvatel Xerxes I., ale který během byzantské a arabské správy zchátral. Koncesi na vybudování 160km dlouhého průplavu získal francouzský inženýr Ferdinand de Lesseps. Po slavnostním otevření v roce 1876 výtěžek z jeho provozu zcela patřil evropským mocnostem. Pro Británii to byla významná strategická zkratka na cestě do jejich držav v Indickém oceánu.
V roce 1922 byl Egypt formálně prohlášen za nezávislý, ale ve skutečnosti byl britskou polokolonií, která ho ovládla hospodářsky i vojensky.
Za 2. světové války se západní část Egypta stala dějištěm ozbroných střetů mezi britskými vojsky a Rommelovými Afrikakorps. Bitva u al-Alamajnu znamenala jeden ze zvratů na africkém válčišti.
Dne 23. července 1952 uskutečnila skupina "Svobodných důstojníků" převrat a svrhla královský režim. Rada revolučního vedení vyhlásila republiku a vstoupila na cestu chaoticky prováděných reforem. V roce 1954 se prezidentem stal Gamál Abd an-Násir. Jedním z klíčových kroků bylo znárodnění Suezského průplavu v létě 1956, což vedlo k izraelsko-francouzsko-britské intervenci (tzv. Suezská krize). Tato zkušenost a podpora, již se Násirovi dostalo jak od východního bloku, tak ze Spojených států, ještě urychlily proces reforem, známý pod názvem "arabský socialismus". Pod státní kontrolu uvrhl všechny náboženské instituce, provedl dvojnásobnou agrární reformu, vybudoval moderní armádu a zahájil výstavbu mamutí Asuánské přehrady (1961-1970).
Ta vytváří jedno z největších umělých jezer na světě - Násirovo jezero.
V roce 1970 Násir zemřel, aniž se mu podařilo zásadní reformy uskutečnit. Země byla hospodářsky oslabena a politicky ponížena porážkou v "šetidenní válce" s Izraelem v červnu 1967. Násirův nástupce Anvar Sadat zahájil postupný, ale nezvratný odklon od odkazu svého předchůdce. V roce 1972 vyhostil 14 tisíc sovětských poradců, zahájil riskantní sbližování s různými proudy muslimských fundamentalistů a ve válce s Izraelem (říjen 1973) za navrácení okupované Sinaje si vydobyl uznání Západu. V příštích letech si mohl dovolit opatrné uvolňování politických svobod a "kontrolovanou demokracii". V listopadu 1977 učinil překvapivý krok, když nabídl Izraeli mír za navrácení okupované Sinaje. V roce 1978 byla za asistence amerického prezidenta Cartera podepsána egyptsko-izraelská mírová dohoda v Camp Davidu. Sadatova stále méně zdařilá hospodářská politika a jeho umírněnost vůči Izraeli a Západu vedly konec k tomu, že se "otec národa" stal nenáviděným "zrádcem národa".
Po antentátu při přehlídce 6. října 1981, který provedla fundamentalistická organizace Džihád, pro Sadana skoro žádný Egypťan netruchlil.
Sadanův nástupce Husní Mubárak si od počátku vedl mnohem obezřetněji. Vymýtil některé negativní projevy spjaté se Sadatovou liberálně ekonomickou koncepcí "otevřených dveří" a snažil se porozumět všem složkám opozice. Po vzoru Sadata udržoval uspokojivé vztahy s Izraelem a postupně dokázal vrátit Egypt do "rozkácené" rodiny arabských zemí, z niž byl v době Camp Davidu exkomunikován. A byla to nakonec egyptská Káhira, kde byla v květnu 1994 podepsána dílčí smlouva mezi Organizací pro osvobození Palestiny (OOP) a Izraelem, jež ukončila izraelskou okupaci pásma Gazy a některých měst na Západním břehu Jordánu.
Nelehký dnešek
V zemi se rozvíjí průmysl, který vyrábí železo, ocel, hliník, chemikálie, nástroje a nářadí, sklo a textil. Egypt je soběstačný v energických zdrojích díky uhlí, které se těží na Sinajském poloostrově, a ložiskům ropy a plynu, která stačí k pokrytí potřeb země a část jde na vývoz. Daleko větším zdrojem příjmu jsou poplatky za průjezd Suezským průplavem. V roce 1990 použilo průplav více než 17 500 lodí, v roce 1991 dosáhly příjmy z průplavu 1 770 000 USD. Protože však tyto příjmy začaly klesat, neboť velké ropné tankery dávají přednost cestě kolem Afriky, v současné době se průplav rozšiřuje a prohlubuje, aby jím mohly proplouvat větší lodi.
Strategická poloha Egypta umožnila zemi získat rozsáhlou mezinárodní pomoc. Ale dnes přísná státní kontrola a regulace průmyslu ( velká část průmyslových podniků je státní) odrazuje zahraniční investory, kteří jsou obezřetní i ze strachu z politické nestability.
Mubárak však musí zároveň čelit obrovským vnitřním problémům. Potřebuje zejména přilákat zahraniční investory a zneškodnit militantní islámské fundamentalisty. Třetím a možná nejvážnějším problémem je potřeba omezit porodnost.Právě vysoké porodnosti přičítá Mubárak většinu probémů země včetně dvacetiprocentní nezaměstnanosti. Populační expolze je nejzřetejnější ve městech jako Káhira, která trpí značnou bytovou krizí.
Současní Egypťané jsou více než 90 % Arabové, kteří vyznávají islám. Vláda se sice všemi prostředky snaží potlačit fundomentalistické hnutí, ale fundomentalisté stále získavají nové stoupence, kteří od lidí, mezi nimi i zahraničními turisty. Kromě Arabů žijí v zemi menšiny Núbijců, Berberů, Arménů a dalších národností. Núbijci obývají jih země a jsou to míšenci staroegyptské, černošské a arabské krve. Berbeři jsou starověký africký národ světlé pleti a starobylé kultury. Jejich počet se odhaduje na 50-80 tisíc, živí se obchodem a zemědělstvím.
Zemědělstvím se ostatně živí většina Egypťanů. Venkovští rolníci zvaní felahové žijí v úrodném pruhu podél celého Nilu a v široké deltě. Tvoří dvě třetiny obyvatelstva a z jejich práce žil starověký Egypt a žije z ní častečně i Egypt dnešní.
V okrajových částech úrodného pruhu, v oázách a polopouštích žijí beduíni, kočovní Arabové, kteří se zabývají pastevectvím a chovem velbloudů. Čím dál více obyvatel se však stěhuje do měst, neboť slibují lepší obživu.
Velká města mají nepopíratelně západní ráz. V zemi vychází pestrá škála deníků, které občas podléhají cenzuře. Kahira je po Tel Avivu druhým největším vydavatelským centrem Blízkého východu. Egypt nabízí četné rozhlasové a televizní programy v mnoha jazycích. Důležitý je filmový průmysl - filmy jsou vyváženy do celého arabského světa, kde jsou velmi oblíbené.
Egypt je centrem jedné z nejstarších a nejtalentovanějších civilizací, a proto tále láká návštěvníky celého světa, kteří chtějí vidět jeho památky, chrámy a pyramidy, z nichž Chufuova (Cheopsova) byla už ve starověku považována za jeden ze sedmi divů světa. Zájem vzbuzují i moderní stavitelské divy - Asuánská přehrada, ale především Suezský průplav, na jehož provozu má bez nadsázky zájem celý svět.
druhohory6
21. dubna 2007 v 20:57 | →referát←Vačnatci
Z vývojového hlediska je nesmírné důležitá skupina Eupantotheria, žijící od spodní jury do křídy. Lze je považovat za prapředky jak dnes hojně rozšířených vačnatců (Marsupialia), tak i všech řádů pravých savců placentálních (Placentalia).
Až do nedávné doby byly naše znalosti o této skupině vyčteny jen z morfologie horních a dolních zubů, jich se zachoval větší počet. Avšak v r. 1977 byla nalezena v portugalské juře celá kostra, která prozradila mnoho zajímavých informací. Ukázalo se, že tato zvířata měla dobře vyvinuté vakové kosti a končetiny upravené tak, aby sloužily k pohybu na stromech. Zvíře mělo tělo dlouhé jen asi 10 cm, ale ocas byl dlouhý a porostlý hustou srstí, asi jako u dnešní veverky. Lze se oprávněně domnívat, že to byli denní, na stromech žijící hmyzožravci, a proto jsou jejich fosilní zbytky tak vzácné. Velkým překvapením bylo zjištění kostí vakových. Mezi žijícími zvířaty jsou zachovány pouze u vačnatých (Marsupialia) a u ptakořitných (Monotremata). Vedle eupanthotherií byly tyto kosti v posledních letech zjištěny i u multituberkulátů, u primitivních savců ze svrchní křídy Gobi (rod Barunlestes), a dokonce i u pokročilých savcovitých plazů. Proto se někteří paleontologové domnívali, že kosti vakové byly vyvinuty u všech primitivních savců. Jejich domněnka byla potvrzena nálezem těchto kostí u posledního nálezu celé kostry eupantothera. Je zřejmé, že vakové kosti zůstaly u vačnatých a ptakořitných až do dnešní doby. U obrovské skupiny placentálních savců však vývoj pokračoval dále a vakové kosti byly již u terciérních placentálů redukovány a s postupným vývojem delší doby těhotenství vymizely.
Vačnatci (Marsupialia) vznikli současné s placentálními savci pravděpodobné již ve spodní křídě. Jejich další vývoj byl značně ovlivněn paleogeografickými změnami, které nastaly koncem druhohor a počátkem třetihor. V té době vznikl Atlantský oceán a Amerika (Severní i Jižní) se od Evropy a Afriky odsunula. Na jižní polokouli vznikla jako samostatný světadíl Antarktida, Austrálie atd. Prvotní vačnatci se velmi podobali dnešní vačici (Didelphis). Na území Ameriky se rychle šířili v době, kdy tyto kontinenty byly s Jižní Amerikou a Afrikou spojené. a pronikali i přes Antarktidu do Austrálie. Směr jejich šíření byl v nedávné době dokázán nálezem kostí vačnatce na jednom z antarktických ostrovů. Po oddělení Jižní Ameriky, Antarktidy a Austrálie, k němuž došlo koncem křídy, vyvíjeli se vačnatci na zmíněných izolovaných kontinentech ,liž zcela samostatně. Brzy vytvořili množství forem zcela podobných (analogických) typům placentálních savců rozšířených v Asii a AFrice. Ze Severní Ameriky pronikli va8natci dokonce na krátký čas(eocén - miocén)i do Evropy a byli nalezeni i na území O'SSR. Z neznámých příčin však v Evropě brzy vymřeli. Jihoameričtí vačnatci většinou podlehli biologické konkurenci placentálních savců, kteří zaplavili tento kontinent na počátku čtvrtohor po vzniku Panamské šíje, kterou byla Jižní a Severní Amerika po dlouhé době opět spojena. Vačice se po spojení obou kontinentů začaly šířit na sever, úspěšně odolávají konkurenci placentálů a v současnosti dosáhly již hranice s Kanadou. V Austrálii, kam placentální savci neměli čas již proniknout, se vačnatci značné rozšířili a zaplavili veškerá životní prostředí. Vlivem měnícího se podnebí však některé starobylé typy poměrné brzy vyhynuly. Podle posledních výzkumů tvoři vačnatci a placentálni savci přirozenou (monofyletickou) skupinu, vzniklou z primitivních eupantotérů.
Placentálové (Placentalia) představují nejrozsáhlejší a nejvýznamnější skupinu fosilních i recentních savci.Objevili se na konci druhohor v křídě, velmi se rozšířili během třetihor a nesmírné hojní ,jsou i v současnosti.
Pro tuto skupinu je charakteristickým orgánem placent;i, která se u nich vidy vytváří a umožňuje mnohem delší vývoj mláďat v matčině těle. Je to orgán, který spojuje zárodek se stěnou matčiny dělohy. Placenta tak umožňuje výživu embrya a odstraňuje z něho odpadové látky. Narozená mláďata jsou proto mnohem dokonaleji vyvinuta než mláďata vačnatci. Od konce křídy chybí placentálům kost vaková. která u nich jako nepotřebná byla během vývoje redukována. Nápadný je u nich vývoj mozku, hlavně předního. S rozvojem mozku souvisí i rozvoj smyslových orgánů, hlavně sluchu a čichu.
Hmyzožravci
Díky rozvoji mozku a smyslových orgánů jsou placentálové nesmírně přizpůsobiví. což jim umožnilo proniknout do nejrůzni·jšího prostředí a rozšířit se téměř po celém světě. Placentálové vytvořili velké množství charakteristických skupin, které řadíme do 29 řádů. Jedním z nejstarších a nejprimitivnějších jsou hmyzožravci (Insectivora). Je to rozsáhlá skupina většinou nočních placentálních savců,jejichž první počátky jsou doloženy ze spodní křídy. Hmyzožravci mají zvláště v utváření zubů a mozku řadu starobylých znaků, které si podrželi dodnes. Jejich nejstarší fosilní zbytky byly nalezeny v křídě severoamerické, asijské i v Evropě. Nálezy jsou velmi neúplné, pouze v nálezech z Gobi jsou zachované i celé chrupy, téměř celé lebky a končetiny. Lze podle nich usuzovat, že to byla malá zvířata. Toto z.jištění přináší řadu problémů, jež se týkají jak místa vývoje, tak i předků některých čeledí, které se objevily v časném terciéru.
SHRNUTÍ
Během dlouhého údobí křídy nastaly rozsáhlé změny v životě rostlin i živočichů. Starší typy rostlin byly v polovině křídy nahrazeny rostlinami krytosemennými. V mořích dále probíhal rozvoj některých skupin hlavonožců, ale koncem tohoto období nejvýznačnější z nich, amoniti a belemniti, vymřeli. Vedle bezobratlých se značně rozvinuly ryby kostnaté, které získaly koncem tohoto údobí v mořích úplnou nadvládu. Vedle nich byli podstatnou složkou mořské zvířeny hlavně mořští plazi. kteří byli až do konce křídového údobí velmi hojní. Rozšířeni byli ještě plesiosauři, mořské ještěrky a mořské želvy. Pozvolna však mizeli ryboještěři. Na souši pokračoval vývoj obojživelníků ocasatých, žab, moderních forem krokodýlů i želv a začal vývoj primitivních hadu. ..:W jící plazi pozvolna mizeli. Mezi dinosaury vznikly největší masožravé formy, rozvíjely se druhy s kachním zobákem, rohatí dinosauři i pancéřnatí, těžce obrnění ankylosauři. Rychle se vyvíjeli ptáci, jejichž tělo již získalo moderní strukturu. Ve spodní křídě vznikly první skupiny vačnatých a placentálních savců, které nahradily některé primitivní skupiny savců jurských.
Na konci tohoto údobí vymizela většina pro křídu charakteristických skupin plazů, jako dinosauři, ryboještěři, plesiosauři, ptakoještěři, mořské ještěrky aj. Mohutné horotvorné pochody a pohyby kůry zemské způsobily rozsáhlé změny paleogeografické a podnebné, během nichž se starý druhohorní svět z valné části změnil a posléze zanikl. Na jeho troskách vznikl svět nový, třetihorní, v němž život dosáhl dalšího vývojového stupně a měl již velmi pokro8ilý, téměř moderní charakter.
Z vývojového hlediska je nesmírné důležitá skupina Eupantotheria, žijící od spodní jury do křídy. Lze je považovat za prapředky jak dnes hojně rozšířených vačnatců (Marsupialia), tak i všech řádů pravých savců placentálních (Placentalia).
Až do nedávné doby byly naše znalosti o této skupině vyčteny jen z morfologie horních a dolních zubů, jich se zachoval větší počet. Avšak v r. 1977 byla nalezena v portugalské juře celá kostra, která prozradila mnoho zajímavých informací. Ukázalo se, že tato zvířata měla dobře vyvinuté vakové kosti a končetiny upravené tak, aby sloužily k pohybu na stromech. Zvíře mělo tělo dlouhé jen asi 10 cm, ale ocas byl dlouhý a porostlý hustou srstí, asi jako u dnešní veverky. Lze se oprávněně domnívat, že to byli denní, na stromech žijící hmyzožravci, a proto jsou jejich fosilní zbytky tak vzácné. Velkým překvapením bylo zjištění kostí vakových. Mezi žijícími zvířaty jsou zachovány pouze u vačnatých (Marsupialia) a u ptakořitných (Monotremata). Vedle eupanthotherií byly tyto kosti v posledních letech zjištěny i u multituberkulátů, u primitivních savců ze svrchní křídy Gobi (rod Barunlestes), a dokonce i u pokročilých savcovitých plazů. Proto se někteří paleontologové domnívali, že kosti vakové byly vyvinuty u všech primitivních savců. Jejich domněnka byla potvrzena nálezem těchto kostí u posledního nálezu celé kostry eupantothera. Je zřejmé, že vakové kosti zůstaly u vačnatých a ptakořitných až do dnešní doby. U obrovské skupiny placentálních savců však vývoj pokračoval dále a vakové kosti byly již u terciérních placentálů redukovány a s postupným vývojem delší doby těhotenství vymizely.
Vačnatci (Marsupialia) vznikli současné s placentálními savci pravděpodobné již ve spodní křídě. Jejich další vývoj byl značně ovlivněn paleogeografickými změnami, které nastaly koncem druhohor a počátkem třetihor. V té době vznikl Atlantský oceán a Amerika (Severní i Jižní) se od Evropy a Afriky odsunula. Na jižní polokouli vznikla jako samostatný světadíl Antarktida, Austrálie atd. Prvotní vačnatci se velmi podobali dnešní vačici (Didelphis). Na území Ameriky se rychle šířili v době, kdy tyto kontinenty byly s Jižní Amerikou a Afrikou spojené. a pronikali i přes Antarktidu do Austrálie. Směr jejich šíření byl v nedávné době dokázán nálezem kostí vačnatce na jednom z antarktických ostrovů. Po oddělení Jižní Ameriky, Antarktidy a Austrálie, k němuž došlo koncem křídy, vyvíjeli se vačnatci na zmíněných izolovaných kontinentech ,liž zcela samostatně. Brzy vytvořili množství forem zcela podobných (analogických) typům placentálních savců rozšířených v Asii a AFrice. Ze Severní Ameriky pronikli va8natci dokonce na krátký čas(eocén - miocén)i do Evropy a byli nalezeni i na území O'SSR. Z neznámých příčin však v Evropě brzy vymřeli. Jihoameričtí vačnatci většinou podlehli biologické konkurenci placentálních savců, kteří zaplavili tento kontinent na počátku čtvrtohor po vzniku Panamské šíje, kterou byla Jižní a Severní Amerika po dlouhé době opět spojena. Vačice se po spojení obou kontinentů začaly šířit na sever, úspěšně odolávají konkurenci placentálů a v současnosti dosáhly již hranice s Kanadou. V Austrálii, kam placentální savci neměli čas již proniknout, se vačnatci značné rozšířili a zaplavili veškerá životní prostředí. Vlivem měnícího se podnebí však některé starobylé typy poměrné brzy vyhynuly. Podle posledních výzkumů tvoři vačnatci a placentálni savci přirozenou (monofyletickou) skupinu, vzniklou z primitivních eupantotérů.
Placentálové (Placentalia) představují nejrozsáhlejší a nejvýznamnější skupinu fosilních i recentních savci.Objevili se na konci druhohor v křídě, velmi se rozšířili během třetihor a nesmírné hojní ,jsou i v současnosti.
Pro tuto skupinu je charakteristickým orgánem placent;i, která se u nich vidy vytváří a umožňuje mnohem delší vývoj mláďat v matčině těle. Je to orgán, který spojuje zárodek se stěnou matčiny dělohy. Placenta tak umožňuje výživu embrya a odstraňuje z něho odpadové látky. Narozená mláďata jsou proto mnohem dokonaleji vyvinuta než mláďata vačnatci. Od konce křídy chybí placentálům kost vaková. která u nich jako nepotřebná byla během vývoje redukována. Nápadný je u nich vývoj mozku, hlavně předního. S rozvojem mozku souvisí i rozvoj smyslových orgánů, hlavně sluchu a čichu.
Hmyzožravci
Díky rozvoji mozku a smyslových orgánů jsou placentálové nesmírně přizpůsobiví. což jim umožnilo proniknout do nejrůzni·jšího prostředí a rozšířit se téměř po celém světě. Placentálové vytvořili velké množství charakteristických skupin, které řadíme do 29 řádů. Jedním z nejstarších a nejprimitivnějších jsou hmyzožravci (Insectivora). Je to rozsáhlá skupina většinou nočních placentálních savců,jejichž první počátky jsou doloženy ze spodní křídy. Hmyzožravci mají zvláště v utváření zubů a mozku řadu starobylých znaků, které si podrželi dodnes. Jejich nejstarší fosilní zbytky byly nalezeny v křídě severoamerické, asijské i v Evropě. Nálezy jsou velmi neúplné, pouze v nálezech z Gobi jsou zachované i celé chrupy, téměř celé lebky a končetiny. Lze podle nich usuzovat, že to byla malá zvířata. Toto z.jištění přináší řadu problémů, jež se týkají jak místa vývoje, tak i předků některých čeledí, které se objevily v časném terciéru.
SHRNUTÍ
Během dlouhého údobí křídy nastaly rozsáhlé změny v životě rostlin i živočichů. Starší typy rostlin byly v polovině křídy nahrazeny rostlinami krytosemennými. V mořích dále probíhal rozvoj některých skupin hlavonožců, ale koncem tohoto období nejvýznačnější z nich, amoniti a belemniti, vymřeli. Vedle bezobratlých se značně rozvinuly ryby kostnaté, které získaly koncem tohoto údobí v mořích úplnou nadvládu. Vedle nich byli podstatnou složkou mořské zvířeny hlavně mořští plazi. kteří byli až do konce křídového údobí velmi hojní. Rozšířeni byli ještě plesiosauři, mořské ještěrky a mořské želvy. Pozvolna však mizeli ryboještěři. Na souši pokračoval vývoj obojživelníků ocasatých, žab, moderních forem krokodýlů i želv a začal vývoj primitivních hadu. ..:W jící plazi pozvolna mizeli. Mezi dinosaury vznikly největší masožravé formy, rozvíjely se druhy s kachním zobákem, rohatí dinosauři i pancéřnatí, těžce obrnění ankylosauři. Rychle se vyvíjeli ptáci, jejichž tělo již získalo moderní strukturu. Ve spodní křídě vznikly první skupiny vačnatých a placentálních savců, které nahradily některé primitivní skupiny savců jurských.
Na konci tohoto údobí vymizela většina pro křídu charakteristických skupin plazů, jako dinosauři, ryboještěři, plesiosauři, ptakoještěři, mořské ještěrky aj. Mohutné horotvorné pochody a pohyby kůry zemské způsobily rozsáhlé změny paleogeografické a podnebné, během nichž se starý druhohorní svět z valné části změnil a posléze zanikl. Na jeho troskách vznikl svět nový, třetihorní, v němž život dosáhl dalšího vývojového stupně a měl již velmi pokro8ilý, téměř moderní charakter.
druhohory5
21. dubna 2007 v 20:56 | →referát←Zvířena křídové doby
V křídových mořích pokračoval rozvoj různých skupin prvoků. Jako horninotvorní činitelé i jako ukazatelé stratigrafic jsou pro nás důležití hlavni dírkovci a bičíkovci. V teplých mořích žily ve velkém počtu různé typy živočišných hub. Rovněž hojní byli šestičetní koráli, kteří se v některých oblastech účastnili tvorby korálových útesů. Pokračoval ústup ramenonožců. Důležitou skupinou v křídových mořích byli měkkýši. Mlži už byli nesmírně rozšířeni. Některé jejich skupiny žily podél okrajů moře Tethys a byly zvlášť přizpůsobeny přisedlému způsobu života na mělčinách. Hojné zastoupené byly ústřice, hřebenatky a jiné rody. Pro svrchní křídu však byli nejcharakterističtější mlži rodu Inoceramus. Některé druhy dosahovaly až přes půl metru délky, jejich schránky měly vejčitý tvar a na povrchu vystupovala význačná soustředná žebra a přírůstkové rýhy. Hojné rozšířeni byli též břichonožci.
V křídovém útvaru byli stále ještě důležití hlavonožci, a to jak čtyřžábří (Ammonoidea), tak dvoužábří (Dibranchia). Amoniti ve svrchní křídě již pozvolna dožívali, zmenšoval se počet jejich druhů a často se mezi nimi vyskytovaly také Formy částečné nesvinuté, zcela rovné nebo i nepravidelné vinuté. U některých konečných forem se často nadměrně zvětšily schránky. Tak např. rod Parapachidiscus měl svinutou schránku, která měřila v průměru asi. 2,5 m. Hlavonožci dvoužábří se dále rozvíjejí. Některé jejich kostry patří ve svrchní křídě mezi nejdůležitější zkameněliny. Z ostnokožců byli pozvolna na ústupu přisedlé typy lilijic, kdežto volné plovoucí rody se vyskytovaly poměrně hojně. V křídových mořích byly početné hvězdice a ježovky, a to jak pravidelní, tak nepravidelní. Z členovců byli zastoupeni hlavně raci. Na souších žilo množství různého hmyzu, jehož vzestup zřejmě souvisel s rozvojem krytosemenných rostlin.
V křídových mořích pokračoval rozvoj žraloků. 1 přibližně šestnácti dnes žijících čeledí jich už tehdy žilo dvanáct. Pokračoval rovněž rozvoj rejnoků a četných jiných mořských ryb. Archaičtí zástupci skupiny Coelacanthiformes byli ještě zastoupeni některými rody lalokoploutvých ryb. Byli nalezeni i v ČSSR. Hojnost ryb v křídových mořích lákala i četné plazy, kteří pomalu měnili život na souši za život ve vodách.
Obávanými dravci křídových moří byli velcí plazi zvaní mosasauridi, kteří se v poměrně krátké době rozšířili po celém světě. Celkovým vzhledem těla se podobali dnešním varanům, ale měli končetiny podobné ploutvím. Byly to velké mořské ještěrky s tělem pokrytým tenkými šupinami. Jejich lebka se již podobala dnes žijícím rodům. Mosasauridi měli zuby na patře zahnuté a jejich čelisti byly široce roztažitelné, aby mohli polykat velká sousta. Pohybovali se ve vodě nejen pohybem končetin, ale i hadovitým vlněním protaženého těla. Živili se převážně rybami. V evropských křídových mořích žil rod Mosasaurus; byl to až 12 m dlouhý ještěr. V severoamerických mořích žil přibližně stejně dlouhý Tylosaurus.
První nálezy mosasauridů pocházejí z lomu v okolí Maastrichtu v Holandsku. V r. 1770 tam našel známý sběratel zkamenělin vojenský Iékař dr. Hoffmann velkou plazí lebku. Majitel lomu, kanovník Godin, ho však soudné donutil, aby mu vzácný nález vydal. Když v r. 1795 ostřelovali francouzští vojáci pevnost St. Pierre, dozvěděl se velící francouzský generál o této zvláštní lcbce a nařídil, aby byl kanovníkův dům ušetřen. Kanovník sice vzácný nález ukryl na jiném místě ve městě, ale tento úkryt byl za šest set lahví vína prozrazen. Francouzi pak odvezli lebku do Paříže, kde zaujala pozornost slavného anatoma barona Cuviera. Ten poznal, že lebka patřila zástupci nové skupiny šupinatých plazů, kteří žili ve svrchnokřídových mořích, a popsal ji jako Mosasaurus hoffmanni.
Na křídových pevninách zatím vládli dinosauři. Z afrického kontinentu známe již z jury jednoho z největších býložravých plazů, veleještěra druhu Brachiosaurus brancai, jehož ramenní kost měřila přes 2 m. Delší ramenní kost zatím nebyla na světě nalezena. Obrovité tělo spočívalo na 4 sloupovitých nohách, z nichž zadní byly kratší než přední. Na dlouhém krku seděla malá hlava. Tělo bylo protaženo v krátký, ale silný ocas. Tento veleještěr, jehož kostra je vystavena v Humboldtově muzeu v Berlíně, byl dlouhý přes 22 m a dosahoval výšky kolem 12 m.
Blízce příbuzným rodem byl Brontosaurus, dlouhý až 18 m, a Diplodocus. dosahující délky až 27 m a váhy asi 15 tun. Všichni tito veleještěři měli relativné nejmenší mozek ze všech obratlovců. Páteř byla složena z masivních velkých obratlů, které byly - s výjimkou ocasních - duté. Tím dosahovali značnou úsporu kostní hmoty i snížení celkové tělesné váhy. Chrup složený z četných malých zoubků měl znaky chrupu býložravců. Paleontologové se dnes domnívají, že tito veleještěři žili převážně na souši a že rostli jen velmi pomalu; dospívali asi až ve v8ku 200 let.
Z evropských dinosaurů jsou nejznámější iguanodoni. Jejich společný hrob byl ob,jeven v roce 1877 u Bernissartu v Belgii. Ve wealdenském jílu (spodní křídě) tam bylo nalezeno množství černých kostí, které byly zaslány do bruselského muzea. Tam zjistili, že ,jde " zbytky dinosaurů,a proto ve vykopávkách se zvýšenou pozorností pokračovali. Celkem se našlo 23 více čí m8né úplných koster iguanodonů, 5 koster krokodýlů, 5 koster želv, přes 2000 koster ryb a mnoho rostlinných zbytků. Preparování, montování a vědecké zpracování všech nalezených zbytků trvalo přes 25 let. Kostry iguanodonů jsou dnes vystaveny v bruselském muzeu, zčásti jsou namontovány v poloze, v jaké byly nalezeny, zčásti jsou ve vzpřímeném postoji. Iguanodoni byli dlouzí 10 m, vysocí S m a pohybovali se klátivou chůzí nebo během po mohutných zadních nohách. Přední končetiny měli zakrnělé a palce přeměněné v ostré dýkovité výběžky, které jim sloužily výhradné jako zbraně.
Někteří křídoví dinosauři měli často velmi bizarní vzhled. Patřili k nim např. rohatí dinosauři z řádu Ornithischia (ptakopánví), jejichž typickým znakem byly mohutné rohy a podivný kostěný límec, který vroubil zadní část lebky a vznikl prodloužením lebečních temenních kostí. Rohy vyrůstaly bud' na nose jako u nosorožců, nebo trčely z čela, nebo vzácněji z jařmových oblouků. Těla všech rohatých dinosaurů byla krátká, zaoblená, trochu podobná tělům nosorožců. Pohybovali se na čtyřech krátkých svalnatých nohách. Ocas byl rovněž krátký. Kůži měli silnou, složenou z mnohobokých políček. Živili se rostlinnou potravou, kterou však chrupem nerozmělňovali, nýbrž jen přestřihovali. Rohatí dinosauři žili ve svrchní křídě převážně v Severní Americe v oblastech porostlých bujnou vegetací, kterou tvořily sekvoje, cykasy, jinany, topoly, vrby. javory aj.
Nejznámějším představitelern rohatých dinosaurů je rod Triceratops jeho lebka, vyzbrojená třemi rohy, měřila. i s límcem přes 2 m. Lebku s pěti rohy měl rod Pentaceratops a pouze jediný roh měl rod Monoclonius. Velmi podivný byl Styracosaurus: na nose měl roh dlouhý půl metru a na okraji límce měl silné trny sestavené do půlkruhu. Většina těchto rohatých dinosaurů dosahovala velikosti asi dnešního nosorožce. Jen někteří byli menší, neboť například Monoclonius dosahoval výšky jen asi 70 cm a délky 180 cm. Předchůdci rohatých dinosaurů byli nalezeni též v letech 1922-30 a později pak v šedesátých letech znova v Mongolsku v poušti Gobi. Z těchto výkopů je nejlépe známý rod Protoceratops, z něhož se zachovaly nejen celé kostry, ale byla nalezena i jeho vejce, v nichž dokonce byla objevena embrya. Byl to první důkaz, že se dinosauři množili z vajec, která kladli do písku zahřívaného sluncem. Podivuhodným dinosaurem byl býložravý rod Trachodon z řádu Ornithischia. jehož tlama měla podobu kachního zobáku. Žil ve svrchní křídě Wyomingu (USA). Dosahoval délky až 10 m. Měl nízkou hlavu prodlouženou do tvaru kachního zobáku, v němž byl velký počet zubů nejrůznějšího stáří. Přední končetiny byly kratší než zadní a mezi prsty byla krátká plovací blána. Tito ještěři mohli chodit po čtyřech nebo jen po dvou nohách. Plovací blány mezi prsty ukazují na to, že se dobře pohybovali i ve vodě. Byly nalezeny ještě jiné rody na Sibiři, v Číně, ve státě Alberta v Kanadě i jinde.
Současné s těmito ještěry žili také ekologičtí předchůdci dnešních pštrosů. Byli to dinosauři rodu Ornithomimus. kteří se neobyčejně podobali pštrosům zbaveným peří. Pozůstatky tohoto rodu našli američtí. ruští i polští vědci v Gobi; zvíře mělo malé bezzubé čelisti, které byly za jeho života potaženy ostrou rohovinou. Přední končetiny byly slabé, zakrnělí, zadní silné, dlouhé a výborně přizpůsobené k běhu. Krk a ocas byly dlouhé.
Vedle býložravých dinosaurů, které jsme si právě uvedli, žili v křídě také dinosauři masožraví. Byli to pravděpodobně nejmohutnější dravci, kteří vůbec kdy na Zemi existovali.Jedním z největších byl Tyranosaurus. Lebku měl 1 m dlouhou a tlamu plnou velkých ostrých zubů. Tělo dosahující délky 10 m nesly pouze zadní tříprsté končetiny. Přední byly krátké, zakrnělé. Tyranosaurus dorůstal výšky kolem 5 m a živil se výhradně masem jiných ještěrů. Na fosilních kostech některých křídových ještěrů jsou dosud vidět rýhy, které na nich zanechaly zuby tohoto dravce. O něco menší byl Gorgosaurus. který dosahoval výšky 4 m a délky 8 m. V Evropě, Indii, na Madagaskaru, v Austrálii, Africe a i Jižní Americe byl hojně rozšířený Megalosaurus, který byl o něco menší než Gorgosaurus a žil od jury do konce střední křídy. V poušti Gobi našli členové sovětských i polsko-mongolských expedic zbytky fosilních koster rodu Tarbosaurus. který dosahoval téměř stejné velikosti jako Tyranosaurus; žil ve svrchní křídě..
Křídoví veleještěři
O velikosti některých křídových dinosaurů jsme informováni pouze z je,jich stop. Tak např. ve svrchní křídě státu Utah a Colorado v USA byly nalezeny obrovské šlépěje, které měřily na šířku 79 cm a na délku 76 cm. Krok tohoto veleještěra byl dlouhý 3,76 m. Umíme si snadno představit, jaké velikosti asi dosahoval dinosaurus, který po sobě zanechával tak velké šlépěje a dělal tak velké kroky.
Koncem křídy však dinosauři vymřeli. Příčinu jejich zániku se snaží vysvětlit různé teorie, ale žádná zatím nebyla přijata jako definitivní. Jednou z posledních je např. teorie prof. H. Erbena z Bonnu. Ten studoval skořápky dinosauřích vajec z Jihu Francie. Zjistil, že geologicky nejstarší skořápky byly silné 2.8 mm, kdežto nejmladší, pocházející asi z doby předpokládaného vymření dinosaurů, byly silné jen asi 1,1 -1,4 mm. Elektronový mikroskop ukázal, že skořápky vajec posledních dinosaurů byly tak tenké, že se z nich nemohl uvolňovat vápník potřebný na stavbu vznikajících koster dinosauřích zárodků. Tato vážná závada mohla (podle Erbena) zastavit líhnutí mláďat. Erben se domnívá, že závada vznikla hormonální poruchou u samic dinosaurů a že byla zaviněna přemnožením dinosaurů v určitých oblastech, které jim poskytovaly útočiště během vysýchajícího prostředí a měnícího se podnebí. Platil však tento předpoklad celosvětové? Takové a i četné jiné námitky byly vzneseny proti Erbenové teorii. je jasné, že příčina zániku dinosaurů nebyla dosud spolehlivé vysvětlena. Byl to patrně celý komplex různých mimořádných okolností. Hlavní příčinou byly zřejmě měnící se podmínky prostředí a pokračující horotvorná činnost, která na konci křídy dosáhla obrovského rozmachu. V té době se vyvrásnila dlouhá pásemná pohoří, jako Alpy, Tatry, Skalnaté hory aj. Tím nastaly rozsáhlé změny v morfologii a rozsahu souší a to mělo za následek podstatné změny podnebí a s nimi spojené změny v rostlinstvu. četní býložraví dinosauři, kteří neměli žádnou povrchovou izolaci (srst, peří a,Í.) a byli úzce specializovaní na určitý druh potravy i na určité podnebí, nedokázali se těmto změněným podmínkám a měnícímu se charakteru rostlinstva přizpůsobit a rychle vymírali. Tím také mizela hlavní složka potravy pro dinosaury masožraví, kteří pak rovněž mizeli ze světa. Vymření mořských forem plazů a některých velmi rozšířených skupin bezobratlých se dá vysv8tlit ještě obtížněji. Lze se však domnívat, že rychle se rozvíjející typy kostnatých ryb (Osteichthyes) a změny podnebí byly jistě důležitými příčinami, které spolupůsobily při vyhynutí mořských plazů i některých velkých skupin bezobratlých.
Koncem druhohor se ve spodní křídě objevila skupina plazů, kteří přežili pohnutou dobu na konci křídy, značné se rozvinuli v třetihorách a dodnes se ještě dosti hojně vyskytují. Jsou to hadi (Ophidia). Jejich končetiny i pletenec hrudní jsou značně redukovány, páteř je přizpůsobena k plazivému pohybu. Stavba lebky jim umožňuje uchvacování velké kořisti. Zuby jsou obráceny dozadu, takže střídavý pohyb čelistí posunuje potravu do hltanu.
První hadi
Hadi představují poslední vývojovou skupinu řádu plazů šupinatých (Squamata). Vznikli patrně z některé skupiny hrabavých ještěrek. Nejznámější je rod Palaeophis. který byl asi přímým předkem hroznýšů a krajt. Užovkovití hadi se objevili mnohem později, až v oligocénu. Jedovatí hadi ,jsou známí až z miocénu.
Fosilních ptáků známe z druhohor poměrně velmi málo. Vedle již uvedeného rodu Archaeopteryx máme další stopy fosilních ptáků až z křídy. I3yli nalezeni v USA. Dva nejvýznačnější byli označeni jako Hesperornis a Ichthyornis. Hesperornis byl dlouhý 2 m a jeho nápadným znakem byly zubaté čelisti. Přední končetinu měl zakrnělou, zadní končetiny naopak silné vyvinuté a dobře přizpůsobené k plavání. Ichthyornis byl asi velikosti holuba, měl rovněž zubaté čelisti, ale měl dobře vyvinutá křídla. U obou rodů lze však pozorovat ještě mnoho primitivních znaků.
Jejich zbytky pocházejí ze svrchní křídy, a jsou tedy asi 90 miliónů let staré. Srovnáme-li jejich stavbu se stavbou těla plazů nebo velmi blízkého rodu Archaeopteryx, vidíme, že ptáci dosáhli během 40 miliónů let obrovského pokroku. Křídlo u rodu Ichthyornis má již úplné moderní charakter právě tak jako ocasní část páteře. Řada dalších znaků svědčí o dokonalém přizpůsobení k letu. Maximálního rozkvětu dosáhli ptáci až v třetihorách.
Prvotní savci
Koncem triasu vznikli savci. Jak proběhl jejich vývoj ze savcovitých plazů, jsme si řekli již dříve. 8ude nás však zajímat, jak vypadají jejich kosterní zbytky, kdy a jak byly objeveny a ke kterým skupinám patří. Nejčastěji nacházené pozůstatky prvotních savců jsou převážně jen izolované zuby. Velmi zřídka byly objeveny i neúplné lebky a zcela ojediněle i neúplné, avšak poměrně dosti dobře zachované kostry.
Soustavný výzkum zbytků primitivních druhohorních savců je poměrně mladého data. Ještě před 50 lety se o nich vědělo jen velmi málo. Díky moderním paleontologickým metodám (hlavně plavicím) byl však nashromážděn rozsáhlý kosterní materiál, který je podrobné zpracováván. Až dosud byly nalezeny pozůstatky prvotních savců v Evropě, Africe, Severní a Jižní Americe, Asii, a dokonce i v Antarktidě.
Nejvíce zbytků druhohorních savců bylo nalezeno v Mongolsku, v poušti Gobi. Poprvé tam byly objeveny již před druhou světovou válkou americkými expedicemi a četnými sovětskými expedicemi. V posledních letech byly uskutečněny do pouště Gobi rozsáhlé expedice polsko-mongolské, které nashromáždily rozsáhlý kosterní materiál primitivních savců, hlavně svrchnokřídového stáří. Zcela nedávno však našli pracovníci Paleontologického ústavu Akademie věd SSSR z Moskvy v asijské části SSSR kosti druhohorních savců i ve spodní křídě.. Studium tohoto nového materiálu není však dosud dokončeno.
Nejstarší (svrchnotriasové) savce známe tedy z Evropy, Afriky, Asie, Jižní Ameriky, Severní Ameriky i z Antarktidy. Tyto nálezy patří k řádům Multituberculata, Triconodonta a Symmetrodonta.
Multituberkuláti (též mnohohrbolovití) jsou velmi úspěšná skupina, která žila od svrchního triasu do eocénu, tedy více než 1fi0 miliónů let. Své jméno dostali podle utváření silné specializovaného chrupu. Anatomický rozbor jejich lebky ukázal, že tento řád velmi připomínal savce herbivorní (tj. živící se potravou rostlinnou). Tito úspěšní prvotní savci zastávali v přírodě stejnou roli, jakou v ní dnes hrají hlodavci. Z triasu Evropy (Anglie, Švýcarska, NSR atd.) je např. znám rod Thomasia. Četné další rody z mladších geologických útvarů jsou známé ze Severní Ameriky a Asie.
Trikonodonti žili od svrchního triasu do spodní křídy, tedy asi 70 miliónů let. Byli rozšířeni téměř po celém světě. Nebyli příbuzní
s žádnými recentními savci a pravděpodobně se vyvinuli přímo z některé skupiny cynodontních savcovitých plazů- Jejich chrup byl rozlišen v řezáky, trháky, zuby třenové a stoličky. Stavba lebky je známa jen neúplné, ale podle jednoho nalezeného zachovaného otisku mozku lze usuzovat, že to byli pravděpodobně masožravci, velcí asi jako dnešní kočka. Z triasu Anglie, Švýcarska a Číny je znám rod Eozostrodon, z jižní Afriky známe rody Megazostrodon a Erythrotherium, z triasu Číny je znám Sinoconodon aj. Hojnější nálezy pocházejí z jury Anglie (Triconodon), z křídy USA a z Mongolska (Gobicodon).
Symetrodonti byli drobní draví savci, kteří žili od svrchního triasu do křídy, tedy rovněž asi 70 miliónů let. Na nejstarších druzích lze ještě rozeznat některé plazí znaky, které u svrchnojurských a křídových již úplné vymizely. Skupina představuje pravděpodobné jen slepou vývojovou linii. V triasu Anglie byl nalezen rod Kuehneotherium a četné další rody pak v juře a křídě Anglie, Severní Ameriky a Asie.
V křídových mořích pokračoval rozvoj různých skupin prvoků. Jako horninotvorní činitelé i jako ukazatelé stratigrafic jsou pro nás důležití hlavni dírkovci a bičíkovci. V teplých mořích žily ve velkém počtu různé typy živočišných hub. Rovněž hojní byli šestičetní koráli, kteří se v některých oblastech účastnili tvorby korálových útesů. Pokračoval ústup ramenonožců. Důležitou skupinou v křídových mořích byli měkkýši. Mlži už byli nesmírně rozšířeni. Některé jejich skupiny žily podél okrajů moře Tethys a byly zvlášť přizpůsobeny přisedlému způsobu života na mělčinách. Hojné zastoupené byly ústřice, hřebenatky a jiné rody. Pro svrchní křídu však byli nejcharakterističtější mlži rodu Inoceramus. Některé druhy dosahovaly až přes půl metru délky, jejich schránky měly vejčitý tvar a na povrchu vystupovala význačná soustředná žebra a přírůstkové rýhy. Hojné rozšířeni byli též břichonožci.
V křídovém útvaru byli stále ještě důležití hlavonožci, a to jak čtyřžábří (Ammonoidea), tak dvoužábří (Dibranchia). Amoniti ve svrchní křídě již pozvolna dožívali, zmenšoval se počet jejich druhů a často se mezi nimi vyskytovaly také Formy částečné nesvinuté, zcela rovné nebo i nepravidelné vinuté. U některých konečných forem se často nadměrně zvětšily schránky. Tak např. rod Parapachidiscus měl svinutou schránku, která měřila v průměru asi. 2,5 m. Hlavonožci dvoužábří se dále rozvíjejí. Některé jejich kostry patří ve svrchní křídě mezi nejdůležitější zkameněliny. Z ostnokožců byli pozvolna na ústupu přisedlé typy lilijic, kdežto volné plovoucí rody se vyskytovaly poměrně hojně. V křídových mořích byly početné hvězdice a ježovky, a to jak pravidelní, tak nepravidelní. Z členovců byli zastoupeni hlavně raci. Na souších žilo množství různého hmyzu, jehož vzestup zřejmě souvisel s rozvojem krytosemenných rostlin.
V křídových mořích pokračoval rozvoj žraloků. 1 přibližně šestnácti dnes žijících čeledí jich už tehdy žilo dvanáct. Pokračoval rovněž rozvoj rejnoků a četných jiných mořských ryb. Archaičtí zástupci skupiny Coelacanthiformes byli ještě zastoupeni některými rody lalokoploutvých ryb. Byli nalezeni i v ČSSR. Hojnost ryb v křídových mořích lákala i četné plazy, kteří pomalu měnili život na souši za život ve vodách.
Obávanými dravci křídových moří byli velcí plazi zvaní mosasauridi, kteří se v poměrně krátké době rozšířili po celém světě. Celkovým vzhledem těla se podobali dnešním varanům, ale měli končetiny podobné ploutvím. Byly to velké mořské ještěrky s tělem pokrytým tenkými šupinami. Jejich lebka se již podobala dnes žijícím rodům. Mosasauridi měli zuby na patře zahnuté a jejich čelisti byly široce roztažitelné, aby mohli polykat velká sousta. Pohybovali se ve vodě nejen pohybem končetin, ale i hadovitým vlněním protaženého těla. Živili se převážně rybami. V evropských křídových mořích žil rod Mosasaurus; byl to až 12 m dlouhý ještěr. V severoamerických mořích žil přibližně stejně dlouhý Tylosaurus.
První nálezy mosasauridů pocházejí z lomu v okolí Maastrichtu v Holandsku. V r. 1770 tam našel známý sběratel zkamenělin vojenský Iékař dr. Hoffmann velkou plazí lebku. Majitel lomu, kanovník Godin, ho však soudné donutil, aby mu vzácný nález vydal. Když v r. 1795 ostřelovali francouzští vojáci pevnost St. Pierre, dozvěděl se velící francouzský generál o této zvláštní lcbce a nařídil, aby byl kanovníkův dům ušetřen. Kanovník sice vzácný nález ukryl na jiném místě ve městě, ale tento úkryt byl za šest set lahví vína prozrazen. Francouzi pak odvezli lebku do Paříže, kde zaujala pozornost slavného anatoma barona Cuviera. Ten poznal, že lebka patřila zástupci nové skupiny šupinatých plazů, kteří žili ve svrchnokřídových mořích, a popsal ji jako Mosasaurus hoffmanni.
Na křídových pevninách zatím vládli dinosauři. Z afrického kontinentu známe již z jury jednoho z největších býložravých plazů, veleještěra druhu Brachiosaurus brancai, jehož ramenní kost měřila přes 2 m. Delší ramenní kost zatím nebyla na světě nalezena. Obrovité tělo spočívalo na 4 sloupovitých nohách, z nichž zadní byly kratší než přední. Na dlouhém krku seděla malá hlava. Tělo bylo protaženo v krátký, ale silný ocas. Tento veleještěr, jehož kostra je vystavena v Humboldtově muzeu v Berlíně, byl dlouhý přes 22 m a dosahoval výšky kolem 12 m.
Blízce příbuzným rodem byl Brontosaurus, dlouhý až 18 m, a Diplodocus. dosahující délky až 27 m a váhy asi 15 tun. Všichni tito veleještěři měli relativné nejmenší mozek ze všech obratlovců. Páteř byla složena z masivních velkých obratlů, které byly - s výjimkou ocasních - duté. Tím dosahovali značnou úsporu kostní hmoty i snížení celkové tělesné váhy. Chrup složený z četných malých zoubků měl znaky chrupu býložravců. Paleontologové se dnes domnívají, že tito veleještěři žili převážně na souši a že rostli jen velmi pomalu; dospívali asi až ve v8ku 200 let.
Z evropských dinosaurů jsou nejznámější iguanodoni. Jejich společný hrob byl ob,jeven v roce 1877 u Bernissartu v Belgii. Ve wealdenském jílu (spodní křídě) tam bylo nalezeno množství černých kostí, které byly zaslány do bruselského muzea. Tam zjistili, že ,jde " zbytky dinosaurů,a proto ve vykopávkách se zvýšenou pozorností pokračovali. Celkem se našlo 23 více čí m8né úplných koster iguanodonů, 5 koster krokodýlů, 5 koster želv, přes 2000 koster ryb a mnoho rostlinných zbytků. Preparování, montování a vědecké zpracování všech nalezených zbytků trvalo přes 25 let. Kostry iguanodonů jsou dnes vystaveny v bruselském muzeu, zčásti jsou namontovány v poloze, v jaké byly nalezeny, zčásti jsou ve vzpřímeném postoji. Iguanodoni byli dlouzí 10 m, vysocí S m a pohybovali se klátivou chůzí nebo během po mohutných zadních nohách. Přední končetiny měli zakrnělé a palce přeměněné v ostré dýkovité výběžky, které jim sloužily výhradné jako zbraně.
Někteří křídoví dinosauři měli často velmi bizarní vzhled. Patřili k nim např. rohatí dinosauři z řádu Ornithischia (ptakopánví), jejichž typickým znakem byly mohutné rohy a podivný kostěný límec, který vroubil zadní část lebky a vznikl prodloužením lebečních temenních kostí. Rohy vyrůstaly bud' na nose jako u nosorožců, nebo trčely z čela, nebo vzácněji z jařmových oblouků. Těla všech rohatých dinosaurů byla krátká, zaoblená, trochu podobná tělům nosorožců. Pohybovali se na čtyřech krátkých svalnatých nohách. Ocas byl rovněž krátký. Kůži měli silnou, složenou z mnohobokých políček. Živili se rostlinnou potravou, kterou však chrupem nerozmělňovali, nýbrž jen přestřihovali. Rohatí dinosauři žili ve svrchní křídě převážně v Severní Americe v oblastech porostlých bujnou vegetací, kterou tvořily sekvoje, cykasy, jinany, topoly, vrby. javory aj.
Nejznámějším představitelern rohatých dinosaurů je rod Triceratops jeho lebka, vyzbrojená třemi rohy, měřila. i s límcem přes 2 m. Lebku s pěti rohy měl rod Pentaceratops a pouze jediný roh měl rod Monoclonius. Velmi podivný byl Styracosaurus: na nose měl roh dlouhý půl metru a na okraji límce měl silné trny sestavené do půlkruhu. Většina těchto rohatých dinosaurů dosahovala velikosti asi dnešního nosorožce. Jen někteří byli menší, neboť například Monoclonius dosahoval výšky jen asi 70 cm a délky 180 cm. Předchůdci rohatých dinosaurů byli nalezeni též v letech 1922-30 a později pak v šedesátých letech znova v Mongolsku v poušti Gobi. Z těchto výkopů je nejlépe známý rod Protoceratops, z něhož se zachovaly nejen celé kostry, ale byla nalezena i jeho vejce, v nichž dokonce byla objevena embrya. Byl to první důkaz, že se dinosauři množili z vajec, která kladli do písku zahřívaného sluncem. Podivuhodným dinosaurem byl býložravý rod Trachodon z řádu Ornithischia. jehož tlama měla podobu kachního zobáku. Žil ve svrchní křídě Wyomingu (USA). Dosahoval délky až 10 m. Měl nízkou hlavu prodlouženou do tvaru kachního zobáku, v němž byl velký počet zubů nejrůznějšího stáří. Přední končetiny byly kratší než zadní a mezi prsty byla krátká plovací blána. Tito ještěři mohli chodit po čtyřech nebo jen po dvou nohách. Plovací blány mezi prsty ukazují na to, že se dobře pohybovali i ve vodě. Byly nalezeny ještě jiné rody na Sibiři, v Číně, ve státě Alberta v Kanadě i jinde.
Současné s těmito ještěry žili také ekologičtí předchůdci dnešních pštrosů. Byli to dinosauři rodu Ornithomimus. kteří se neobyčejně podobali pštrosům zbaveným peří. Pozůstatky tohoto rodu našli američtí. ruští i polští vědci v Gobi; zvíře mělo malé bezzubé čelisti, které byly za jeho života potaženy ostrou rohovinou. Přední končetiny byly slabé, zakrnělí, zadní silné, dlouhé a výborně přizpůsobené k běhu. Krk a ocas byly dlouhé.
Vedle býložravých dinosaurů, které jsme si právě uvedli, žili v křídě také dinosauři masožraví. Byli to pravděpodobně nejmohutnější dravci, kteří vůbec kdy na Zemi existovali.Jedním z největších byl Tyranosaurus. Lebku měl 1 m dlouhou a tlamu plnou velkých ostrých zubů. Tělo dosahující délky 10 m nesly pouze zadní tříprsté končetiny. Přední byly krátké, zakrnělé. Tyranosaurus dorůstal výšky kolem 5 m a živil se výhradně masem jiných ještěrů. Na fosilních kostech některých křídových ještěrů jsou dosud vidět rýhy, které na nich zanechaly zuby tohoto dravce. O něco menší byl Gorgosaurus. který dosahoval výšky 4 m a délky 8 m. V Evropě, Indii, na Madagaskaru, v Austrálii, Africe a i Jižní Americe byl hojně rozšířený Megalosaurus, který byl o něco menší než Gorgosaurus a žil od jury do konce střední křídy. V poušti Gobi našli členové sovětských i polsko-mongolských expedic zbytky fosilních koster rodu Tarbosaurus. který dosahoval téměř stejné velikosti jako Tyranosaurus; žil ve svrchní křídě..
Křídoví veleještěři
O velikosti některých křídových dinosaurů jsme informováni pouze z je,jich stop. Tak např. ve svrchní křídě státu Utah a Colorado v USA byly nalezeny obrovské šlépěje, které měřily na šířku 79 cm a na délku 76 cm. Krok tohoto veleještěra byl dlouhý 3,76 m. Umíme si snadno představit, jaké velikosti asi dosahoval dinosaurus, který po sobě zanechával tak velké šlépěje a dělal tak velké kroky.
Koncem křídy však dinosauři vymřeli. Příčinu jejich zániku se snaží vysvětlit různé teorie, ale žádná zatím nebyla přijata jako definitivní. Jednou z posledních je např. teorie prof. H. Erbena z Bonnu. Ten studoval skořápky dinosauřích vajec z Jihu Francie. Zjistil, že geologicky nejstarší skořápky byly silné 2.8 mm, kdežto nejmladší, pocházející asi z doby předpokládaného vymření dinosaurů, byly silné jen asi 1,1 -1,4 mm. Elektronový mikroskop ukázal, že skořápky vajec posledních dinosaurů byly tak tenké, že se z nich nemohl uvolňovat vápník potřebný na stavbu vznikajících koster dinosauřích zárodků. Tato vážná závada mohla (podle Erbena) zastavit líhnutí mláďat. Erben se domnívá, že závada vznikla hormonální poruchou u samic dinosaurů a že byla zaviněna přemnožením dinosaurů v určitých oblastech, které jim poskytovaly útočiště během vysýchajícího prostředí a měnícího se podnebí. Platil však tento předpoklad celosvětové? Takové a i četné jiné námitky byly vzneseny proti Erbenové teorii. je jasné, že příčina zániku dinosaurů nebyla dosud spolehlivé vysvětlena. Byl to patrně celý komplex různých mimořádných okolností. Hlavní příčinou byly zřejmě měnící se podmínky prostředí a pokračující horotvorná činnost, která na konci křídy dosáhla obrovského rozmachu. V té době se vyvrásnila dlouhá pásemná pohoří, jako Alpy, Tatry, Skalnaté hory aj. Tím nastaly rozsáhlé změny v morfologii a rozsahu souší a to mělo za následek podstatné změny podnebí a s nimi spojené změny v rostlinstvu. četní býložraví dinosauři, kteří neměli žádnou povrchovou izolaci (srst, peří a,Í.) a byli úzce specializovaní na určitý druh potravy i na určité podnebí, nedokázali se těmto změněným podmínkám a měnícímu se charakteru rostlinstva přizpůsobit a rychle vymírali. Tím také mizela hlavní složka potravy pro dinosaury masožraví, kteří pak rovněž mizeli ze světa. Vymření mořských forem plazů a některých velmi rozšířených skupin bezobratlých se dá vysv8tlit ještě obtížněji. Lze se však domnívat, že rychle se rozvíjející typy kostnatých ryb (Osteichthyes) a změny podnebí byly jistě důležitými příčinami, které spolupůsobily při vyhynutí mořských plazů i některých velkých skupin bezobratlých.
Koncem druhohor se ve spodní křídě objevila skupina plazů, kteří přežili pohnutou dobu na konci křídy, značné se rozvinuli v třetihorách a dodnes se ještě dosti hojně vyskytují. Jsou to hadi (Ophidia). Jejich končetiny i pletenec hrudní jsou značně redukovány, páteř je přizpůsobena k plazivému pohybu. Stavba lebky jim umožňuje uchvacování velké kořisti. Zuby jsou obráceny dozadu, takže střídavý pohyb čelistí posunuje potravu do hltanu.
První hadi
Hadi představují poslední vývojovou skupinu řádu plazů šupinatých (Squamata). Vznikli patrně z některé skupiny hrabavých ještěrek. Nejznámější je rod Palaeophis. který byl asi přímým předkem hroznýšů a krajt. Užovkovití hadi se objevili mnohem později, až v oligocénu. Jedovatí hadi ,jsou známí až z miocénu.
Fosilních ptáků známe z druhohor poměrně velmi málo. Vedle již uvedeného rodu Archaeopteryx máme další stopy fosilních ptáků až z křídy. I3yli nalezeni v USA. Dva nejvýznačnější byli označeni jako Hesperornis a Ichthyornis. Hesperornis byl dlouhý 2 m a jeho nápadným znakem byly zubaté čelisti. Přední končetinu měl zakrnělou, zadní končetiny naopak silné vyvinuté a dobře přizpůsobené k plavání. Ichthyornis byl asi velikosti holuba, měl rovněž zubaté čelisti, ale měl dobře vyvinutá křídla. U obou rodů lze však pozorovat ještě mnoho primitivních znaků.
Jejich zbytky pocházejí ze svrchní křídy, a jsou tedy asi 90 miliónů let staré. Srovnáme-li jejich stavbu se stavbou těla plazů nebo velmi blízkého rodu Archaeopteryx, vidíme, že ptáci dosáhli během 40 miliónů let obrovského pokroku. Křídlo u rodu Ichthyornis má již úplné moderní charakter právě tak jako ocasní část páteře. Řada dalších znaků svědčí o dokonalém přizpůsobení k letu. Maximálního rozkvětu dosáhli ptáci až v třetihorách.
Prvotní savci
Koncem triasu vznikli savci. Jak proběhl jejich vývoj ze savcovitých plazů, jsme si řekli již dříve. 8ude nás však zajímat, jak vypadají jejich kosterní zbytky, kdy a jak byly objeveny a ke kterým skupinám patří. Nejčastěji nacházené pozůstatky prvotních savců jsou převážně jen izolované zuby. Velmi zřídka byly objeveny i neúplné lebky a zcela ojediněle i neúplné, avšak poměrně dosti dobře zachované kostry.
Soustavný výzkum zbytků primitivních druhohorních savců je poměrně mladého data. Ještě před 50 lety se o nich vědělo jen velmi málo. Díky moderním paleontologickým metodám (hlavně plavicím) byl však nashromážděn rozsáhlý kosterní materiál, který je podrobné zpracováván. Až dosud byly nalezeny pozůstatky prvotních savců v Evropě, Africe, Severní a Jižní Americe, Asii, a dokonce i v Antarktidě.
Nejvíce zbytků druhohorních savců bylo nalezeno v Mongolsku, v poušti Gobi. Poprvé tam byly objeveny již před druhou světovou válkou americkými expedicemi a četnými sovětskými expedicemi. V posledních letech byly uskutečněny do pouště Gobi rozsáhlé expedice polsko-mongolské, které nashromáždily rozsáhlý kosterní materiál primitivních savců, hlavně svrchnokřídového stáří. Zcela nedávno však našli pracovníci Paleontologického ústavu Akademie věd SSSR z Moskvy v asijské části SSSR kosti druhohorních savců i ve spodní křídě.. Studium tohoto nového materiálu není však dosud dokončeno.
Nejstarší (svrchnotriasové) savce známe tedy z Evropy, Afriky, Asie, Jižní Ameriky, Severní Ameriky i z Antarktidy. Tyto nálezy patří k řádům Multituberculata, Triconodonta a Symmetrodonta.
Multituberkuláti (též mnohohrbolovití) jsou velmi úspěšná skupina, která žila od svrchního triasu do eocénu, tedy více než 1fi0 miliónů let. Své jméno dostali podle utváření silné specializovaného chrupu. Anatomický rozbor jejich lebky ukázal, že tento řád velmi připomínal savce herbivorní (tj. živící se potravou rostlinnou). Tito úspěšní prvotní savci zastávali v přírodě stejnou roli, jakou v ní dnes hrají hlodavci. Z triasu Evropy (Anglie, Švýcarska, NSR atd.) je např. znám rod Thomasia. Četné další rody z mladších geologických útvarů jsou známé ze Severní Ameriky a Asie.
Trikonodonti žili od svrchního triasu do spodní křídy, tedy asi 70 miliónů let. Byli rozšířeni téměř po celém světě. Nebyli příbuzní
s žádnými recentními savci a pravděpodobně se vyvinuli přímo z některé skupiny cynodontních savcovitých plazů- Jejich chrup byl rozlišen v řezáky, trháky, zuby třenové a stoličky. Stavba lebky je známa jen neúplné, ale podle jednoho nalezeného zachovaného otisku mozku lze usuzovat, že to byli pravděpodobně masožravci, velcí asi jako dnešní kočka. Z triasu Anglie, Švýcarska a Číny je znám rod Eozostrodon, z jižní Afriky známe rody Megazostrodon a Erythrotherium, z triasu Číny je znám Sinoconodon aj. Hojnější nálezy pocházejí z jury Anglie (Triconodon), z křídy USA a z Mongolska (Gobicodon).
Symetrodonti byli drobní draví savci, kteří žili od svrchního triasu do křídy, tedy rovněž asi 70 miliónů let. Na nejstarších druzích lze ještě rozeznat některé plazí znaky, které u svrchnojurských a křídových již úplné vymizely. Skupina představuje pravděpodobné jen slepou vývojovou linii. V triasu Anglie byl nalezen rod Kuehneotherium a četné další rody pak v juře a křídě Anglie, Severní Ameriky a Asie.
druhohory4
21. dubna 2007 v 20:55 | →referát←Praptáci
V juře se objevili také první praptáci. Historie jejich objevů začala v roce 1860. kdy bylo u bavorského města Solnhofenu v tamějších lomech deskovitých litografických vápenců svrchnojurského stáří nalezeno ptačí pero, 60 mm dlouhé a 11 mm široké. Popsal je známý paleontolog H. von Meyer pod jménem Archaeopterix lithographica. Pero pak bylo uloženo v mnichovském muzeu. Část vědecké veřejnosti přijala novou práci H. von Meyera s velkými pochybnostmi. V roce 1861 však byla nalezena u obce Langenaltheim, asi 5 km západně od Solnhofenu, celá krásně zachovaná kostra pokrytá peřím u o šestnáct let později byla. u městečka Eichstedtu, asi 12 km východně od Solnhofenu, vylomena deska litografického vápence. na níž byla úplné zachovaná další kostra praptáka. Do dnešního dne známe již celkem šcst jedinců.
Starší autoři kladli jednotlivé nálezy praptáků nejen do různých druhů, ale i rodů. Dnes víme, že všechny tyto nálezy patří k,jednomu druhu, který nese původní jméno H. von Meyera: Archaeopterix lithographica. Odchylky, které starší autoři zjistili, lze dnes snadno vysvětlit různým stářím, různým pohlavím a konečné i takovými deformacemi nalezených koster.
Praptáci byli jen o něco větší než dnešní holubi. Žili na březích jezer a lagun. Byli to špatní letci. Křídel používali jen k plachtění v rovině nebo směrem dolů; nahoru do korun stromů šplhali pomocí prstů na přední končetině. Poměrně dlouhý, těžký ocas, plochá prsní kost., stavba kosti ramenní i slabé vyvinuté prsní svalstvo jim umožňovaly jen placht8ní nebo nanejvýš těžkopádný třepetavý let na krátkou vzdálenost. Také nízký stupeň vývoje mozku potvrzuje malou schopnost k létání. U ptáků-letců jsou některé části mozku značné vyvinuté, protože k letu je nutná rychlá kontrola pohybů a prostorová orientace. Praptáci se živili pravděpodobně hmyzem i plody tehdejších stromů.
V anatomické stavbě je na kostrách praptáků podivuhodná směs plazích i ptačích znaků. Hlavní primitivní znaky, jimiž se blíží plazům, jsou: 1. přední končetina, která se skládá ze tří prstů opatřených drápky a neobalených společnou kůží; k uchopování byl přizpůsoben pravděpodobně jen palec; 2. dlouhá ocasní část páteře; u dnešních ptáků je tato část páteře krátká a splývá v tzv. kostrč; 3. čelisti, které byly vyzbrojeny četnými drobnými zoubky ještěřího typu, sedícími v lůžkách; 4. volné spojení obratlů a žeber, které mělo za následek malou pevnost hrudního koše; 5. pouze některé kosti jsou vyplněny vzduchem; 6. nedokonalý srůst kostí pánevních aj.
K vysloveně ptačím znakům patří: 1. dokonalý srůst lebečních kostí bez zřetelných švů; 2. velká mozkovna; 3. očnice ptačího charakteru; 4. dlouhý a úzký tvar lopatek; 5. srůst. klíčních kostí ve vidlici; 6. stydká kost směřující dozadu (k ocasu); 7. zadní končetina dokonale ptačího typu; 8. dobré opeření těla.
Podle nejnovějších výzkumů anatomické znaky praptáků ukazují, že jejich předky je nutno hledat mezi malými jurskými dinosaury patřícími do podřádu Theropoda.
Kritickým bodem ve vývojové linii, která směřovala ke vzniku ptáků, byla přeměna plazích šupin v peří. Tato změna proběhla na celém povrchu těla a podél předních a zadních končetin. Šupinovitý kryt se udržel nejdéle kolem zobáku, jak je možné se o tom přesvědčit ještě u rodu Archaeopteryx. Přeměna šupin v peří souvisela pravděpodobně se zvýšeným oběhem krve. Opeření chránilo tyto předky ptáků nejen před ztrátou teploty těla v chladnějším období, ale i před silným ozářením slunečními paprsky.
SHRNUTÍ
V jurských mořích nastal značný rozvoj řas, šestičetných korálů, některých čeledí ramenonožců, lilijic, mlžů i břichonožců. V plném rozmachu byli opět hlavonožci - amoniti. Moře však ovládali mořští ještěři, zvláště ichtyosauři a plesiosauři. Nastal rozvoj kostnatých ryb a moderních linií žraloků.
Na souších pokračoval rychlý vývoj dinosaurů, zvláště dvounohých forem v obou řádech. Intenzívně probíhal také rozvoj pancéřnatých a obojživelných typů. Ve vzduchu se objevovali od začátku jury četní ptakoještěři a koncem tohoto útvaru i první praptáci. Ve sladkých vodách močálů a potůčků se značně rozvinuly pravé žáby a pobřežní vody mořské i jezera a řeky obývali první praví krokodýli. V různých částech světa probíhal v ústraní rozvoj několika vývojových linií primitivních savců, jejichž doba však zatím nenadešla.
KŘída
Posledním a nejdelším údobím druhohor byla. křída; trvala 71 miliónů let. V některých oblastech světa, např. v Americe, se proto považuje za dvě samostatné periody. V Evropě se rozlišují v rámci křídy jen dvě oddělení, spodní a svrchní. Pouze v oblasti moře Tethys, kde docházelo k četným vrásnivým pohybům a paleogeografickým změnám, rozeznávají někteří geologové v křídě oddělení tři, spodní, střední a svrchní.
Hranice vůči i předchozí jurské periodě nejsou ostré. Jsou dány ústupem moře, takže v některých oblastech se vyvinuly charakteristické vrstvy lagunární nebo pevninské. Konec křídy (hranice s třetihorami) je však vyznačen ostře, protože nejstarší vrstvy třetihor spočívají na vrstvách křídových ve většině případů nesouhlasné (diskordantné). Příčinou byla značná horotvorná činnost, kterou označujeme jako alpínské vrásnění.
V křídě existovalo i nadále velké středozemní moře Tethys, které tvořilo teplou sedimentační oblast. Dalšími sedimentačními oblastmi byla mělká moře, která pokrývala rozsáhlé pevniny severně od Tethydy. Středoevropský prostor byl na počátku křídy téměř výlučně souší, jejíž jádro tvořil Český masív, Ardeny a. Porýnská břidličná vrchovina. Koncem spodní křídy se spojily zálivy pronikající do této souše z jihu a severu a severoněmecké mělké moře se spojilo přes Polsko s mořem východoevropským. Při této transgresi byla. zaplavena velká část Ruské tabule. Mnohem mohutnější transgrese však začala ve střední Evropě začátkem svrchní křídy. Byla to tzv. transgrese cenomanská a patří k nejmohutnějším známým záplavám na Zemi. Během ní byla pod vodou velká část ~ech, Bavorska, Polsko až ke Krakovu a území Ruské tabule; v západní Evropě byla zaplavena Anglie, část Skotsku a Francie. Cenomanská transgrese postihla také jiné světadíly, proto je možné říci, že byla celosvětová.
Zároveň probíhalo vrásnění, které vytvořilo základ Alp, Karpat a jiných pohoří. V té době počal vznikat také Atlantský a Indický oceán. Koncem křídy pak nastalo v tichomořské oblasti Ameriky nejmohutnější vrásnění, zvané laramijské. Tehdy byly vyvrásněny Skalnaté hory a dokončena stavba And. V křídě probíhala v některých oblastech světa také rozsáhlá sopečná činnost, např. v Indii. ve východní Asii a v Americe; v Evropě byla poměrně malá.
Jak lze usuzovat z nalezené květeny, bylo podnebí v křídě teplé, mírné, bez nápadných výkyvů. Subtropická a středomořská flóra rostla až daleko k severu. Útvar křídový byl pro rozvoj rostlinstva právě tak důležitý a kritický jako útvar permský. V obou se uskutečnily velké změny v typech květeny a výměna starších prvků za nové. V permu skončil starověk rostlinstva neboli paleofytikum a nastal středověk rostlinstva čili mezofytikum, které trvalo až do konce spodní křídy.
Ve svrchní křídě pak nastal novověk rostlin neboli kenofytikum (též neofytikum). Květena ve spodní křídě se ještě velmi podobala květeně jurské, převládaly rostliny nahosemenné, a to cykasovité a benetitové, a vedle nich byly hojné jehličnany a rostliny ginkgovité; velmi vzácné byly zatím některé rostliny kapraďosemenné. Na přelomu mezi spodní a svrchní křídou se však začaly objevovat pokročilejší rostliny krytosemenné (Angiospermophita). Jejich rozvoj nesporně souvisel s alpínským vrásněním. Ve svrchní křídě se rostliny krytosemenné rozmohly právě tak rychle jako ve svrchním permu rostliny nahosemenné. Ty byly ve svrchní křídě již silné potlačeny; některé vymřely a jen nikteré přetrvaly (cykasovité v užším smyslu a ginkgovité). Pouze jehličnany se zachovaly ve větším množství až do současnosti. Rostliny krytosemenné se liší od svých předků tím, že mají semena uzavřena v plodech a tyčinky a pestík jsou obvykle chráněny pestře zbarvenými plátky korunními a zelenými lístky kališními.
Vznik krytosemenných rostlin
Vznik krytosemenných rostlin urychlily bezesporu změněné životní podmínky dané alpínským vrásněním. Na konci spodní křídy se objevují zbytky krytosemenných rostlin jen vzácně, ojediněle; květena té doby se příliš neliší od květeny pozdní jury. Koncem spodní křídy a ještě více na počátku svrchní křídy (v cenomanu) však krytosemenných značně přibývá, takže během cenomanu nad nahosemennými téměř převažují. K vyhubení a zániku staré květeny patrně přispěly rozsáhlé mořské záplavy, které hubily staré typy na obrovských plochách. Stará květena se pravděpodobně nemohla šířit na nových vynořujících se pevninách tak rychle ,jako květena nová - rostliny krytosemenné.
Nedořešenou záhadou však zůstává původ krytosemenných, jejich příbuzenské vztahy k typům starším a jejich skutečné stáří. Poslední léta výzkumu totiž ukazují, že vznik krytosemenných je mnohem staršího data, než se předpokládalo. Zbytky rostlin podobné svou strukturou různým rostlinám krytosemenným byly nalezeny již v sedimentech svrchního triasu, a to ve východním Grónsku a na severním Uralu. Ještě hojnější jsou pak takové nálezy v juře. Nejnovější podrobné revize těchto nálezů však ukazují, že ani v jednom případě nelze potvrdit jejich krytosemennou povahu. Jsou to vesměs úlomky rostlin kapraďosemenných nebo nahosemenných, zejména cykasovitých, jejichž ústroje od permu a během triasu a jury dospěly ně kdy ke značné pokročilému stavu (pylová zrna, žilnatina v listech, struktura dřeva apod.). Proto se dnes většina paleobotaniků domnívá, že výchozí mateřskou skupinou krytosemenných byly prastaré primitivní typy rostlin kapraďosemenných (Pteridospermophytina). Počátky krytosemenných rostlin zřejmé tedy sahají mnohem dále než do spodní křídy.
Zástupci krytosemenných rostlin z křídy jsou vždy zelené tropické nebo subtropické typy myrtovité (považované dlouho za blahovičníky), magnólie, sasafrasy, liliovníky aj. Ve vyšších zeměpisných šířkách provázejí tuto teplomilnou flóru typy mírnějšího pásma, jako duby, buky, vrby, břízy, a z nahosemenných četné jehličnany, jako araukárie, sekvoje, borovice aj.
V juře se objevili také první praptáci. Historie jejich objevů začala v roce 1860. kdy bylo u bavorského města Solnhofenu v tamějších lomech deskovitých litografických vápenců svrchnojurského stáří nalezeno ptačí pero, 60 mm dlouhé a 11 mm široké. Popsal je známý paleontolog H. von Meyer pod jménem Archaeopterix lithographica. Pero pak bylo uloženo v mnichovském muzeu. Část vědecké veřejnosti přijala novou práci H. von Meyera s velkými pochybnostmi. V roce 1861 však byla nalezena u obce Langenaltheim, asi 5 km západně od Solnhofenu, celá krásně zachovaná kostra pokrytá peřím u o šestnáct let později byla. u městečka Eichstedtu, asi 12 km východně od Solnhofenu, vylomena deska litografického vápence. na níž byla úplné zachovaná další kostra praptáka. Do dnešního dne známe již celkem šcst jedinců.
Starší autoři kladli jednotlivé nálezy praptáků nejen do různých druhů, ale i rodů. Dnes víme, že všechny tyto nálezy patří k,jednomu druhu, který nese původní jméno H. von Meyera: Archaeopterix lithographica. Odchylky, které starší autoři zjistili, lze dnes snadno vysvětlit různým stářím, různým pohlavím a konečné i takovými deformacemi nalezených koster.
Praptáci byli jen o něco větší než dnešní holubi. Žili na březích jezer a lagun. Byli to špatní letci. Křídel používali jen k plachtění v rovině nebo směrem dolů; nahoru do korun stromů šplhali pomocí prstů na přední končetině. Poměrně dlouhý, těžký ocas, plochá prsní kost., stavba kosti ramenní i slabé vyvinuté prsní svalstvo jim umožňovaly jen placht8ní nebo nanejvýš těžkopádný třepetavý let na krátkou vzdálenost. Také nízký stupeň vývoje mozku potvrzuje malou schopnost k létání. U ptáků-letců jsou některé části mozku značné vyvinuté, protože k letu je nutná rychlá kontrola pohybů a prostorová orientace. Praptáci se živili pravděpodobně hmyzem i plody tehdejších stromů.
V anatomické stavbě je na kostrách praptáků podivuhodná směs plazích i ptačích znaků. Hlavní primitivní znaky, jimiž se blíží plazům, jsou: 1. přední končetina, která se skládá ze tří prstů opatřených drápky a neobalených společnou kůží; k uchopování byl přizpůsoben pravděpodobně jen palec; 2. dlouhá ocasní část páteře; u dnešních ptáků je tato část páteře krátká a splývá v tzv. kostrč; 3. čelisti, které byly vyzbrojeny četnými drobnými zoubky ještěřího typu, sedícími v lůžkách; 4. volné spojení obratlů a žeber, které mělo za následek malou pevnost hrudního koše; 5. pouze některé kosti jsou vyplněny vzduchem; 6. nedokonalý srůst kostí pánevních aj.
K vysloveně ptačím znakům patří: 1. dokonalý srůst lebečních kostí bez zřetelných švů; 2. velká mozkovna; 3. očnice ptačího charakteru; 4. dlouhý a úzký tvar lopatek; 5. srůst. klíčních kostí ve vidlici; 6. stydká kost směřující dozadu (k ocasu); 7. zadní končetina dokonale ptačího typu; 8. dobré opeření těla.
Podle nejnovějších výzkumů anatomické znaky praptáků ukazují, že jejich předky je nutno hledat mezi malými jurskými dinosaury patřícími do podřádu Theropoda.
Kritickým bodem ve vývojové linii, která směřovala ke vzniku ptáků, byla přeměna plazích šupin v peří. Tato změna proběhla na celém povrchu těla a podél předních a zadních končetin. Šupinovitý kryt se udržel nejdéle kolem zobáku, jak je možné se o tom přesvědčit ještě u rodu Archaeopteryx. Přeměna šupin v peří souvisela pravděpodobně se zvýšeným oběhem krve. Opeření chránilo tyto předky ptáků nejen před ztrátou teploty těla v chladnějším období, ale i před silným ozářením slunečními paprsky.
SHRNUTÍ
V jurských mořích nastal značný rozvoj řas, šestičetných korálů, některých čeledí ramenonožců, lilijic, mlžů i břichonožců. V plném rozmachu byli opět hlavonožci - amoniti. Moře však ovládali mořští ještěři, zvláště ichtyosauři a plesiosauři. Nastal rozvoj kostnatých ryb a moderních linií žraloků.
Na souších pokračoval rychlý vývoj dinosaurů, zvláště dvounohých forem v obou řádech. Intenzívně probíhal také rozvoj pancéřnatých a obojživelných typů. Ve vzduchu se objevovali od začátku jury četní ptakoještěři a koncem tohoto útvaru i první praptáci. Ve sladkých vodách močálů a potůčků se značně rozvinuly pravé žáby a pobřežní vody mořské i jezera a řeky obývali první praví krokodýli. V různých částech světa probíhal v ústraní rozvoj několika vývojových linií primitivních savců, jejichž doba však zatím nenadešla.
KŘída
Posledním a nejdelším údobím druhohor byla. křída; trvala 71 miliónů let. V některých oblastech světa, např. v Americe, se proto považuje za dvě samostatné periody. V Evropě se rozlišují v rámci křídy jen dvě oddělení, spodní a svrchní. Pouze v oblasti moře Tethys, kde docházelo k četným vrásnivým pohybům a paleogeografickým změnám, rozeznávají někteří geologové v křídě oddělení tři, spodní, střední a svrchní.
Hranice vůči i předchozí jurské periodě nejsou ostré. Jsou dány ústupem moře, takže v některých oblastech se vyvinuly charakteristické vrstvy lagunární nebo pevninské. Konec křídy (hranice s třetihorami) je však vyznačen ostře, protože nejstarší vrstvy třetihor spočívají na vrstvách křídových ve většině případů nesouhlasné (diskordantné). Příčinou byla značná horotvorná činnost, kterou označujeme jako alpínské vrásnění.
V křídě existovalo i nadále velké středozemní moře Tethys, které tvořilo teplou sedimentační oblast. Dalšími sedimentačními oblastmi byla mělká moře, která pokrývala rozsáhlé pevniny severně od Tethydy. Středoevropský prostor byl na počátku křídy téměř výlučně souší, jejíž jádro tvořil Český masív, Ardeny a. Porýnská břidličná vrchovina. Koncem spodní křídy se spojily zálivy pronikající do této souše z jihu a severu a severoněmecké mělké moře se spojilo přes Polsko s mořem východoevropským. Při této transgresi byla. zaplavena velká část Ruské tabule. Mnohem mohutnější transgrese však začala ve střední Evropě začátkem svrchní křídy. Byla to tzv. transgrese cenomanská a patří k nejmohutnějším známým záplavám na Zemi. Během ní byla pod vodou velká část ~ech, Bavorska, Polsko až ke Krakovu a území Ruské tabule; v západní Evropě byla zaplavena Anglie, část Skotsku a Francie. Cenomanská transgrese postihla také jiné světadíly, proto je možné říci, že byla celosvětová.
Zároveň probíhalo vrásnění, které vytvořilo základ Alp, Karpat a jiných pohoří. V té době počal vznikat také Atlantský a Indický oceán. Koncem křídy pak nastalo v tichomořské oblasti Ameriky nejmohutnější vrásnění, zvané laramijské. Tehdy byly vyvrásněny Skalnaté hory a dokončena stavba And. V křídě probíhala v některých oblastech světa také rozsáhlá sopečná činnost, např. v Indii. ve východní Asii a v Americe; v Evropě byla poměrně malá.
Jak lze usuzovat z nalezené květeny, bylo podnebí v křídě teplé, mírné, bez nápadných výkyvů. Subtropická a středomořská flóra rostla až daleko k severu. Útvar křídový byl pro rozvoj rostlinstva právě tak důležitý a kritický jako útvar permský. V obou se uskutečnily velké změny v typech květeny a výměna starších prvků za nové. V permu skončil starověk rostlinstva neboli paleofytikum a nastal středověk rostlinstva čili mezofytikum, které trvalo až do konce spodní křídy.
Ve svrchní křídě pak nastal novověk rostlin neboli kenofytikum (též neofytikum). Květena ve spodní křídě se ještě velmi podobala květeně jurské, převládaly rostliny nahosemenné, a to cykasovité a benetitové, a vedle nich byly hojné jehličnany a rostliny ginkgovité; velmi vzácné byly zatím některé rostliny kapraďosemenné. Na přelomu mezi spodní a svrchní křídou se však začaly objevovat pokročilejší rostliny krytosemenné (Angiospermophita). Jejich rozvoj nesporně souvisel s alpínským vrásněním. Ve svrchní křídě se rostliny krytosemenné rozmohly právě tak rychle jako ve svrchním permu rostliny nahosemenné. Ty byly ve svrchní křídě již silné potlačeny; některé vymřely a jen nikteré přetrvaly (cykasovité v užším smyslu a ginkgovité). Pouze jehličnany se zachovaly ve větším množství až do současnosti. Rostliny krytosemenné se liší od svých předků tím, že mají semena uzavřena v plodech a tyčinky a pestík jsou obvykle chráněny pestře zbarvenými plátky korunními a zelenými lístky kališními.
Vznik krytosemenných rostlin
Vznik krytosemenných rostlin urychlily bezesporu změněné životní podmínky dané alpínským vrásněním. Na konci spodní křídy se objevují zbytky krytosemenných rostlin jen vzácně, ojediněle; květena té doby se příliš neliší od květeny pozdní jury. Koncem spodní křídy a ještě více na počátku svrchní křídy (v cenomanu) však krytosemenných značně přibývá, takže během cenomanu nad nahosemennými téměř převažují. K vyhubení a zániku staré květeny patrně přispěly rozsáhlé mořské záplavy, které hubily staré typy na obrovských plochách. Stará květena se pravděpodobně nemohla šířit na nových vynořujících se pevninách tak rychle ,jako květena nová - rostliny krytosemenné.
Nedořešenou záhadou však zůstává původ krytosemenných, jejich příbuzenské vztahy k typům starším a jejich skutečné stáří. Poslední léta výzkumu totiž ukazují, že vznik krytosemenných je mnohem staršího data, než se předpokládalo. Zbytky rostlin podobné svou strukturou různým rostlinám krytosemenným byly nalezeny již v sedimentech svrchního triasu, a to ve východním Grónsku a na severním Uralu. Ještě hojnější jsou pak takové nálezy v juře. Nejnovější podrobné revize těchto nálezů však ukazují, že ani v jednom případě nelze potvrdit jejich krytosemennou povahu. Jsou to vesměs úlomky rostlin kapraďosemenných nebo nahosemenných, zejména cykasovitých, jejichž ústroje od permu a během triasu a jury dospěly ně kdy ke značné pokročilému stavu (pylová zrna, žilnatina v listech, struktura dřeva apod.). Proto se dnes většina paleobotaniků domnívá, že výchozí mateřskou skupinou krytosemenných byly prastaré primitivní typy rostlin kapraďosemenných (Pteridospermophytina). Počátky krytosemenných rostlin zřejmé tedy sahají mnohem dále než do spodní křídy.
Zástupci krytosemenných rostlin z křídy jsou vždy zelené tropické nebo subtropické typy myrtovité (považované dlouho za blahovičníky), magnólie, sasafrasy, liliovníky aj. Ve vyšších zeměpisných šířkách provázejí tuto teplomilnou flóru typy mírnějšího pásma, jako duby, buky, vrby, břízy, a z nahosemenných četné jehličnany, jako araukárie, sekvoje, borovice aj.
druhohory3
21. dubna 2007 v 20:53 | →referát←jura
Střední údobí druhohor tvoří útvar jurský. Podle radiologických propočtů trval asi 59 miliónů let. V triasu převládaly souše a podnebí bylo spíše sušší, ale v juře tomu bylo právě naopak. Už na začátku jury se šířily mořské záplavy (transgrese) přes rozsáhlé oblasti Evropy a Asie. V Evropě vyčnívaly z moře trosky kaledonských a hercynských pohoří, mezi nimiž se vytvořily rozsáhlé pánve mělkých moří. Nápadná změna nastala v mladší juře, kdy mořská transgrese nabyla značných rozměrů a moře vniklo na území Českého masívu do severních Čech a na Moravu, do horního Slezska a Polska. Koncem jury způsobilo nové vrásnění(v Evropě zvané mladokimerské, v Americe nevadské) ústup moře (regresi) a vznikla nová pásemná pohoří, která byla dobudována ve svrchní křídě. Vrásnění doprovázela silná sopečná činnost. Jižní kontinent, Gondwana, byl již rozdělen v jednotlivé světadíly.
Na podnebí v juře můžeme usuzovat z několika nápadných jevů. Neznáme žádné stopy zalednění. Poměrně teplomilné druhy květeny rostly ještě v dost vysokých zeměpisných šířkách. Podnebí tedy bylo zřejmě teplejší a mírnější než dnes, ale nebylo tak suché jako v triasu. Koncem jury se stejnoměrný. mírný, teplý ráz podne6í rozpadl a vznikla opět podnebná pásma, i když ještě nebyla příliš ostře vyhraněná.
Květena má typické znaky mezofytika, které v tomto období vrcholilo. Flóra na celém světě byla v té době pozoruhodně podobná, i když v podrobnostech lze pozorovat určité kvalitativní rozdíly. V teplém tropickém podnebí rostly hojně stromovité kapradiny, v mírnějších podnebných pásmech, např. na území dnešní Sibiře, rostly spíše typy nižší a bylinné. Převládajícím typem byly rostliny nahosemenné a mezi nimi byly nejnápadnější rostliny cykasovité. Z fylogenetického hlediska byly velmi důležité rostliny benetitové (Bennettitales). které se v juře značně rozšířily. Je to vyhynulá skupina nahosemenných (blízká dnešním cykasům), jejíž první zástupci se objevili již v triasu. Celkovým vzhledem připomínají cykasy, ale jejich rozmnožovací ústroje byly stavěny velmi složitě a uspořádáním se podobaly květům rostlin krytosemenných. Tvoří zřejmě samostatnou skupinu, která se pravděpodobné vyvíjela ze společných předků dnešních cykasovitých souběžně s jinou vývojovou linií, která byla ještě úspěšnější a skončila posléze vytvořením rostlin krytosemenných. Hojné byly rovněž rostliny jehličnaté, a to předchůdci dnešních borovic, cedrů, sekvojí a cypřišů. Početné byly zastoupeny též rostliny blahočetovité (Araucariaceae ) a tisovcovité (Taxodiaceae) V Patagonii se z té doby zachovaly celé lesy zkamenělých araukarií a prastarých typů tisovcovitých (Pararaucaria). V mnoha druzích rostly i jinany (ginkgovité), jejichž listy byly hluboko a úzce rozeklané.
V mořích se značně rozvinuly mořské řasy. Velmi charakteristický byl ruduchovitý rod Solenopora a dále četné typy zelených řas z čeledi Dasycladaceae.
V juře se znovu značně rozvinuli prvoci ze skupiny dírkovců. Velkým rozvojem prošli i šestičetní koráli, na jejichž rozšíření v tehdejších teplých mořích můžeme usuzovat z mohutných útesů, které z jejich vápenatých koster vznikly. Při tvorbě útesů je provázela různá společenstva měkkýšů, křemitých hub a jiných bezobratlých, např. mechovek. Tato zvířena je dobře známá z naleziště Kotouč u Štramberka na Moravě.
Ramenonožci (Brachiopoda) byli stále na
ústupu. Jejich úbytek nahradili mlži (LamellibranchiaJ. Nejvýznamnějšími bezobratlými v jurských mořích byli opět hlavonožci amoniti. Koncem triasu vymřela většina starších typů, do jurských moří přetrvali jen zástupci čeledi Phylloceratidae a Lytoceratidae. kteří se zde přímo explozivně rozvíjeli a brzy nahradili ztráty vzniklé koncem triasu.
V některých částech tehdejších mělkých moří byly hojné lilijice (Crinoidea). Většinou byly zakotveny na mořském dně, ale existovaly již některé typy bez stonku, které plavaly volně. V jasných průsvitných vodách teplých maří žily mořské ježovky, hojné byly též hadice (Ophiuroidea), krabi a jiní korýši.
V mořských vodách se již hojné vyskytovaly kostnaté ryby, z nichž některé měly tělo pokryté silnými, pevnými šupinami. Žraloci a rejnoci byli v té době hojné rozšířeni a nelišili se příliš od dnešních forem. Vládci moří však zůstávali i nadále vodní plazi, z nichž nejvýznamnější byli opět ryboještěři. V juře se velmi rozšířili plesiosauři (Pleseiosauria). Byli to vyslovení dravci. Měli krátké zploštělé tělo s krátkým ocasem, ale velmi dlouhý útlý krk, na němž byla malá hlava zakončená tlamou plnou zubů. Končetiny měly podobu ploutví. Velmi rozšířený byl rod Plesiosaurus, dlouhý asi 5 m. Největších rozměrů dosáhli plesiosauři už ve svrchní křídě, kdy žil rod Elasmosaurus dlouhý asi 13 m. Tento obr žil v mořích dnešní Severní Ameriky.
Pravěké žáby
V jurských močálech, potocích a jezerech se poprvé v historii Země objevili představitelé moderních obojživelníků, první pravé žáby. Až donedávna byli paleontologové přesvéd8eni, že žáby jsou skupina poměrně mladá, protože jejich fosilní zbytky byly známy hlavně z třetihorních usazenin. Z křídy byly známy jen ojedinělé kosti, z jury byl popsán pouze jeden špatně zachovaný otisk. Paleontologické výzkumy po druhé světové válce však prokázaly, že vývoj žab v juře byl již úplně ukončen. 8yly nalezeny další dobře zachované kostry žab v jurských vápencích v severním Španělsku, dále v Argentině a ve spodní křídě v poušti Negev v Izraeli. Mnoho krásně zachovaných koster žab, na nichž lze studovat obrysy svalů, vnitřních orgánů, žláz, průběh nervů, cév apod., bylo nalezeno v oligomiocénu v ČSSR, hlavně na lokalitě Bechlejovice (Březiny) u Děčína. Všechny tyto nové nálezy přispěly k poznání anatomie a vůbec kmenového vývoje žab.
Z jury, kdy se žáby poprvé objevily v hojnějším počtu, známe prozatím čtyři rody, a to dva ze Španělska (Puloeobatrachus a Discoglossus) a dva z Jižní Ameriky (Notobatrachus a Vieraella). Od jury pak můžeme sledovat téměř všechny hlavní vývojové větve žab až do současnosti. Vymřela pouze skupina plavavých vodních žab z čeledi Palaeobatrachidae, které jsou sice známé od svrchní jury, ale jejich zbytky nalézáme v hojnějším počtu až v třetihorních usazeninách střední Evropy.
Krokodýli
V juře se již objevili praví krokodýli (Crocodilia).Vyvinuli se z jamkozubých předků během triasu a v juře již byli významnou součástí fauny sladkých i slaných vod. Nepatřili mezi zvlášť progresivní plazy, ale byli jedinou skupinou podtřídy Archosauria, která přežila věk plazů a žije až dodnes.
Většina dnešních krokodýlů žije převážně ve sladkých vodách, ale v juře žilo mnoho druhů v mořích. Mořské Formy. reprezentované rody Metriorhynchus a Geosaurus. byly dlouhé asi 2,5 m a měly končetiny dokonale přizpůsobené k plavání. Na mořských mělčinách žily v některých oblastech i velmi malé formy krokodýlů, např. rod .Alligatorium, dorůstající asi 40 cm, nebo rod Alligatorellus, dosahující délky 22 cm. L.ovily drobné ryby, červy a jnou faunu mělkého moře.
Rozvoj veleještěrů
V plném rozvoji byla v juře skupina dinosaurů. Jejich české jméno - veleještěři ukazuje na velikost těla (i když k nim patří mnoho rodů malých) a vědecké jméno na bizarnost a neobvyklé utváření. Před necelými 150 lety byli dinosauři zcela neznámí. Lidé sice nacházeli i dříve čas od času obrovité kosti, z nichž některé jisté patřily dinosaurům, ale neuměli si původ těchto obrovských kostí vysvětlit. Obvykle si mysleli, že to jsou kosti obrů, které znali z mytologie a různých bájí. Je dokonce pravděpodobné, že některé Staré báje vznikly právě na podkladě nálezů obrovských fosilních kostí, Počátkem 19. století však zadalo období bádání, zkoumání a logického myšlení a právě v této době byly objeveny a popsány první zbytky dinosaura. Stalo se to jednoho březnového rána roku 1822, když doktor Gidcon Mantell z města Lewes (Sussex, Anglie) jel navštívit pacienta.
Tento lékař měl široké pole vědeckých zájmů, hlavně však hledal zkamenělé zbytky vymřelých zvířat. Zatímco dr. Mantell ošetřoval pacienta, procházela se jeho manželka po okolí. Na kraji cesty zpozorovala v jednom kusu horniny křídového stáří neobvyklý předmět, velký zkamenělý zub. Dr. Mantell poznal, že zub je úplně odlišný od všech zkamenělin, které až dosud viděl. V okolí našel ještě několik dalších zubů a kostí, které rovněž neznal. Poslal zkameněliny v té době největší autoritě v paleontologii obratlovců, francouzskému baronu Cuvierovi. George Cuvier identifikoval nalezený zub jako zub vymřelého nosorožce a kosti jako pozůstatky vymřelého hrocha. Dr. Mantell však byl přesvědčen, že jeho nové fosilie pocházejí z hornin mnohem starších, než aby mohly obsahovat zbytky tak pokročilých a geologicky poměrné mladých savců. Obrátil se proto na svého přítele, děkana oxfordské univerzity prof. Williama Bucklanda, který byl jedním ze zakladatelů paleontologie v Anglii. Buckland však přijal určení Cuviera a požádal Mantella, aby svůj nález neobvyklých fosilií nepublikoval. Mantell se tedy pustil do studia nalezených zbytků sám. Dlouho nemohl zjistit, čemu by se nově nalezené fosilie podobaly. Avšak v roce 1825, když porovnával svůj materiál v londýnském muzeu, potkal náhodou přírodovědce Samuela Stutchburyho, který právě studoval velké recentní ještěrky z Mexika a Střední Ameriky. Stutchbury ihned poznal, že se zub nalezený Mantellem velmi podobá zubům těchto ještěrek, ale že je mnohem větší. Zde byl klíč, který dr. Mantell potřeboval, a potom už šlo všechno rychle. V několika dalších letech popsal a publikoval nalezené zbytky pod jménem Iguanodon (zub iguana). Brzy potom popsal i Buckland jiný zbytek obrovitého plaza, kterého nazval Megalosaurus.
Název Dinosauria vymyslel pro veleještěry Angličan Richard Owen. Ve své práci o britských fosilních plazech z roku 1842 navrhl, aby druhy podivných velkých plazů byly shrnuty do skupiny Dinosauria (z řeckého deinos = hrozný,sauros = plaz)'.
K veleještěrům patřili vymřelí plazi nejrůznějších velikostí, podob i způsobu života. Byli draví i býložraví, obývali bažinaté nížiny a náhorní plošiny. Tělo měli lysé, bez jakékoli tepelné izolační vrstvy. Často měli vyvinutou i kožní kostru, složenou ze silných kostěných desek nebo trnů. Dnes se ukazuje, že to byla zvířata pravděpodobné teplokrevná stejné jako např. savci nebo ptáci. Lebka byla v poměru k tělu zpravidla malá a mozek byl zcela nepatrný. Naproti tomu však měli v oblasti křížových obratlů druhé nervové ústředí, někdy i desetkrát větší než. vlastní mozek. Toto nápadné zduření míchy
v křížové oblasti úzce souviselo s mohutným vývojem zadních končetin, případné i ocasu. K veleještěrům patřily největší zvířecí typy, jaké kdy na Zemi žily.
Veleještěři vznikli téměř současné s krokodýly a ptakoještěry v triasu z primitivních jamkozubých předků. Na konci triasu byly již některé skupiny hojné rozšířeny a až do konce druhohor byli dinosauři převládající složkou veškeré tehdejší zvířeny. Někteří dosahovali obrovských rozměrů a váhy 40-80 tun, jiní byli naopak sotva tak velcí jako kohout- Všichni však byli schopni pohybovat se rychle na souši. Brzy se vyvinuly dvě zcela odlišné linie, a to plazopánví (Saurischia) a ptakopánví (Ornithischia).
Příslušníci skupiny Sauritchischia se stavbou těla velmi podobali svým jamkozubým předchůdcům. Ocas měli silný, dlouhý, dobře vyvinutý; u dvounohých forem sloužil jako balanční orgán. Zachoval se však i u forem kvadrupedních,tj. chodících po čtyřech nohách. Původně to byli masožravci. Masožravé dvounohé formy zařazujeme do podřádu Theropoda. Během vývoje však některé rody přešly z dvounohého způsobu života na kvadrupední, začaly se živit rostlinnou stravou a posléze se z nich vyvinuly obrovité Formy. Otázka jejich životního prostředí a způsobu života zatím nebyla definitivně vyřešena. Příslušníci řádu Saurischia měli v poměru k ostatnímu tělu malou lebku a téměř všechny rody měly (na rozdíl od řádu Ornithischia) zuby po celé délce čelisti. Masožravé formy měly koncové články prstů zahnuté a opatřené mohutnými drápy. U bipedních (dvounohých) forem se vyvinuly mohutné zadní končetiny. Značné se zvětšil třetí prst a postranní prsty se redukovaly. Tělo bylo pokryto kulatými nebo čtvercovými šupinami, tvořícími často vzorkové mozaiky. U těchto forem se často vyskytovaly kostěné krunýře s různými výrůstky. Někteří z těchto veleještěrů dosahovali délky přes 31 m a vážili asi 80 tun. Jejich kostry jsou atrakcí v mnoha světových muzeích.
Ptakoještěři
Skupina Ornithischia se často označuje též jako Aripeh·ia (ptakopánví). Byla to od počátku zvířata býložravá a četné druhy zůstaly dvounohé. Je,jich přední končetiny byly redukované. Posledním článkem této vývojové linie jsou známí křídoví dinosauři s "kachním" zobákem, ale i v této linii se některé rody vrátily ke kvadrupedii, např. různé typy kryté mohutnými krunýři nebo typy rohatých dinosaurů z pozdější křídy. Čtvernozí ještěři měli na krunýři různé výrůstky v podobě rohů, štítů apod. Byli býložraví a měli většinou pouze zadní zuby; bezzubá mezičelist měla tvar rohovitého zobáku. Ještěři ze skupiny Ornithischia nikdy nedosáhli takových rozměrů jako jejich příbuzní ze skupiny předešlé, ale měli nápadné bizarní tvary. Jejich končetiny nebyly nikdy tak silně přizpůsobeny pro dvounohý pohyb jako u masožravých forem podřádu Theropooda; také přední nohy neměli nikdy tak silně redukované nebo zkrácené.
Od objevení a popsání dinosaurů neuplynulo ještě I50 let. Za tu dobu však bylo popsáno mnoho desítek druhů, které se řadí do zmíněných řádů Saurischia a Ornischia. Ve sladkovodních usazeninách od triasu do konce křídy byly jejich zbytky nalézány zčásti náhodné, zčásti na pečlivě připravených expedicích organizovaných velkými muzei, vědeckými společnostmi, univerzitami či akademiemi. Výzkum dinosaurů neustále pokračuje. Nejvíce nálezů pochází ze Severní Ameriky, jižní Afriky, Evropy, SSSR, Mongolska, Indie, Číny a v poslední době také z Jižní Ameriky. Poslední rozsáhlé expedice organizovala polská akademie věd do Gobi v Mongolsku a vedla je akademička Zofia Kielan-Jaworowská. Na osmi velkých výpravách v letech 1963-1971 vykopali polští a mongolští paleontologové nejen množství kostí dinosaurů, ale i mnoho velmi vzácných lebek svrchnokřídových savců. Velkou expedici pořádalo také londýnské přírodovědecké muzeum a Yalská univerzita do jižní Afriky, kde bylo vykopáno mnoho konec svrchnotriasových dinosaurů a primitivních savců. Zbytky savců jsou zvláště cenné, protože svrchní trias představuje kritickou Fázi ve vývoji této skupiny obratlovců. Rovněž výkopy kanadských a ruských geologů a paleontologů a výkopy paleontologů v Jižní Americe a Austrálii přinesly mnoho nových poznatků.
Velmi charakteristickou skupinou jurské Fauny byli ptakoještěři (Pterosauria). Byli to jediní plazi, kteří jako první z obratlovců ovládli vzduch. Vznikli někdy během triasu opět z jamkozubých předků, u nichž se vyvinul bipední způsob chůze. Tím se přední končetiny uvolnily a přizpůsobily se jiné funkci. Předpokládaní triasoví předci ptakoještěrů byli snad malé šplhavé typy, u nichž se pravděpodobně vyvinula létací blána podobné jako u četných jiných typů obratlovců žijících na stromech. Původně sloužila jen ke zmírnění pádu, pak pro plachtění ze stromu na strom a konečné k samostatnému. aktivnímu letu. Ptakoještěři byli dobře přizpůsobení k životu ve vzduchu.
Nejznámější je rod Rhamphorhynchus. Tento ptakoještěr měl dlouhá, úzká, za3pieatělá křídla a dlouhý ocas, na konci s rozšířeným blanitým lalokem. Největší měřili v rozpětí křídel asi 180 cm. Jiným, rovněž známým ptakoještěrem byl rod Pterodactylus: měl kratičký ocas a širší křídla než rod předchozí. Velikost jednotlivých druhů byla různá, nejmenší byli asi jako dnešní vrabci, největší jako jestřábi. (7ba jmenované rody se zřejmě živily rybami a hmyzem. Přestože ptakoještěři žili na pevninách, všechny jejich zbytky byly nalezeny v uloženinách mořských; z toho lze usuzovat, že žili asi jako dnešní ptáci rybáci. živili se rybami a hmyzem, které lovili v letu. Domníváme se, že to byli denní dravci, kteří na noc vyhledávali úkryt mezi větvemi stromů nebo ve skalních štěrbinách. Zatím není jasné, proč ztratili schopnost chůze. Nebyli tak dobře přizpůsobeni k letu jako ptáci; ptačí pero a jeho složení jsou pro let mnohem výhodnější, než byla létací blána ptakoještěrů. Ptakoještěři se objevili v juře a vyhynuli až koncem křídy bez potomků; s ptáky a netopýry měli společnou pouze schopnost letu.
Nádherné zachované kostry ptakoještěrů známe ze svrchnojurských vápenců z okolí Solnhofenu. Kostry jiných rodů byly nalezeny i na jiných místech Evropy. Č'esky nález byl popsán pod jménem Ornithocheirus hlavači.
Střední údobí druhohor tvoří útvar jurský. Podle radiologických propočtů trval asi 59 miliónů let. V triasu převládaly souše a podnebí bylo spíše sušší, ale v juře tomu bylo právě naopak. Už na začátku jury se šířily mořské záplavy (transgrese) přes rozsáhlé oblasti Evropy a Asie. V Evropě vyčnívaly z moře trosky kaledonských a hercynských pohoří, mezi nimiž se vytvořily rozsáhlé pánve mělkých moří. Nápadná změna nastala v mladší juře, kdy mořská transgrese nabyla značných rozměrů a moře vniklo na území Českého masívu do severních Čech a na Moravu, do horního Slezska a Polska. Koncem jury způsobilo nové vrásnění(v Evropě zvané mladokimerské, v Americe nevadské) ústup moře (regresi) a vznikla nová pásemná pohoří, která byla dobudována ve svrchní křídě. Vrásnění doprovázela silná sopečná činnost. Jižní kontinent, Gondwana, byl již rozdělen v jednotlivé světadíly.
Na podnebí v juře můžeme usuzovat z několika nápadných jevů. Neznáme žádné stopy zalednění. Poměrně teplomilné druhy květeny rostly ještě v dost vysokých zeměpisných šířkách. Podnebí tedy bylo zřejmě teplejší a mírnější než dnes, ale nebylo tak suché jako v triasu. Koncem jury se stejnoměrný. mírný, teplý ráz podne6í rozpadl a vznikla opět podnebná pásma, i když ještě nebyla příliš ostře vyhraněná.
Květena má typické znaky mezofytika, které v tomto období vrcholilo. Flóra na celém světě byla v té době pozoruhodně podobná, i když v podrobnostech lze pozorovat určité kvalitativní rozdíly. V teplém tropickém podnebí rostly hojně stromovité kapradiny, v mírnějších podnebných pásmech, např. na území dnešní Sibiře, rostly spíše typy nižší a bylinné. Převládajícím typem byly rostliny nahosemenné a mezi nimi byly nejnápadnější rostliny cykasovité. Z fylogenetického hlediska byly velmi důležité rostliny benetitové (Bennettitales). které se v juře značně rozšířily. Je to vyhynulá skupina nahosemenných (blízká dnešním cykasům), jejíž první zástupci se objevili již v triasu. Celkovým vzhledem připomínají cykasy, ale jejich rozmnožovací ústroje byly stavěny velmi složitě a uspořádáním se podobaly květům rostlin krytosemenných. Tvoří zřejmě samostatnou skupinu, která se pravděpodobné vyvíjela ze společných předků dnešních cykasovitých souběžně s jinou vývojovou linií, která byla ještě úspěšnější a skončila posléze vytvořením rostlin krytosemenných. Hojné byly rovněž rostliny jehličnaté, a to předchůdci dnešních borovic, cedrů, sekvojí a cypřišů. Početné byly zastoupeny též rostliny blahočetovité (Araucariaceae ) a tisovcovité (Taxodiaceae) V Patagonii se z té doby zachovaly celé lesy zkamenělých araukarií a prastarých typů tisovcovitých (Pararaucaria). V mnoha druzích rostly i jinany (ginkgovité), jejichž listy byly hluboko a úzce rozeklané.
V mořích se značně rozvinuly mořské řasy. Velmi charakteristický byl ruduchovitý rod Solenopora a dále četné typy zelených řas z čeledi Dasycladaceae.
V juře se znovu značně rozvinuli prvoci ze skupiny dírkovců. Velkým rozvojem prošli i šestičetní koráli, na jejichž rozšíření v tehdejších teplých mořích můžeme usuzovat z mohutných útesů, které z jejich vápenatých koster vznikly. Při tvorbě útesů je provázela různá společenstva měkkýšů, křemitých hub a jiných bezobratlých, např. mechovek. Tato zvířena je dobře známá z naleziště Kotouč u Štramberka na Moravě.
Ramenonožci (Brachiopoda) byli stále na
ústupu. Jejich úbytek nahradili mlži (LamellibranchiaJ. Nejvýznamnějšími bezobratlými v jurských mořích byli opět hlavonožci amoniti. Koncem triasu vymřela většina starších typů, do jurských moří přetrvali jen zástupci čeledi Phylloceratidae a Lytoceratidae. kteří se zde přímo explozivně rozvíjeli a brzy nahradili ztráty vzniklé koncem triasu.
V některých částech tehdejších mělkých moří byly hojné lilijice (Crinoidea). Většinou byly zakotveny na mořském dně, ale existovaly již některé typy bez stonku, které plavaly volně. V jasných průsvitných vodách teplých maří žily mořské ježovky, hojné byly též hadice (Ophiuroidea), krabi a jiní korýši.
V mořských vodách se již hojné vyskytovaly kostnaté ryby, z nichž některé měly tělo pokryté silnými, pevnými šupinami. Žraloci a rejnoci byli v té době hojné rozšířeni a nelišili se příliš od dnešních forem. Vládci moří však zůstávali i nadále vodní plazi, z nichž nejvýznamnější byli opět ryboještěři. V juře se velmi rozšířili plesiosauři (Pleseiosauria). Byli to vyslovení dravci. Měli krátké zploštělé tělo s krátkým ocasem, ale velmi dlouhý útlý krk, na němž byla malá hlava zakončená tlamou plnou zubů. Končetiny měly podobu ploutví. Velmi rozšířený byl rod Plesiosaurus, dlouhý asi 5 m. Největších rozměrů dosáhli plesiosauři už ve svrchní křídě, kdy žil rod Elasmosaurus dlouhý asi 13 m. Tento obr žil v mořích dnešní Severní Ameriky.
Pravěké žáby
V jurských močálech, potocích a jezerech se poprvé v historii Země objevili představitelé moderních obojživelníků, první pravé žáby. Až donedávna byli paleontologové přesvéd8eni, že žáby jsou skupina poměrně mladá, protože jejich fosilní zbytky byly známy hlavně z třetihorních usazenin. Z křídy byly známy jen ojedinělé kosti, z jury byl popsán pouze jeden špatně zachovaný otisk. Paleontologické výzkumy po druhé světové válce však prokázaly, že vývoj žab v juře byl již úplně ukončen. 8yly nalezeny další dobře zachované kostry žab v jurských vápencích v severním Španělsku, dále v Argentině a ve spodní křídě v poušti Negev v Izraeli. Mnoho krásně zachovaných koster žab, na nichž lze studovat obrysy svalů, vnitřních orgánů, žláz, průběh nervů, cév apod., bylo nalezeno v oligomiocénu v ČSSR, hlavně na lokalitě Bechlejovice (Březiny) u Děčína. Všechny tyto nové nálezy přispěly k poznání anatomie a vůbec kmenového vývoje žab.
Z jury, kdy se žáby poprvé objevily v hojnějším počtu, známe prozatím čtyři rody, a to dva ze Španělska (Puloeobatrachus a Discoglossus) a dva z Jižní Ameriky (Notobatrachus a Vieraella). Od jury pak můžeme sledovat téměř všechny hlavní vývojové větve žab až do současnosti. Vymřela pouze skupina plavavých vodních žab z čeledi Palaeobatrachidae, které jsou sice známé od svrchní jury, ale jejich zbytky nalézáme v hojnějším počtu až v třetihorních usazeninách střední Evropy.
Krokodýli
V juře se již objevili praví krokodýli (Crocodilia).Vyvinuli se z jamkozubých předků během triasu a v juře již byli významnou součástí fauny sladkých i slaných vod. Nepatřili mezi zvlášť progresivní plazy, ale byli jedinou skupinou podtřídy Archosauria, která přežila věk plazů a žije až dodnes.
Většina dnešních krokodýlů žije převážně ve sladkých vodách, ale v juře žilo mnoho druhů v mořích. Mořské Formy. reprezentované rody Metriorhynchus a Geosaurus. byly dlouhé asi 2,5 m a měly končetiny dokonale přizpůsobené k plavání. Na mořských mělčinách žily v některých oblastech i velmi malé formy krokodýlů, např. rod .Alligatorium, dorůstající asi 40 cm, nebo rod Alligatorellus, dosahující délky 22 cm. L.ovily drobné ryby, červy a jnou faunu mělkého moře.
Rozvoj veleještěrů
V plném rozvoji byla v juře skupina dinosaurů. Jejich české jméno - veleještěři ukazuje na velikost těla (i když k nim patří mnoho rodů malých) a vědecké jméno na bizarnost a neobvyklé utváření. Před necelými 150 lety byli dinosauři zcela neznámí. Lidé sice nacházeli i dříve čas od času obrovité kosti, z nichž některé jisté patřily dinosaurům, ale neuměli si původ těchto obrovských kostí vysvětlit. Obvykle si mysleli, že to jsou kosti obrů, které znali z mytologie a různých bájí. Je dokonce pravděpodobné, že některé Staré báje vznikly právě na podkladě nálezů obrovských fosilních kostí, Počátkem 19. století však zadalo období bádání, zkoumání a logického myšlení a právě v této době byly objeveny a popsány první zbytky dinosaura. Stalo se to jednoho březnového rána roku 1822, když doktor Gidcon Mantell z města Lewes (Sussex, Anglie) jel navštívit pacienta.
Tento lékař měl široké pole vědeckých zájmů, hlavně však hledal zkamenělé zbytky vymřelých zvířat. Zatímco dr. Mantell ošetřoval pacienta, procházela se jeho manželka po okolí. Na kraji cesty zpozorovala v jednom kusu horniny křídového stáří neobvyklý předmět, velký zkamenělý zub. Dr. Mantell poznal, že zub je úplně odlišný od všech zkamenělin, které až dosud viděl. V okolí našel ještě několik dalších zubů a kostí, které rovněž neznal. Poslal zkameněliny v té době největší autoritě v paleontologii obratlovců, francouzskému baronu Cuvierovi. George Cuvier identifikoval nalezený zub jako zub vymřelého nosorožce a kosti jako pozůstatky vymřelého hrocha. Dr. Mantell však byl přesvědčen, že jeho nové fosilie pocházejí z hornin mnohem starších, než aby mohly obsahovat zbytky tak pokročilých a geologicky poměrné mladých savců. Obrátil se proto na svého přítele, děkana oxfordské univerzity prof. Williama Bucklanda, který byl jedním ze zakladatelů paleontologie v Anglii. Buckland však přijal určení Cuviera a požádal Mantella, aby svůj nález neobvyklých fosilií nepublikoval. Mantell se tedy pustil do studia nalezených zbytků sám. Dlouho nemohl zjistit, čemu by se nově nalezené fosilie podobaly. Avšak v roce 1825, když porovnával svůj materiál v londýnském muzeu, potkal náhodou přírodovědce Samuela Stutchburyho, který právě studoval velké recentní ještěrky z Mexika a Střední Ameriky. Stutchbury ihned poznal, že se zub nalezený Mantellem velmi podobá zubům těchto ještěrek, ale že je mnohem větší. Zde byl klíč, který dr. Mantell potřeboval, a potom už šlo všechno rychle. V několika dalších letech popsal a publikoval nalezené zbytky pod jménem Iguanodon (zub iguana). Brzy potom popsal i Buckland jiný zbytek obrovitého plaza, kterého nazval Megalosaurus.
Název Dinosauria vymyslel pro veleještěry Angličan Richard Owen. Ve své práci o britských fosilních plazech z roku 1842 navrhl, aby druhy podivných velkých plazů byly shrnuty do skupiny Dinosauria (z řeckého deinos = hrozný,sauros = plaz)'.
K veleještěrům patřili vymřelí plazi nejrůznějších velikostí, podob i způsobu života. Byli draví i býložraví, obývali bažinaté nížiny a náhorní plošiny. Tělo měli lysé, bez jakékoli tepelné izolační vrstvy. Často měli vyvinutou i kožní kostru, složenou ze silných kostěných desek nebo trnů. Dnes se ukazuje, že to byla zvířata pravděpodobné teplokrevná stejné jako např. savci nebo ptáci. Lebka byla v poměru k tělu zpravidla malá a mozek byl zcela nepatrný. Naproti tomu však měli v oblasti křížových obratlů druhé nervové ústředí, někdy i desetkrát větší než. vlastní mozek. Toto nápadné zduření míchy
v křížové oblasti úzce souviselo s mohutným vývojem zadních končetin, případné i ocasu. K veleještěrům patřily největší zvířecí typy, jaké kdy na Zemi žily.
Veleještěři vznikli téměř současné s krokodýly a ptakoještěry v triasu z primitivních jamkozubých předků. Na konci triasu byly již některé skupiny hojné rozšířeny a až do konce druhohor byli dinosauři převládající složkou veškeré tehdejší zvířeny. Někteří dosahovali obrovských rozměrů a váhy 40-80 tun, jiní byli naopak sotva tak velcí jako kohout- Všichni však byli schopni pohybovat se rychle na souši. Brzy se vyvinuly dvě zcela odlišné linie, a to plazopánví (Saurischia) a ptakopánví (Ornithischia).
Příslušníci skupiny Sauritchischia se stavbou těla velmi podobali svým jamkozubým předchůdcům. Ocas měli silný, dlouhý, dobře vyvinutý; u dvounohých forem sloužil jako balanční orgán. Zachoval se však i u forem kvadrupedních,tj. chodících po čtyřech nohách. Původně to byli masožravci. Masožravé dvounohé formy zařazujeme do podřádu Theropoda. Během vývoje však některé rody přešly z dvounohého způsobu života na kvadrupední, začaly se živit rostlinnou stravou a posléze se z nich vyvinuly obrovité Formy. Otázka jejich životního prostředí a způsobu života zatím nebyla definitivně vyřešena. Příslušníci řádu Saurischia měli v poměru k ostatnímu tělu malou lebku a téměř všechny rody měly (na rozdíl od řádu Ornithischia) zuby po celé délce čelisti. Masožravé formy měly koncové články prstů zahnuté a opatřené mohutnými drápy. U bipedních (dvounohých) forem se vyvinuly mohutné zadní končetiny. Značné se zvětšil třetí prst a postranní prsty se redukovaly. Tělo bylo pokryto kulatými nebo čtvercovými šupinami, tvořícími často vzorkové mozaiky. U těchto forem se často vyskytovaly kostěné krunýře s různými výrůstky. Někteří z těchto veleještěrů dosahovali délky přes 31 m a vážili asi 80 tun. Jejich kostry jsou atrakcí v mnoha světových muzeích.
Ptakoještěři
Skupina Ornithischia se často označuje též jako Aripeh·ia (ptakopánví). Byla to od počátku zvířata býložravá a četné druhy zůstaly dvounohé. Je,jich přední končetiny byly redukované. Posledním článkem této vývojové linie jsou známí křídoví dinosauři s "kachním" zobákem, ale i v této linii se některé rody vrátily ke kvadrupedii, např. různé typy kryté mohutnými krunýři nebo typy rohatých dinosaurů z pozdější křídy. Čtvernozí ještěři měli na krunýři různé výrůstky v podobě rohů, štítů apod. Byli býložraví a měli většinou pouze zadní zuby; bezzubá mezičelist měla tvar rohovitého zobáku. Ještěři ze skupiny Ornithischia nikdy nedosáhli takových rozměrů jako jejich příbuzní ze skupiny předešlé, ale měli nápadné bizarní tvary. Jejich končetiny nebyly nikdy tak silně přizpůsobeny pro dvounohý pohyb jako u masožravých forem podřádu Theropooda; také přední nohy neměli nikdy tak silně redukované nebo zkrácené.
Od objevení a popsání dinosaurů neuplynulo ještě I50 let. Za tu dobu však bylo popsáno mnoho desítek druhů, které se řadí do zmíněných řádů Saurischia a Ornischia. Ve sladkovodních usazeninách od triasu do konce křídy byly jejich zbytky nalézány zčásti náhodné, zčásti na pečlivě připravených expedicích organizovaných velkými muzei, vědeckými společnostmi, univerzitami či akademiemi. Výzkum dinosaurů neustále pokračuje. Nejvíce nálezů pochází ze Severní Ameriky, jižní Afriky, Evropy, SSSR, Mongolska, Indie, Číny a v poslední době také z Jižní Ameriky. Poslední rozsáhlé expedice organizovala polská akademie věd do Gobi v Mongolsku a vedla je akademička Zofia Kielan-Jaworowská. Na osmi velkých výpravách v letech 1963-1971 vykopali polští a mongolští paleontologové nejen množství kostí dinosaurů, ale i mnoho velmi vzácných lebek svrchnokřídových savců. Velkou expedici pořádalo také londýnské přírodovědecké muzeum a Yalská univerzita do jižní Afriky, kde bylo vykopáno mnoho konec svrchnotriasových dinosaurů a primitivních savců. Zbytky savců jsou zvláště cenné, protože svrchní trias představuje kritickou Fázi ve vývoji této skupiny obratlovců. Rovněž výkopy kanadských a ruských geologů a paleontologů a výkopy paleontologů v Jižní Americe a Austrálii přinesly mnoho nových poznatků.
Velmi charakteristickou skupinou jurské Fauny byli ptakoještěři (Pterosauria). Byli to jediní plazi, kteří jako první z obratlovců ovládli vzduch. Vznikli někdy během triasu opět z jamkozubých předků, u nichž se vyvinul bipední způsob chůze. Tím se přední končetiny uvolnily a přizpůsobily se jiné funkci. Předpokládaní triasoví předci ptakoještěrů byli snad malé šplhavé typy, u nichž se pravděpodobně vyvinula létací blána podobné jako u četných jiných typů obratlovců žijících na stromech. Původně sloužila jen ke zmírnění pádu, pak pro plachtění ze stromu na strom a konečné k samostatnému. aktivnímu letu. Ptakoještěři byli dobře přizpůsobení k životu ve vzduchu.
Nejznámější je rod Rhamphorhynchus. Tento ptakoještěr měl dlouhá, úzká, za3pieatělá křídla a dlouhý ocas, na konci s rozšířeným blanitým lalokem. Největší měřili v rozpětí křídel asi 180 cm. Jiným, rovněž známým ptakoještěrem byl rod Pterodactylus: měl kratičký ocas a širší křídla než rod předchozí. Velikost jednotlivých druhů byla různá, nejmenší byli asi jako dnešní vrabci, největší jako jestřábi. (7ba jmenované rody se zřejmě živily rybami a hmyzem. Přestože ptakoještěři žili na pevninách, všechny jejich zbytky byly nalezeny v uloženinách mořských; z toho lze usuzovat, že žili asi jako dnešní ptáci rybáci. živili se rybami a hmyzem, které lovili v letu. Domníváme se, že to byli denní dravci, kteří na noc vyhledávali úkryt mezi větvemi stromů nebo ve skalních štěrbinách. Zatím není jasné, proč ztratili schopnost chůze. Nebyli tak dobře přizpůsobeni k letu jako ptáci; ptačí pero a jeho složení jsou pro let mnohem výhodnější, než byla létací blána ptakoještěrů. Ptakoještěři se objevili v juře a vyhynuli až koncem křídy bez potomků; s ptáky a netopýry měli společnou pouze schopnost letu.
Nádherné zachované kostry ptakoještěrů známe ze svrchnojurských vápenců z okolí Solnhofenu. Kostry jiných rodů byly nalezeny i na jiných místech Evropy. Č'esky nález byl popsán pod jménem Ornithocheirus hlavači.
druhohory2
21. dubna 2007 v 20:51 | →referát←První žáby
V triasu žili místy ještě dost hojně někteří krytolebci, mezi nimi také velký Trematosaurus, jediný obojživelník, který se živil mořskými rybami. Koncem triasu krytolebci úplně vymřeli, ale z některých jejich rodů vznikly pravděpodobně moderní řády, které přežívají až do současnosti. Jejich zástupcem z triasu je zatím jediný známý předek moderních žab. Triadobatrachus massinoti. Jeho neúplná kostra byla nalezena v r. 1938 na Madagaskaru. Má řadu velmi primitivních znaků, ale zároveň jež lebku žabího charakteru, na níž některé kosti splynuly tak, že vytvořily prvky známé na lebkách současných žab. Zdá se že Triadobatrachus byl představitelem postranní větve té linie, která vedla k moderním typům žab.
Rozvoj plazů
V triasu nastal obrovský rozvoj plazů, kteří během druhohor ovládli celý tehdejší svět. Objevily se četné nové skupiny, které bud' samy, nebo jejich potomci ovládli během druhohor souš, vodu i vzduch.
Vedle obludných plazů, kteří ovládali v druhohorách živý svět, žily však i formy mnohem jednodušší, menší a nenápadné. Tito skromní, většinou drobní a. na změnu prostředí citlivě reagující plazi prodělávali v rozmezí několika miliónů let vývojové změny, jež některé z nich přivedly až k pratypům nejvyšší a nejdůležitější skupiny obratlovců, k savcům.
Morfologické změny vedoucí k savcům
V triasu pokračoval rozvoj savcovitých plazů. Řád Therapsida, který vznikl již v permu, se rozštěpil na další větve, které přešly i do triasu. Typy převážně býložravé zahrnujeme do skupiny Anomodontia a typy převážně masožravé do velmi důležité skupiny Theriodontia.
Z anomodontních plazů zasluhují pozornosti skupiny Dicynodontia a Dinocephalia. Dicynodontidi patří k nejúspěšnějším zástupcům této skupiny. Lze u nich již pozorovat některé progresivní "savčí" znaky (např. končetiny vtažené pod tělo, počet prstových ~lánků 2, 3, 3, 3, 3, v chrupu zřetelné trháky aj.), ale ve svém vývoji ustrnuli. Patří k nim mnoho zvláštních forem z jihoafrického a jihoamerického permu a triasu. Největší z nich dosahovali velikosti asi zakrslého hrocha. Někteří měli místo chrupu jakýsi zoban pokrytý rohovitým povlakem (podobné jako želvy). Jediné zuby, které jim zůstaly, byly dva velké trháky ve svrchní čelisti; nejsou však vyvinuty u všech jedinců a ukazují snad na pohlavní dvojtvárnost této skupiny. Byly to většinou suchozemské kráčivé formy, pouze rod Lystrosaurus žil pravděpodobně z6ásti i ve vodě. Lystrosaurus je známý z usazenin spodního triasu jižní Afriky a Asie, ale v r. 1969 byly jeho zbytky nalezeny i v Antarktidě. Tento nález je důležitým dokladem, protože nám potvrzuje teorii prof. Wegenera, že v dávných dobách kontinenty Afrika, Jižní Amerika, Austrálie a Antarktida a dále i Evropa a Severní Amerika souvisely. Lystrosaurus byl podivný, dost velký plaz (délka 120 cm). Na lebce měl vysoko položené nosní otvory, oči byly chráněny sklerotikálními kůstkami, tlama byla
ozbrojena želvím zobanem a z horní čelisti trčel pár dlouhých, tesákovitých zubů. I když lystrosaura pokládáme za plaza žijícího víceméně ve vodě, přece jen stavba jeho končetin zřetelné ukazuje, že se mohl dobře pohybovat i na souši. Žil tedy podobné jako dnešní hroch.
Druhou velmi zajímavou skupinou anomodontních plazů jsou Dinocephalia. Patří k nim formy masožravé i býložravé. Typickým představitelem masožravých forem byl jihoafrický rod Jonkeria, dosahující délky až 5 m. Z býložravých forem je dobře znám rod Moschops, popsaný ze středního permu jižní Afriky, dlouhý přes 3 m.
Skupina Theriodontia byla mnohem progresivnější než skupina Anomodontia. Její zástupci byli již hojní ve středním a svrchním permu. Někteří z nich měli ještě četné primitivní rysy, ale pokročilejší typy měly již dobře vyvinutý chrup přizpůsobený k trhání ulovené kořisti. Příslušníci skupiny 7heriorlonlin byli velmi proměnliví a vzniklo mezi nimi mnoho různě pokročilých vývojových větví. U všech lze však sledovat vývojovou tendenci směřující k tělesné organizaci savců.
Nejnápadnější bylo zřetelné rozlišení chrupu v řezáky, špičáky a stoličky, a to často již takového typu, jaký nalézáme u nejstarších savců. Chrup se nenahrazoval stále jako u plazů; u některých příslušníků skupiny Theriodontia se vyskytoval i chrup mléčný a teprve později pak chrup trvalý. jako je tomu u savců. Na spodní čelisti se stále více vyvíjely zuby, ale zároveň se zmenšovala velikost některých kostí tvořících tuto čelist (např. kosti kloubní a úhlové). Spodina lebeční se úplně uzavřela kostmi,takže vzniklo pevné patro jako u savců. Dále se zmenšily některé lebeční kosti, především kost čtvercová, která postupné ztratila svůj původní význam článku sloužícího ke kloubení se spodní čelistí a změnila se přímo v kovadlinku středního ucha savčí lebky. Na kosti skořepové se pozvolna vytvořila zcela zřetelná kloubní jamka pro nové druhotné kloubení s dolní čelistí. Jediný kloub na kosti týlní se pozvolna přeměnil v kloub dvojitý, který je běžný u savců. Také v úpravě páteře vidíme u skupiny Theriodontia velké pokroky. Důležitým znakem bylo i vzpřimování končetin. Kost ramenní a stehenní, které až dosud zaujímaly polohu vodorovnou. se posunuly během tohoto vývoje pod tělo a dostaly polohu svislou, tedy takovou, jakou mají u savců. Tento vývoj znamenal hluboké změny nejen v přestavbě končetin samých, ale i ve stavbě lopatkového a pánevního pletence. Volné prstní paprsky (prsty) se ustálily na počet 5 a vzorec prstních článků na počet 2, 3, 3, 3, 3. Tento počet se pak přenesl i na savce, i když u některých z nich nastala později v tomto vývoji opět redukce. Úprava článků na prstech lidské ruky nebo nohy, kde palec má vždy články 2 a ostatní prsty články 3, je tedy dědictvím po těchto permotriasových plazích prapředcích.
Pří přeměně plaza v prvotního savce však
probíhaly i četné jiné změny, z nichž některé lze vyčíst z koster nalézaných v permotriasových usazeninách. Teplokrevnost, kterou je možné zjistit studiem stavby kostí, byla sice zděděna již po permských savcovitých plazech (l'Therapsida), ale dále se zdokonaloval krevní oběh i orgány s ním související. Pokračoval rovněž vývoj ochranné chlupové pokrývky. Další významnou událostí byl vznik mléčných žláz. Jsou to v podstat~ zvětšené a přeměněné žlázy potní, které jsou na těle savců vyvinuty v různém rozsahu. Jak však vznikly potní žlázy a proč se některé z nich změnily ve žlázy mléčné, nemůže nám zatím s určitostí vyložit ani srovnávací anatomie, ani embryologie. Dnešní plazi mají jen velmi málo kožních žláz, a proto z nich při řešení tohoto problému nemůžeme přímo vycházet. Je však velmi pravděpodobné. že praplazi, kteří byli potomky obojživelníků, jejichž kůže byla na žlázy velmi bohatá, převzali od svých předků i četnější kožní žlázy a že z nich pak při přeměně plaza v savce vznikly žlázy potní a mazové. Přeměna některých potních žláz ve žlázy mléčné souvisela pravděpodobně se změnou embryonálního vývoje, tj. s přechodem od volně kladených plazích vajec, zahřívaných slunečním teplem, k zahřívání vajec teplem mateřským a posléze k vývoji vajíček uvnitř mateřské dělohy a k živorodosti. Mládě vylíhlé mateřským teplem potřebovalo ještě značnou péči a té se mu dostávalo u nejnižších savců (např. u ježury a vačnatých) v břišním vaku, kde mu kožní žlázy poskytovaly první potravu. Tento primitivní způsob výživy se zachoval dodnes např. u ježury. Mléčné žlázy tohoto primitivního savce nemají dosud bradavky, z nichž by mládě mléko sálo, nýbrž jen mléčná políčka; hustý, výživný výměšek žláz stéká po silných chlupech a mládě tyto kapky olizuje. Zvýšené odnímání výměšku větším počtem mláďat vedlo kdysi jisté ke zvýšení počtu žláz, k jejich zmohutnění a konečně jejich přeměně ve žlázy mléčné. Tyto tvarové (morfologické) změny a změny fyziologické se odehrály během přeměny starého typu plaza v nový a později v primitivní typ savce. Paleontologové však mohou pozorovat pouze morfologické změny probíhající na kostrách. Hranici plaz-savec lze rozeznat pouze podle stavby čelistního kloubu spodní čelisti. Tyto části vymřelých primitivních savců se však zachovaly jen velmi zřídka, a proto rozhodnout, zda u nalezeného fosilního zbytku jde o vysoce organizovaného savcovitého plaza, nebo velmi primitivního prvotního savce, je vždy obtížné.
Přeměna plaza v prvotního savce
V pozdním triasu většina savcovitých plazů skupiny Therapsida mizí. K hranici plaz - savec se těsně přiblížili hlavně savcovití plazi skupiny Tritylodontia a letidosauria. První zbytky tritylodontů byly nalezeny již. před 100 lety v pozdním triasu jižní Afriky. Další zbytky se pak našly na různých místech. např. v Evropě, jižní Africe, Severní Americe, a dokonce i Číně. Nejcharakterističtější jsou na těchto zvířatech' zuby, podobající se silné zubům některých primitivních savců. Ačkoliv tedy tritylodonti měli chrup podobný jako savci, měli dosud starý (tj. primární) typ kloubení spodní čelisti s lebkou, a proto jsou dosud považováni za plazy.jejich poslední zástupce byl zjištěn ve spodní juře Anglie. Druhá skupina Ictidosauria jsou formy méně specializované, ale předkům savců jsou pravděpodobně blíže než tritylodonti. Jsou známé ze svrchního triasu. Jejich jediný, dobře zachovaný představitel, Diarthrognathus, byl nalezen v jižní Africe. Je to malé zvíře, které nemá ani zdaleka tak specializovaný chrup jako tritylodonti. V četných charakteristických rysech lebky je však Diarthrognathus stejné pokročilý. Na spodní čelisti je sice starý (tj. primární) typ kloubení, ale menší část tohoto kloubu je již tvořena kostí skořepovou a kostí zubní, které se dotýkají. Tím se Diarthrognathus blíží k hranici plaz-savec mnohem více než jiné formy. Až bude skupina Ictidosauria lépe poznána, není vyloučeno, že se ukáže, že to byli praví předci aspoň určité části savců.
Vedle savcovitých plazů se v triasu rozvinulo i mnoho jiných skupin plazů. Především se zmíníme o vývoji želv (Chelonia), jejichž historie a rozvoj začaly v triasu. Želvy tvoří skupinu primitivních plazů, jejichž silný, krátký trup je zploštělý a uzavřený do kostěného krunýře. Ten se skládá z klenutého hřbetního štítu a plochého štítu břišního. Hřbetní štít je tvořen kostěnými pláty kožního původu a splývají s ním i rozšířené trnové výběžky obratlů a žebra. Na povrchu hřbetního i břišního štítu jsou obvykle rohovité štítky. Zuby byly během vývoje nahrazeny rohovitými deskami, u některých druhů vznikl i rohovitý zoban. Na lebce se nikdy nevyskytují pravé spánkové jámy. Štíty želv byly velmi tvrdé, odolné vůči poškození, a proto se často zachovaly v usazeninách minulých geologických dob. Původ želv se odvozuje od kaptorhinomorfních plazů, pravděpodobně ze skupiny Procolophonia, kteří již měli vyvinutý silný krunýř z hřbetních desek. Již u první želvy rodu Triassochelys, která žila na počátku triasu, je možné pozorovat přes její velmi primitivní stavbu těla téměř dokonale vyvinutý krunýř. Je to pravá želva, nikoliv přechodný typ. Předky želv musíme hledat už mnohem dříve, zřejmě někde v permu.
Vývoj želv
Vývoj želv je krásným příkladem nezvratitelnosti vývojového procesu. Toto pravidlo, které vyslovil Belgičan Lois Dollo, vyjadřuje skutečnost, že orgán, který v průběhu kmenového vývoje u některých Forem zakrněl, nikdy se již znovu nevyvine, a to ani v případě, že by přímí potomci takové Formy žili. znovu v prostředí, kde jim byl zmíněný orgán užitečný. V takovém případě se místo zmizelého orgánu vyvine orgán nový, ale pouze jen podobný, analogický, tj. vzniklý z jiného morfologického základu, než byl orgán původní.
Původní želvy byly zvířata suchozemská. a pravděpodobné hrabavá. Teprve později se přestěhovaly do řek, jezer a moří. Změna životního prostředí měla za následek také změnu v tělesné struktuře příslušných forem. Když během dob želvy dobyly širé moře, kde jim byl těžký krunýř spíše překážkou, došlo k jeho silné redukci. Takovým širomořským typem želvy byl Archelon ischyros. který žil ve svrchní křídě Kansasu. Redukce krunýře pokračovala tak, že u druhu Protosphargis veronensis ze svrchní italské křídy zůstaly z krunýře již jen pouhé zbytky. Potomci širomořských želv se však vrátili zpět k životu v mělkých pobřežních vodách, kde pro ně byly opět výhodnější pevnější krunýře. Vedle zbytku prvotního krunýře proto u nich vznikl krunýř nový, druhotný. Tento proces probíhal ve starších třetihorách a je možná ho pozorovat u rodu Psephophorus. Potomci těchto starotřetihorních želv se však znovu vrátili k životu na širém moři a druhotný krunýř se znovu zredukoval. A tak u širomořské želvy Dermochelys coriacea, která byla posledním stadiem tohoto druhotného přizpůsobení se životu na širém moři, zůstaly oba krunýře nad sebou, ale oba jsou zakrnělé (rudimentární).
Ryboještěři
Další primitivní, ale zároveň velmi specializovaní plazi jsou ryboještěři (Ichthyosauria). Tvarem těla se podobali dnešním delfínům. Uspořádání jejich lebečních kostí je velmi primitivní a připomíná krytolebce. U geologicky starších forem nebyla vyvinuta spánková jáma, u geologicky mladších forem je pouze jediná. Týlní otvor na lebce a sklerotikální kruhy v očnicích byly vyvinuty. Byli to masožraví plazi, dokonale přizpůsobení širomořskému způsobu života. V protáhlých tlamách měli asi 200 ostrých zubů, které seděly téměř vždy ve společné hluboké rýze, kde je držela pouze masitá dáseň. Někteří byli však i bezzubí, jiní měli zubů jen málo. Tyto formy se většinou živily různými hlavonožci, především sépiemi. Ryboještěři byli průměrně asi 2 m dlouzí, ale někteří dosahovali značných velikostí. Největší byl Leptopterigius acutirostris, který žil v evropských spodnojurských mořích. jeho lebka byla 2 m dlouhá a to odpovídá délce těla asi 12 m. V tělesných dutinách ryboještěrů byly často nalezeny kromě zbytků potravy i kostřičky jejich mláďat. U samice dlouhé asi 3 m bylo zjištěno embryo (zárodek), které dosáhlo před narozením délky asi 50 cm.
Ryboještěři představují nejvyšší stupeň přizpůsobení vodnímu prostředí. Objevili se ve středním triasu, zmizeli ve svrchní křídě. Zvláště hojní byli v juře.
Plakodonti
Jinými podivuhodnými tvory byli v německých a maďarských triasových mořích pancířnatí ještěři skupiny Placodontia. Byli to kolem 2 m dlouzí štíhlí plazi s krátkým krkem, dlouhým ocasem a trojhranným tělem. V tupé zakončených tlamách měli silné knoflíkovité zuby, jimiž drtili schránky mořských mlžů, břichonožců, ramenonožců a různých korýšů. Plochou břišní stranu těla tvořil zvláštní krunýř z pravoúhle zahnutých břišních žeber. Krunýř této stavby je mezi plazy ojedinělý. Na lebce měli týlní otvor, v němž bylo třetí oko, podle některých paleontologů v plné činnosti; sloužilo pravděpodobné k pozorování vodního prostoru nad lovícím ještěrem. Byli to převážné mořští ještěři, souš vyhledávali jen k odpočinku nebo ke snesení vajec. Nejznámější je rod Placodus, který dosahoval délky asi 2 m. Zvláštním typem je rod Henodus, který měl zakrnělé zuby a tělo uzavřené v pevném krunýři (jako u želv). Podobné vyvinutý silný krunýř měl i rod Placochelis, který měl typickou trojhrannou lebku. Počátečním vývojovým typem byl pravděpodobně rod Helveticosaurus ze středního triasu; základní tělesnou stavbou sice připomínal plakodonty, ale tělo měl protažené, bez krunýře a v čelistech měl špičaté, poněkud zpět zahnuté zuby. Tento rod ukazuje, že předky plakodontů byli primitivní kaptorhinomorfové.
Tekodonti
V triasu se objevila také skupina Thecodontia (jamkozubí). Byli to malí drobní masožravci s ostrými zuby v jamkách; celkovým tvarem těla se podobali ještěrkám. Jejich lebka byla dlouhá, štíhlá, s nozdrami blízko předního konce. Chůze byla částečně bipední (po zadních nohách), rovnováhu těla přitom udržoval silný ocas. V pánvi měli kost stydkou a sedací protaženou a zahnutou směrem k ocasu. Prodloužily se i kůstky zánártní a třetí prst na zadní končetině (u ostatních plazů byl nejdelší prst čtvrtý). Tím se osa nohy dostala do polohy víceméně rovnoběžné s osou těla, což je důležitý požadavek dvounohosti. Pátý prst byl obvykle značně redukovaný. Některé rody této skupiny byly na počátku triasu dost hojné a žily až do konce tohoto období. Doba trvání skupiny Thecodontia nebyla dlouhá, ale vývojově to byla důležitá skupina, protože byla základním kmenem, z něhož se později oddělily nejen četné druhohorní linie běhajících a létajících plazů, ale i krokodýli a předci ptáků. Z primitivní skupiny (řádu) jamkozubých vznikli v triasu dinosauři (Dinosauria). I hraniční linii mezi progresivními dvounohými jamkozubými a primitivními dinosaury lze jen těžko určit. Praví dinosauři začali svůj vývoj na konci středního triasu. Protože však dosáhli hlavního rozvoje v juře a křídě, zmíníme se o této nesmírně zajímavé skupině až v další kapitole.
SHRNUTÍ
Po překonání kritického období mezi prvohorami a druhohorami a po vymření četných starobylých prvohorních typů zvířeny i květeny je možno sledovat v triasu další nový vývojový krok. Objevily se a úspěšně si vedly četné nové Formy rostlin i živočichů. Nastal pozoruhodný rozmach měkkýšů, zvláště hlavonožců. Mezi obratlovci sice vymřely staré typy obojživelníků, ale vzápětí se objevily počáteční druhy linií nových - moderních. Vznikly již první primitivní žáby, mnoho vývojově důležitých skupin plazů, vznikli první dinosauři i první savci. Tak začalo další dějství ve vývoji života - perioda jurská.
druhohory
21. dubna 2007 v 20:49 | →referát←Druhohory (Mezozoikum)
Chronologie Mezozoika (250 až 66 mil. let)
Trias (250 až 210 mil. let) Spodní trias (250 až 243 mil.)
Střední trias (243 až 230 mil.)
Svrchní trias (230 až 210 mil.)
Jura (210 až 140 mil. let) Spodní jura (210 až 184 mil.)
Střední jura (184 až 160 mil.)
Svrchní jura (160 až 140 mil.)
Křída (140 až 66 mil. let) Spodní křída (140 až 97 mil.)
Svrchní křída (97 až 66 mil.)
Úvod
Podle staré generace geologů tvořily druhohory neboli mezozoikum druhou velkou éru v historii Země. Protože to bylo jakési přechodné údobí, je možné je právem považovat jak za geologický středověk, tak i za středověk ve vývoji života. Po stránce geologické je možné druhohory dobře vymezit. Začaly přibližně po ukončení hercynských horotvorných pochodů a skončily při jedné z rozsáhlých regresí na hranici křídy a paleocénu. Daleko lépe se však dají vyznačit jejich hranice podle vymření a nebo naopak podle vzniku četných živočišných skupin. Bylo to údobí celkově klidné, jen s kolísavými malými pohyby pevninotvornými (počátky alpínského vrásnění). Druhohory trvaly asi 160 miliónů let. Geologové je rozdělili na tři útvary, které označujeme jako trias, juru a křídu. Křída z nich byla nejdelší, trvala asi 71 miliónů let. V tomto útvaru lze rozeznat v podstatě dvě údobí, a to spodní a svrchní. Hranice mezi nimi je také hranicí ve vývoji organismů. Podnebí bylo v druhohorách mírné až teplé a celkem ustálené. V počátečním údobí zmizely veškeré stopy zalednění a nastalo celkové oteplení. Místy vznikla suchá i vlhká podnebná pásma. Pozvolna však převládlo podnebí teplé a vlhké, které sahalo až daleko k severu.
Ve vývoji života byly druhohory obdobím přechodu mezi typy staršími, primitivnějšími, a typy novými, pokročilejšími. Hranici mezi prvohorami a druhohorami nepřekročil žádný trilobit, graptolit ani čtyřčetný korál. Vymizelo i mnoho jiných starobylých skupin. Druhohorní svět byl úplně jiný než svět prvohorní, proto se i jeho zvířena a květena značně lišily. Nahosemenné rostliny, které koncem karbonu a v permu teprve ohlašovaly svůj nástup, rozšířily se už na samém počátku druhohor v tolika rozmanitých druzích a rodech, že se staly převládající skupinou a vtiskly tomuto období výrazný charakter. Kapraďorosty a rostliny a rostliny kapraďosemenné byly zcela zatlačeny do pozadí. Šíření rostlin nahosemenných začalo, jak jež víme, ve svrch ním permu a tím počíná údobí, které paleobotanikové nazývají mezofytikum. Již na počátku svrchní křídy však nastalo nové, a to poslední údobí ve vývoji květeny, tzv. neofytikum, které trvá dodnes. Je charakterizováno rozvojem rostlin krytosemenných, a to jak dvouděložných, tak jednoděložných.
Rovněž fauna bezobratlých měla po celé druhohory přechodný ráz. Tehdejší moře ovládali hlavonožci, hlavně amoniti a belemniti. Vnitřní schránky belemnitů byly doutníkovitě protažené a podryté měkkým masitým tělem. Podle hojného výskytu schránek amonitů se druhohory často označují za též jako věk amonitů. V rozvoji bylo také mnoho dalších skupin bezobratlých, jako prvoci, živočišné houby, láčkovci, mechovky, mlži, břichonožci, četní ostnokožci, členovci aj.
V obrovském rozmachu byli v druhohorách obratlovci. Vymřely staré typy ryb a jejich místo zaujaly v mořích hlavně ryby mnohokostné (Holostei), ryby celokostné (Teleostei) a dále již moderní typy žraloků, rejnoků a chimér. Ve sladkých vodách a močálech se začali vyskytovat nástupci kdysi hojných krytolebců - žáby a o něco později i obojživelníci ocasatí, jako čolci, mloci aj.. Ve velkém rozvoji byli především plazi. Vedle nich vznikali a pozvolna se rozvíjeli i prvotní savci a ve vzduchu začali létat i první ptáci. V močálech se ozývalo první kuňkání žab a řeky oživili první krokodýli. Na povrchu zemském se tak objevili zástupci všech hlavních dnes žijících skupin živočichů a rostlin.
Trias
První a nejstarší útvar druhohor, označovaný jako trias, trval 30 miliónů let. Spodní ani svrchní hranice triasu nebývají vždy ostré. Záleží na oblasti, v níž se usazeniny této doby ukládaly. V Evropě rozeznáváme dvojí vývoj sedimentace a to germánský a alpský. Oba byly pojmenovány podle oblastí, v níž byly poprvé stanoveny a popsány. Rozdíly ve vývoji obou těchto typů triasových usazenin jsou značné. Trias v germánském vývoji je tvořen usazeninami pevninskými, mořskými, lagunárními i brakickými. Vrstvy tohoto typu vývoje dosahují mocnosti jen několika set metrů a lze z nich vyčíst, že sedimenty se usazovaly v oblastech, které byly střídavě zaplavovány mořem a střídavě zůstávaly souší. Byly to oblasti nízko položené, ploché, v době mezi záplavami porostlé bujným rostlinstvem. Naproti tomu se trias alpského vývoje usazoval v mořích. Vznikaly mohutné vrstvy vápenců a dolomitů, které dosáhly mnohem větších mocností než sedimenty vývoje germánského, protože se ukládaly v klesajících pánvích.
V obou vývojích přechází perm často bez znatelných hranic do spodního triasu a totéž platí o svrchní hranici mezi triasem a jurou. Hranice mezi starším útvarem permským, triasem a mladším útvarem jurským lze však dobře vymezit pomocí organických zbytků.
Moře Tethys, v němž se usazovaly sedimenty alpského triasu, táhlo se na místě dnešních Alp od západu k východu, mezi tehdejšími severními a jižními soušemi. Severní souš obklopovalo arktické moře. Dnešní Afrika, Jižní Amerika, Austrálie, Antarktida a Přední Indie byly zatím ještě spojeny v jediný pevninský blok, Gondwanu. Zalednění tohoto kontinentu vymizelo a během triasu nastal jeho rozpad, protože v té době vznikla mořská úžina severojižního směru, která rozdělovala původně souvislou souš na část západní (africko-americkou) a východní (indicko-australskou). Mohutná sopečná činnost je známa z triasu jihoamerického a jihoafrického. Jinde byl trias údobím poměrného tektonického klidu.
Podnebí v triasu bylo mnohem vyrovnanější než v permu; celkově se oteplilo. Místy vznikaly uhelné sloje, což svědčí o podnebí značně vlhkém a teplém (Alpy, Čína, USA). V severnějších a jižnějších oblastech se naopak šířila pásma pouštního klimatu, v nichž se usazovala ložiska různých solí a nápadné rudě a červeně zbarvené triasové sedimenty.
Rostlinstvo v triasu
Jak jsme se jež zmínili, nahosemenné rostliny se začaly důrazněji uplatňovat od svrchního permu a jejich rozvoj představuje středověk rostlinstva; trval až do počátku svrchní křídy. Nahosemenné rostliny měly semena nekrytí "nahá", tedy bez semeníků. Z vývojového hlediska šlo o přizpůsobení se těchto rostlin suššímu prostředí.
Z nahosemenných rostlin byly zvlášť nápadné a v triasu hojně rozšířené rostliny cykasovité. Byly buď stromovitého charakteru, nebo s kmenem nízkým a tlustým, případně soudkovitým, s dlouhými kožovitými, nejčastěji zpeřenými listy. Vzhledem připomínaly některé stromovité kapradiny nebo palmy. Velký vývojový význam měli zástupce vymřelé skupiny Bennettitales (rostliny benetitové). Tyto rostliny byly bud křovité, bohatě větvené, nebo stromovité se spoře větvenými kmeny, případně s kmeny zkrácenými až kulovitými. Skupina rostlin benetitových je důležitá, protože nám umožnila porozumět vzájemným vztahům jednak mezi rostlinami nahosemennými a krytosemennými, jednak mezi nahosemennými, kapraďosemennými a kapraďorosty. V triasu se však objevily hojní i zástupci rostlin jinanovitých a jehličnatých zejména rostliny blahočetovité, tisovcovité aj. Místy se po skaliskách plazily kapradiny z čeledi Gleicheniaceae, z močálů a tůní vyrůstaly přesličky, které nedosahovaly tak obrovských velikostí jako dříve.
Zvířena v triasu
V triasových mořích již nalézáme odlišnou zvířenu než v mořích permských. Jen některé staré skupiny ještě po nějakou dobu v triasu přežívaly, ale brzy vyhynuly nebo pozbyly významu. Namísto vymřelých čtyřčetných a deskatých korálů nastoupili v mořích koráli šestičetní, u nichž vznikalo zároveň šest přepážek stejné velikosti. Poměrně hojně se ještě rozmohly některé skupiny ramenonožců a ostnokožců, hlavně pravidelné ježovky. Ve značném rozvoji byli mlži a pokračoval rozvoj břichonožců. Některé starší typy břichonožců dosud přezívaly, ale objevili se již zástupci novodobých skupin. Nejdůležitější postavení mezi mořskou faunou však patřilo hlavonožcům. Přežívaly ještě některé staré typy loděnkovitých a dost hojní byli i příbuzní dodnes žijící loděnky (Nautilus), avšak největšího významu dosáhli amoniti. V této době byli vedoucí skupinou ceratitidi (Ceratitida), jejichž spirálně stočené schránky měly na povrchu řídká, ale silná jednoduchá žebra a na švech byly pouze zubaté laloky. Velmi známy je druh Ceratites nodosus. Vedle amonitů se v triasu rozmáhali i hlavonožce dvoužábří, k nimž patří i mnoho důležitých rodů jurských a křídových belemnitů. Poprvé se objevili desetinozí raci.
Několik starších skupin ryb přežilo až do počátku druhohor. Z triasových usazenin sladkých vod Austrálie jsou známí poslední zástupci sladkovodních žraloků z rodu Xenacanthus. . Některé rody lalokoploutvých sice vyhynuly, ale přežila skupina Coelacanthiformes. Ryby dvojdyšné jsou zastoupeny rodem Ceratodus. Primitivní paprskoploutvé ryby paleoniscidi (Palaeonisciformes) byly dosud hojně. Koncem prvohor žily ryby paprskoploutvé většinou ve vodách sladkých ale v triasu pronikly i do vod mořských, nesmírně se v nich rozmnožily jsou tam hlavní skupinou dodnes.
Chronologie Mezozoika (250 až 66 mil. let)
Trias (250 až 210 mil. let) Spodní trias (250 až 243 mil.)
Střední trias (243 až 230 mil.)
Svrchní trias (230 až 210 mil.)
Jura (210 až 140 mil. let) Spodní jura (210 až 184 mil.)
Střední jura (184 až 160 mil.)
Svrchní jura (160 až 140 mil.)
Křída (140 až 66 mil. let) Spodní křída (140 až 97 mil.)
Svrchní křída (97 až 66 mil.)
Úvod
Podle staré generace geologů tvořily druhohory neboli mezozoikum druhou velkou éru v historii Země. Protože to bylo jakési přechodné údobí, je možné je právem považovat jak za geologický středověk, tak i za středověk ve vývoji života. Po stránce geologické je možné druhohory dobře vymezit. Začaly přibližně po ukončení hercynských horotvorných pochodů a skončily při jedné z rozsáhlých regresí na hranici křídy a paleocénu. Daleko lépe se však dají vyznačit jejich hranice podle vymření a nebo naopak podle vzniku četných živočišných skupin. Bylo to údobí celkově klidné, jen s kolísavými malými pohyby pevninotvornými (počátky alpínského vrásnění). Druhohory trvaly asi 160 miliónů let. Geologové je rozdělili na tři útvary, které označujeme jako trias, juru a křídu. Křída z nich byla nejdelší, trvala asi 71 miliónů let. V tomto útvaru lze rozeznat v podstatě dvě údobí, a to spodní a svrchní. Hranice mezi nimi je také hranicí ve vývoji organismů. Podnebí bylo v druhohorách mírné až teplé a celkem ustálené. V počátečním údobí zmizely veškeré stopy zalednění a nastalo celkové oteplení. Místy vznikla suchá i vlhká podnebná pásma. Pozvolna však převládlo podnebí teplé a vlhké, které sahalo až daleko k severu.
Ve vývoji života byly druhohory obdobím přechodu mezi typy staršími, primitivnějšími, a typy novými, pokročilejšími. Hranici mezi prvohorami a druhohorami nepřekročil žádný trilobit, graptolit ani čtyřčetný korál. Vymizelo i mnoho jiných starobylých skupin. Druhohorní svět byl úplně jiný než svět prvohorní, proto se i jeho zvířena a květena značně lišily. Nahosemenné rostliny, které koncem karbonu a v permu teprve ohlašovaly svůj nástup, rozšířily se už na samém počátku druhohor v tolika rozmanitých druzích a rodech, že se staly převládající skupinou a vtiskly tomuto období výrazný charakter. Kapraďorosty a rostliny a rostliny kapraďosemenné byly zcela zatlačeny do pozadí. Šíření rostlin nahosemenných začalo, jak jež víme, ve svrch ním permu a tím počíná údobí, které paleobotanikové nazývají mezofytikum. Již na počátku svrchní křídy však nastalo nové, a to poslední údobí ve vývoji květeny, tzv. neofytikum, které trvá dodnes. Je charakterizováno rozvojem rostlin krytosemenných, a to jak dvouděložných, tak jednoděložných.
Rovněž fauna bezobratlých měla po celé druhohory přechodný ráz. Tehdejší moře ovládali hlavonožci, hlavně amoniti a belemniti. Vnitřní schránky belemnitů byly doutníkovitě protažené a podryté měkkým masitým tělem. Podle hojného výskytu schránek amonitů se druhohory často označují za též jako věk amonitů. V rozvoji bylo také mnoho dalších skupin bezobratlých, jako prvoci, živočišné houby, láčkovci, mechovky, mlži, břichonožci, četní ostnokožci, členovci aj.
V obrovském rozmachu byli v druhohorách obratlovci. Vymřely staré typy ryb a jejich místo zaujaly v mořích hlavně ryby mnohokostné (Holostei), ryby celokostné (Teleostei) a dále již moderní typy žraloků, rejnoků a chimér. Ve sladkých vodách a močálech se začali vyskytovat nástupci kdysi hojných krytolebců - žáby a o něco později i obojživelníci ocasatí, jako čolci, mloci aj.. Ve velkém rozvoji byli především plazi. Vedle nich vznikali a pozvolna se rozvíjeli i prvotní savci a ve vzduchu začali létat i první ptáci. V močálech se ozývalo první kuňkání žab a řeky oživili první krokodýli. Na povrchu zemském se tak objevili zástupci všech hlavních dnes žijících skupin živočichů a rostlin.
Trias
První a nejstarší útvar druhohor, označovaný jako trias, trval 30 miliónů let. Spodní ani svrchní hranice triasu nebývají vždy ostré. Záleží na oblasti, v níž se usazeniny této doby ukládaly. V Evropě rozeznáváme dvojí vývoj sedimentace a to germánský a alpský. Oba byly pojmenovány podle oblastí, v níž byly poprvé stanoveny a popsány. Rozdíly ve vývoji obou těchto typů triasových usazenin jsou značné. Trias v germánském vývoji je tvořen usazeninami pevninskými, mořskými, lagunárními i brakickými. Vrstvy tohoto typu vývoje dosahují mocnosti jen několika set metrů a lze z nich vyčíst, že sedimenty se usazovaly v oblastech, které byly střídavě zaplavovány mořem a střídavě zůstávaly souší. Byly to oblasti nízko položené, ploché, v době mezi záplavami porostlé bujným rostlinstvem. Naproti tomu se trias alpského vývoje usazoval v mořích. Vznikaly mohutné vrstvy vápenců a dolomitů, které dosáhly mnohem větších mocností než sedimenty vývoje germánského, protože se ukládaly v klesajících pánvích.
V obou vývojích přechází perm často bez znatelných hranic do spodního triasu a totéž platí o svrchní hranici mezi triasem a jurou. Hranice mezi starším útvarem permským, triasem a mladším útvarem jurským lze však dobře vymezit pomocí organických zbytků.
Moře Tethys, v němž se usazovaly sedimenty alpského triasu, táhlo se na místě dnešních Alp od západu k východu, mezi tehdejšími severními a jižními soušemi. Severní souš obklopovalo arktické moře. Dnešní Afrika, Jižní Amerika, Austrálie, Antarktida a Přední Indie byly zatím ještě spojeny v jediný pevninský blok, Gondwanu. Zalednění tohoto kontinentu vymizelo a během triasu nastal jeho rozpad, protože v té době vznikla mořská úžina severojižního směru, která rozdělovala původně souvislou souš na část západní (africko-americkou) a východní (indicko-australskou). Mohutná sopečná činnost je známa z triasu jihoamerického a jihoafrického. Jinde byl trias údobím poměrného tektonického klidu.
Podnebí v triasu bylo mnohem vyrovnanější než v permu; celkově se oteplilo. Místy vznikaly uhelné sloje, což svědčí o podnebí značně vlhkém a teplém (Alpy, Čína, USA). V severnějších a jižnějších oblastech se naopak šířila pásma pouštního klimatu, v nichž se usazovala ložiska různých solí a nápadné rudě a červeně zbarvené triasové sedimenty.
Rostlinstvo v triasu
Jak jsme se jež zmínili, nahosemenné rostliny se začaly důrazněji uplatňovat od svrchního permu a jejich rozvoj představuje středověk rostlinstva; trval až do počátku svrchní křídy. Nahosemenné rostliny měly semena nekrytí "nahá", tedy bez semeníků. Z vývojového hlediska šlo o přizpůsobení se těchto rostlin suššímu prostředí.
Z nahosemenných rostlin byly zvlášť nápadné a v triasu hojně rozšířené rostliny cykasovité. Byly buď stromovitého charakteru, nebo s kmenem nízkým a tlustým, případně soudkovitým, s dlouhými kožovitými, nejčastěji zpeřenými listy. Vzhledem připomínaly některé stromovité kapradiny nebo palmy. Velký vývojový význam měli zástupce vymřelé skupiny Bennettitales (rostliny benetitové). Tyto rostliny byly bud křovité, bohatě větvené, nebo stromovité se spoře větvenými kmeny, případně s kmeny zkrácenými až kulovitými. Skupina rostlin benetitových je důležitá, protože nám umožnila porozumět vzájemným vztahům jednak mezi rostlinami nahosemennými a krytosemennými, jednak mezi nahosemennými, kapraďosemennými a kapraďorosty. V triasu se však objevily hojní i zástupci rostlin jinanovitých a jehličnatých zejména rostliny blahočetovité, tisovcovité aj. Místy se po skaliskách plazily kapradiny z čeledi Gleicheniaceae, z močálů a tůní vyrůstaly přesličky, které nedosahovaly tak obrovských velikostí jako dříve.
Zvířena v triasu
V triasových mořích již nalézáme odlišnou zvířenu než v mořích permských. Jen některé staré skupiny ještě po nějakou dobu v triasu přežívaly, ale brzy vyhynuly nebo pozbyly významu. Namísto vymřelých čtyřčetných a deskatých korálů nastoupili v mořích koráli šestičetní, u nichž vznikalo zároveň šest přepážek stejné velikosti. Poměrně hojně se ještě rozmohly některé skupiny ramenonožců a ostnokožců, hlavně pravidelné ježovky. Ve značném rozvoji byli mlži a pokračoval rozvoj břichonožců. Některé starší typy břichonožců dosud přezívaly, ale objevili se již zástupci novodobých skupin. Nejdůležitější postavení mezi mořskou faunou však patřilo hlavonožcům. Přežívaly ještě některé staré typy loděnkovitých a dost hojní byli i příbuzní dodnes žijící loděnky (Nautilus), avšak největšího významu dosáhli amoniti. V této době byli vedoucí skupinou ceratitidi (Ceratitida), jejichž spirálně stočené schránky měly na povrchu řídká, ale silná jednoduchá žebra a na švech byly pouze zubaté laloky. Velmi známy je druh Ceratites nodosus. Vedle amonitů se v triasu rozmáhali i hlavonožce dvoužábří, k nimž patří i mnoho důležitých rodů jurských a křídových belemnitů. Poprvé se objevili desetinozí raci.
Několik starších skupin ryb přežilo až do počátku druhohor. Z triasových usazenin sladkých vod Austrálie jsou známí poslední zástupci sladkovodních žraloků z rodu Xenacanthus. . Některé rody lalokoploutvých sice vyhynuly, ale přežila skupina Coelacanthiformes. Ryby dvojdyšné jsou zastoupeny rodem Ceratodus. Primitivní paprskoploutvé ryby paleoniscidi (Palaeonisciformes) byly dosud hojně. Koncem prvohor žily ryby paprskoploutvé většinou ve vodách sladkých ale v triasu pronikly i do vod mořských, nesmírně se v nich rozmnožily jsou tam hlavní skupinou dodnes.
dráždany
21. dubna 2007 v 20:48 | →referát←Drážďany
První písemná zmínka o Drážďanech pochází z roku 1206. Z názvu se můžeme dozvědět něco o jeho prehistorii - vypovídá totiž o slovanském původu nejstaršího sídliště: slovo dreždane znamenalo v jazyce Slovanů "obyvatelé lesních bažin". Krajina, kde později Drážďany vyrostly, skutečně v té době oplývala lesy a močály.
Ve 2. pol. 16. stol. shromáždil kurfiřt August v sedmi místnostech zámku v Drážďanech obrazy soudobých malířů, plastiky, vzácné knihy, hodiny, různé matematické a fyzikální přístroje a nejrůznější kuriozity. Tento soubor, tzv. Kurfiřtská umělecké komora, se stal základem všech pozdějších slavných drážďanských sbírek. Měl mnohem šťastnější osud než rudolfínské sbírky v Praze.
K největšímu rozkvětu se těšily Drážďany v 1. pol. 18. stol. za Augusta Silného. Vytvořil z Drážďan jedno z nejkrásnějších barokních měst, které stalo světovým kulturním centrem. Významně rozšířil drážďanské sbírky, protože měl zálibu ve výtvarném umění své doby, antických sochách, a zejména v drahocenném exotickém porcelánu.
Z bouřlivých událostí vycházely Drážďany bez větších ztrát - až do závěru 2. SV. Barokní centrum celkem bez úhony přežilo všechny požáry a nepřátelské odstřelování. Třicetileté válka se města dotkla jen nepřímo. Drážďanům se vyhnula dokonce i nebezpečná epidemie cholery, která v letech 1840 - 1841řádila po celém Sasku; na znamení vděčnosti byla u Zwingeru postavena Cholerová kašna.
Z trosek brzy povstal Zwinger, katolický dvorní kostel, později Semperova opera. Většina exponátů uměleckých sbírek byla včas odvezena do bezpečí. Z ruin začal vystupovat protestantský kostel Panny Marie (Frauenkirche), jehož kupole byla před osudným náletem dominantou Drážďan. Symbol města, kostel Panny Marie, býval obklopen ulicemi s domy a paláci postavenými ve stylu drážďanského baroka, v němž zdejší architekti hledají inspiraci. Typické jsou stavby s vysokými, až pětipatrovými průčelími, strmé mansardové střechy a ozdobná vikýřová okna.
Pöppelmannův zámek Pillnitz, který nebyl v roce 1945 zasažen bombami, leží mimo město u řeky. U jehož schodiště kdysi přistávaly gondoly, které pluli po Labi. Drážďany nabízejí Rembrantovy, Vermeerovy, Raffaelovy obrazy, sbírky uměleckých předmětů z cínu, porcelán, arabský hvězdný glóbus v Matematicko-fyzikálním salónu. K načerpání nových sil stačí zajít do plaveckého a osvěžovacího střediska Elbamare. A ti, kteří mají o regeneraci jiné představy, jistě navštíví některou z místních cukráren, neboť zde vyrobené zákusky získaly u znalců stejně dobrou pověst jako drážďanská hudba nebo výtvarné umění
První písemná zmínka o Drážďanech pochází z roku 1206. Z názvu se můžeme dozvědět něco o jeho prehistorii - vypovídá totiž o slovanském původu nejstaršího sídliště: slovo dreždane znamenalo v jazyce Slovanů "obyvatelé lesních bažin". Krajina, kde později Drážďany vyrostly, skutečně v té době oplývala lesy a močály.
Ve 2. pol. 16. stol. shromáždil kurfiřt August v sedmi místnostech zámku v Drážďanech obrazy soudobých malířů, plastiky, vzácné knihy, hodiny, různé matematické a fyzikální přístroje a nejrůznější kuriozity. Tento soubor, tzv. Kurfiřtská umělecké komora, se stal základem všech pozdějších slavných drážďanských sbírek. Měl mnohem šťastnější osud než rudolfínské sbírky v Praze.
K největšímu rozkvětu se těšily Drážďany v 1. pol. 18. stol. za Augusta Silného. Vytvořil z Drážďan jedno z nejkrásnějších barokních měst, které stalo světovým kulturním centrem. Významně rozšířil drážďanské sbírky, protože měl zálibu ve výtvarném umění své doby, antických sochách, a zejména v drahocenném exotickém porcelánu.
Z bouřlivých událostí vycházely Drážďany bez větších ztrát - až do závěru 2. SV. Barokní centrum celkem bez úhony přežilo všechny požáry a nepřátelské odstřelování. Třicetileté válka se města dotkla jen nepřímo. Drážďanům se vyhnula dokonce i nebezpečná epidemie cholery, která v letech 1840 - 1841řádila po celém Sasku; na znamení vděčnosti byla u Zwingeru postavena Cholerová kašna.
Z trosek brzy povstal Zwinger, katolický dvorní kostel, později Semperova opera. Většina exponátů uměleckých sbírek byla včas odvezena do bezpečí. Z ruin začal vystupovat protestantský kostel Panny Marie (Frauenkirche), jehož kupole byla před osudným náletem dominantou Drážďan. Symbol města, kostel Panny Marie, býval obklopen ulicemi s domy a paláci postavenými ve stylu drážďanského baroka, v němž zdejší architekti hledají inspiraci. Typické jsou stavby s vysokými, až pětipatrovými průčelími, strmé mansardové střechy a ozdobná vikýřová okna.
Pöppelmannův zámek Pillnitz, který nebyl v roce 1945 zasažen bombami, leží mimo město u řeky. U jehož schodiště kdysi přistávaly gondoly, které pluli po Labi. Drážďany nabízejí Rembrantovy, Vermeerovy, Raffaelovy obrazy, sbírky uměleckých předmětů z cínu, porcelán, arabský hvězdný glóbus v Matematicko-fyzikálním salónu. K načerpání nových sil stačí zajít do plaveckého a osvěžovacího střediska Elbamare. A ti, kteří mají o regeneraci jiné představy, jistě navštíví některou z místních cukráren, neboť zde vyrobené zákusky získaly u znalců stejně dobrou pověst jako drážďanská hudba nebo výtvarné umění
dějiny karlovarských lázní
21. dubna 2007 v 20:26 | →referát←. OBDOBÍ KARLOVARSKÉHO LÁZEŇSTVÍ
Trýznivé koupele
Nejstarší fáze dějin karlovarského lázeňství je zhruba vymezena léty 1350 - 1522. Značný věhlas karlovarských therem již koncem 15. století dokládá slavná Óda na Vřídlo Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic ( kolem r. 1500 ).
Karlovarská lázeňská léčby sestávala od založení města až do půle 16. století téměř výhradně z jediné procedury, z přemíry koupelí, pro něž se vžilo přiléhavé označení "Hautfresser" ("požírač kůže"). Pacienti se v některých případech koupali 10 i více hodin denně. Dlouhé koupele vedly až k bolestivému rozpraskání pokožky, čímž bylo dosaženo cíle tehdejší humorální terapie. Podle ní voda otevřenou pokožkou vyplavovala choroboplodné zárodky nemoci.
Celkový pohled na mlýnskou kolonádu
II. OBDOBÍ VÝVOJE KARLOVARSKÉHO LÁZEŇSTVÍ
Pyramidální kúra
Pitná kúra se v Karlových Varech začala prosazovat, byť váhavě a pomalu, až na popud lékaře Václava Payera, který roku 1522 vydal vůbec první odborné pojednání o karlovarské léčbě. Doporučil vedle koupelí i pití zřídelní vody. Dalším horlivým propagátorem pitné kúry se po roce 1600 stal zejména Johann Stephan Strobelberger.
I přes Payerovo průkopnické doporučení pitné léčby však až do sklonku 16. století přetrvala v Karlových Varech hlavně léčby koupelemi. Léčebný pobyt u Vřídla v tehdejší době trval zhruba 4 - 5 týdnů. Pod vlivem četných spisů dr. J. S. Strobelbergera docházelo po roce 1620 postupně k preferenci pitné kúry. Stupňující se převaha pitné léčby vyústila až do zdravotně problematických extrémů, když se kolem roku 1750 popíjelo denně i 50 až 70 koflíků vody. Dlužno ovšem upřesnit, že tato množství se pila po několik dnů kolem poloviny lázeňského pobytu; počátek a závěr léčby byl ve znamení umírněnějších dávek. Tomuto léčebnému způsobu praktikovanému zhruba po 150 let se říkalo "pyramidální kúra".
Sadová kolonáda
Třicetiletá válka
Prosperita lázní Karlových Varů byla vážně narušena třicetiletou válkou. Neklidná doba se projevila zejména v citelném poklesu návštěvnosti. Po třicetileté válce se lázeňská návštěvnost ohybovala kolem 70 - 100 lázeňských stran ročně ( lázeňskou stranou byl označován host s doprovodem, mnohdy velice početným ).
Vřídelní kolonáda
Růst návštěvnosti koncem 17. století
Výraznější oživení lázeňského života nastalo až v poslední třetině 17. století přílivem bohatých návštěvníků především z okruhu saského a později i ruského a polského panovnického dvora. Odhady návštěvnosti Karlových Varů v 17. století (1600 - 1700) hovoří o 10 000 pacientech. Velkou propagací byly pro Karlovy Vary dva lázeňské pobyty ruského cara Petra Velikého v letech 1711 a 1712.
Růst lázeňské návštěvnosti vedl na sklonku 17. století i k pořizování seznamů lázeňských hostů. Tyto seznamy , tzv. Kurlisty, zpočátku ručně psané, od roku 1795 vydávané tiskem, vycházely až do r. 1948.
Kurhaus (dnes Lázně III)
Lékařské spisy
Nemalý podíl na popularizaci lázní a tím i na rostoucí návštěvnosti města kolem roku 1700 měly četné lékařské spisy o Karlových Varech. Kromě vody z Vřídla se počátkem 18. století z podnětu lázeňských lékařů začal pít i Mlýnský a Nový pramen. Na základě prací zdejších lékařů byl také vypracován jednoduchý způsob výroby vřídelní soli. Vývozu vřídelní vody a soli se Karlovarští dlouho úporně bránili, protože se obávali ztráty návštěvnosti. V roce 1718 si na císaři Karlu VI. dokonce vymohli přísný zákaz vývozu.
III. OBDOBÍ VÝVOJE KARLOVARSKÉHO LÁZEŇSTVÍ
Komplexní lázeňská léčba
Zásadní význam pro modernizaci karlovarské balneologie mělo celoživotní působení dr. Davida Bechera ( 1725 - 1792). Provedl první skutečně vědecký chemický rozbor karlovarských vod. Jeho přičiněním se roku 1764 začala ve velkém vyrábět a posléze vyvážet vřídelní sůl. Prosadil realizaci pokrokových léčebných metod, které si zachovali platnost až do dnešních dnů pod novodobým označením Komplexní lázeňská léčba. Předepisoval k užívání dosud neuznávaná zřídla. Zasadil se o umírněné dávky vypité vody a opět pozdvihl prestiž koupelí ve vřídelní vodě.
Dr. Becher na základě své chemické analýzy vody propagoval její pití přímo u pramenů a hojný pohyb ve formě vycházek v průběhu léčení. Tyto zásady vedly k budování altánů a kolonád nad prameny, promenádních cest a specializovaných lázeňských zařízení, ke změně celého dosavadního způsobu lázeňského života. V letech 1766 a 1772 vydal David Becher spis o karlovarské léčbě, který řadíme k nejvýznamnějším karlovarským balneologickým dílům.
Rozmach karlovarského lázeňství v 18. století
V souvislosti s rozvojem lázeňství byla postavena řada společenských a lázeňských účelových staveb, roku 1701 např. Saský sál, v roce 1728 Český sál. Roku 1711 byly vystavěny Mlýnské lázně, první veřejný lázeňský dům. Po roce 1700 začalo lázeňství již velice výrazně určovat podobu města. Vše se začalo podřizovat potřebám lázeňského hosta.
Slibný rozmach Karlových Varů v 1. polovině 18. století byl dne 23.května 1759 přerušen katastrofálním požárem, který zničil více než dvě třetiny města. Shořelo 224 domů. Pohroma vážně poškodila místní lázeňství na několik let. Výstavba Karlových Varů po požáru byla prováděna plánovitě s důrazem na líbivý vzhled a komfortní vybavení domů. Do obnoveného města začalo přijíždět stále více hostů. S rostoucí návštěvností bohatlo karlovarské měšťanstvo a mohlo stále nákladnějšími stavebními úpravami zlepšovat tvářnost města. Financování těchto úprav zajišťoval i výnos z tzv. lázeňské taxy, jež byla zavedena roku 1795. Na základě finančního příspěvku Marie Terezie byly roku 1762 přestavěny Mlýnské lázně. V roce 1777 byl zřízen moderní Vřídelní sál, který byl odrazem uplatňování léčebných zásad dr. Bechera, zdůrazňujících pití vody přímo u pramene. Z výtěžku prodeje vřídelní soli bylo v roce 1788 postaveno nové kamenné divadlo. Roku 1792 zřízená kolonáda Nového pramene byla první stavbou svého druhu v Karlových Varech. Poskytovala lázeňským hostům možnost pobývat u pramenů i za nepříznivého počasí. Nejvyhledávanějším společenským střediskem lázeňských hostů se koncem 18. století stal Český sál, který roku 1775 zakoupil Johann Georg Pupp a položil tím základ k rozvoji největšího karlovarského restauračního a hotelového provozu.
Rozvinutí Becherových léčebných postupů
Počátek 19. století přinesl Karlovým Varům další rozmach lázeňství. Prosperitu lázní příliš neohrozily ani neklidné doby napoleonských válek. Davidem Becherem stanovený léčebný postup byl v první polovině 19. století dále rozvinut a prohlouben řadou vynikajících lékařů. Kolem roku 1860 se Karlovy Vary staly velice vyhledávané
Pramen Svoboda u Lázní III.
Pramen Rusalka - Mlýnská kolonáda
nemocnými cukrovkou, takže se jim začalo říkat "špitál pro diabetiky". Pití a koupele byly rozšířeny o další metody. Na popud dr. Jeana de Carro byly roku 1826 zřízeny u Vřídla parní lázně. V roce 1836 zahájily provoz lázně rašelinné. Od roku 1838 byly pacientům zpřístupněny ke koupelím, pití a inhalování tzv. plynové lázně na místě dnešních Lázní VI. Počínaje rokem 1856 se na doporučení dr. Mannla začal užívat Železitý pramen, u něhož byly zřízeny tzv. železité lázně. Roku 1844 byl ve velkém zahájen vývoz zřídelní vody. Ta po celém světě podporovala léčbu onemocnění zažívacího traktu. Úspěch této léčby byl dobrou reklamou karlovarských vod a zapříčinil další příliv pacientů.
Změna lázeňského životního stylu koncem 19. století
Již kolem roku 1870 se rozšiřoval čas hlavní lázeňské sezóny. V dřívějších dobách byl vymezen 15. červnem a 15. zářím, po roce 1860 se začíná vžívat období od 1. května do 30. září. Trvání lázeňské léčby se ustálilo na 4 týdnech. Již ke konci 1. poloviny 19. století, kdy u Vřídla ještě vládl způsob života udávaný šlechtou, docházelo v lázeňském publiku k postupnému oddělování stavů. Mizely stará lázeňská družnost a nákladné zábavy, eliminované prudce se zvyšující návštěvností. Karlovy Vary, původně označované za salon Evropy, se stále výrazněji stávaly sanatoriem Evropy. Tak se po staletích naplnila slova dr. Payera z roku 1522, zdůrazňující, že lázně zde nejsou pro zábavu, nýbrž pro léčbu.
Modernizace města ve druhé polovině 19. století
Druhá polovina 19. století byla pro Karlovy Vary obdobím rozsáhlých stavebních prací a budování moderních lázeňských kapacit. Výstavba v poslední třetině století dala městu dnešní architektonickou podobu, nesoucí výraznou pečeť historismu a secese. Vznikly dominantní lázeňské stavby, např. Vřídelní kolonáda, Mlýnská kolonáda, divadlo, Císařské lázně. Zásadní význam pro další rozvoj lázní mělo napojení města na evropskou železniční síť roku 1870, kdy byl zahájen provoz na trati Karlovy Vary - Cheb. O rok později spojila Buštěhradská dráha lázně s Prahou. Rozsáhlá stavební činnost byla před I. světovou válkou završena zbudováním mezinárodního hotelu Imperial (1912).
Vliv vídeňské a pražské balneologické školy
V souvislosti s modernizací lázeňských zařízení doznaly dalšího propracování také teorie a praxe karlovarské balneologie. Téměř každý praktikující karlovarský lázeňský lékař publikoval své odborné poznatky. Mnoho pozornosti bylo věnováno aplikaci karlovarských vod při léčbě cukrovky, otylosti a nemoci z povolání. Koncem minulého století měla na karlovarské lázeňství největší vliv vídeňská balneologická škola. Vedle pitné léčby zdůrazňovala užívání minerální vody pro maximum jiných aplikací. Přírodní kysličník uhličitý byl např. využíván k mikromasážím. Před I. světovou válkou se uvažovalo i o využití radioaktivity zřídel, což vedlo ke zřízení radioaktivních lázní v Jáchymově roku 1906.
Po roce 1905, kdy se v Karlových Varech usadil MUDr. Milan Mixa, jeden z nejvýznamnějších českých lékařů vřídelního města, začal v lázních působit vliv pražské balneologické školy. Velký rozvoj medicíny na přelomu 19. a 20. století formoval karlovarskou metodu léčby chronických chorob trávicího ústrojí a chorob výměny látkové.
Předválečný vzestup a poválečná stagnace.
Proměny životního stylu kolem roku 1900 přinesly do Karlových Varů zejména pod vlivem pacientů ze zámoří a z Anglie nový druh zábavy, které dle tělesných dispozic holdovali i lázeňští hosté - sport. A tak město postupně dostalo tenisové kurty, golfové hřiště a dostihovou dráhu. Těsně před vypuknutím I. světové války dosahovaly Karlovy Vary největšího počtu lázeňských hostů ve své historii. Např. v roce 1911 se zde léčilo 70 935 osob. Světová válka postihla Karlovy Vary na nejcitlivějším místě. Narušila příliv lázeňských hostů, a tím vážně ochromila celý život města. Jeho pozdější vývoj až do současnosti měl s určitými výkyvy víceméně sestupnou tendenci. Svou roli sehrála i změna životních trendů. Už kolem roku 1900 začaly lázeňské hosty velice přitahovat mořské lázně, hlavně Riviéra. Po I. světové válce pak začaly být preferovány hory, zejména moderní alpská střediska.
Ani Karlovým Varům, byť měly coby lázně určité výsadní postavení, se po válce nevyhnula vleklá hospodářská krize. Nesmírně vzrostly dluhy zdejších majitelů hotelů a penzionů. Pro malé podnikatele a obchodníky to mělo drastické následky. I přes hospodářskou depresi bylo v Karlových Varech v době mezi světovými válkami realizováno několik důležitých staveb, např. Lázně VI.
V důsledku II. světové války doznal provoz lázní četných omezení. V březnu 1939 byla dokončena demolice jednoho ze symbolů lázní Karlových Varů, litinové Vřídelní kolonády, jež byla nahrazena dřevěným provizoriem. V roce 1942 se přijelo léčit jen 36 646 osob, hlavně z Německa. Lázním byl omezen příděl mýdla a prádla, rovněž stravování bylo přísně racionalizováno. Poslední rok války znamenal pro lázeňství kolaps. Za celý rok 1945 zaznamenává statistika jen 3 794 lázeňských hostů.
Vřídlo - původní litinová kolonáda Vřídlo - současnost
Zestátnění lázní
Po roce 1945 se karlovarská lázeňská léčba rozvíjela na jiných principech. Léčivé minerální zdroje a lázeňská zařízení byly znárodněny. Až do roku 1948 převažovali ve struktuře lázeňských hostů samoplátci - tak jako v době předválečné. V roce 1947 vznikly v Karlových Varech Státní lázně. Léčení pacientů zajišťovali soukromí lékaři. Pojišťovna paušálně hradila léčbu do 500 Kč. Do této částky byl zahrnut dvoutýdenní pobyt a devět koupelí.
V roce 1948 byl utvořen n.p. Československé lázně a zřídla. Ten převzal v Karlových Varech všechna lázeňská zařízení včetně sanatorií, hotelů a penzionů.
IV. NÁVRAT K BÝVALÉMU LESKU
Počínaje rokem 1990 byly státní léčebné lázně Karlovy Vary, nepřímý nástupce Československých lázní a zřídel, postupně privatizovány. Na místo jejich desetiletí trvajícího monopolu nastupují akciové společnosti a soukromí majitelé.
Byla tak nastartována nová historie karlovarského lázeňství. Privatizace v těchto největších lázních v republice proběhla odlišně od ostatních lázní v České republice. Vznikla samostatná lázeňská zařízení, sanatoria, lázeňské hotely a společnosti ve formě akciových společností, společností s ručením omezeným atd.
Město Karlovy Vary převzalo do správy svůj historický majetek ( tj. kolonády, balneoprovozy - např. Lázně I, Lázně III, Lázně V a přírodní léčivé zdroje). Byly vytvořeny dvě příspěvkové organizace města - Správa léčivých zdrojů a kolonád a Lázeňské zdravotnické zařízení. Lázeňské prostředí pomáhají zpříjemnit další příspěvkové organizace města: Správa lázeňských parků, Lázeňské lesy. Město také finančně podporuje Karlovarský symfonický orchestr spolu s Kulturním centrem Amethyst a divadlo.
Jedny z nejvyhledávanějších lázní
Lázně se opět otevřely celému světu a rychlým tempem se snaží o návrat bývalému lesku a prosperitě. Každým rokem se lepší vzhled města, vybavení lázeňských domů, restaurací a obchodů. Rozšiřuje se kulturní nabídka i pro zahraniční návštěvníky.
Karlovy Vary s klientelou ze všech kontinentů (lázeňští hosté s léčebným programem ze 60 zemí světa na tři týdny, krátkodobě pobývající hosté z více než 80 zemí světa) patří nejmezinárodnějším lázním na světě. Počet zahraničních lázeňských hostů vzrůstá, převýšili již počet klientů z tuzemska. Klientela z celého světa hovořící různými jazyky vyhledává Karlovy Vary opakovaně. Do některých léčeben jezdí někteří hosté, zejména z německy hovořících zemí, dokonce dvakrát ročně. Jsou i klienti, kteří pobývali v Karlových Varech již více než padesátkrát.
Trýznivé koupele
Nejstarší fáze dějin karlovarského lázeňství je zhruba vymezena léty 1350 - 1522. Značný věhlas karlovarských therem již koncem 15. století dokládá slavná Óda na Vřídlo Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic ( kolem r. 1500 ).
Karlovarská lázeňská léčby sestávala od založení města až do půle 16. století téměř výhradně z jediné procedury, z přemíry koupelí, pro něž se vžilo přiléhavé označení "Hautfresser" ("požírač kůže"). Pacienti se v některých případech koupali 10 i více hodin denně. Dlouhé koupele vedly až k bolestivému rozpraskání pokožky, čímž bylo dosaženo cíle tehdejší humorální terapie. Podle ní voda otevřenou pokožkou vyplavovala choroboplodné zárodky nemoci.
Celkový pohled na mlýnskou kolonádu
II. OBDOBÍ VÝVOJE KARLOVARSKÉHO LÁZEŇSTVÍ
Pyramidální kúra
Pitná kúra se v Karlových Varech začala prosazovat, byť váhavě a pomalu, až na popud lékaře Václava Payera, který roku 1522 vydal vůbec první odborné pojednání o karlovarské léčbě. Doporučil vedle koupelí i pití zřídelní vody. Dalším horlivým propagátorem pitné kúry se po roce 1600 stal zejména Johann Stephan Strobelberger.
I přes Payerovo průkopnické doporučení pitné léčby však až do sklonku 16. století přetrvala v Karlových Varech hlavně léčby koupelemi. Léčebný pobyt u Vřídla v tehdejší době trval zhruba 4 - 5 týdnů. Pod vlivem četných spisů dr. J. S. Strobelbergera docházelo po roce 1620 postupně k preferenci pitné kúry. Stupňující se převaha pitné léčby vyústila až do zdravotně problematických extrémů, když se kolem roku 1750 popíjelo denně i 50 až 70 koflíků vody. Dlužno ovšem upřesnit, že tato množství se pila po několik dnů kolem poloviny lázeňského pobytu; počátek a závěr léčby byl ve znamení umírněnějších dávek. Tomuto léčebnému způsobu praktikovanému zhruba po 150 let se říkalo "pyramidální kúra".
Sadová kolonáda
Třicetiletá válka
Prosperita lázní Karlových Varů byla vážně narušena třicetiletou válkou. Neklidná doba se projevila zejména v citelném poklesu návštěvnosti. Po třicetileté válce se lázeňská návštěvnost ohybovala kolem 70 - 100 lázeňských stran ročně ( lázeňskou stranou byl označován host s doprovodem, mnohdy velice početným ).
Vřídelní kolonáda
Růst návštěvnosti koncem 17. století
Výraznější oživení lázeňského života nastalo až v poslední třetině 17. století přílivem bohatých návštěvníků především z okruhu saského a později i ruského a polského panovnického dvora. Odhady návštěvnosti Karlových Varů v 17. století (1600 - 1700) hovoří o 10 000 pacientech. Velkou propagací byly pro Karlovy Vary dva lázeňské pobyty ruského cara Petra Velikého v letech 1711 a 1712.
Růst lázeňské návštěvnosti vedl na sklonku 17. století i k pořizování seznamů lázeňských hostů. Tyto seznamy , tzv. Kurlisty, zpočátku ručně psané, od roku 1795 vydávané tiskem, vycházely až do r. 1948.
Kurhaus (dnes Lázně III)
Lékařské spisy
Nemalý podíl na popularizaci lázní a tím i na rostoucí návštěvnosti města kolem roku 1700 měly četné lékařské spisy o Karlových Varech. Kromě vody z Vřídla se počátkem 18. století z podnětu lázeňských lékařů začal pít i Mlýnský a Nový pramen. Na základě prací zdejších lékařů byl také vypracován jednoduchý způsob výroby vřídelní soli. Vývozu vřídelní vody a soli se Karlovarští dlouho úporně bránili, protože se obávali ztráty návštěvnosti. V roce 1718 si na císaři Karlu VI. dokonce vymohli přísný zákaz vývozu.
III. OBDOBÍ VÝVOJE KARLOVARSKÉHO LÁZEŇSTVÍ
Komplexní lázeňská léčba
Zásadní význam pro modernizaci karlovarské balneologie mělo celoživotní působení dr. Davida Bechera ( 1725 - 1792). Provedl první skutečně vědecký chemický rozbor karlovarských vod. Jeho přičiněním se roku 1764 začala ve velkém vyrábět a posléze vyvážet vřídelní sůl. Prosadil realizaci pokrokových léčebných metod, které si zachovali platnost až do dnešních dnů pod novodobým označením Komplexní lázeňská léčba. Předepisoval k užívání dosud neuznávaná zřídla. Zasadil se o umírněné dávky vypité vody a opět pozdvihl prestiž koupelí ve vřídelní vodě.
Dr. Becher na základě své chemické analýzy vody propagoval její pití přímo u pramenů a hojný pohyb ve formě vycházek v průběhu léčení. Tyto zásady vedly k budování altánů a kolonád nad prameny, promenádních cest a specializovaných lázeňských zařízení, ke změně celého dosavadního způsobu lázeňského života. V letech 1766 a 1772 vydal David Becher spis o karlovarské léčbě, který řadíme k nejvýznamnějším karlovarským balneologickým dílům.
Rozmach karlovarského lázeňství v 18. století
V souvislosti s rozvojem lázeňství byla postavena řada společenských a lázeňských účelových staveb, roku 1701 např. Saský sál, v roce 1728 Český sál. Roku 1711 byly vystavěny Mlýnské lázně, první veřejný lázeňský dům. Po roce 1700 začalo lázeňství již velice výrazně určovat podobu města. Vše se začalo podřizovat potřebám lázeňského hosta.
Slibný rozmach Karlových Varů v 1. polovině 18. století byl dne 23.května 1759 přerušen katastrofálním požárem, který zničil více než dvě třetiny města. Shořelo 224 domů. Pohroma vážně poškodila místní lázeňství na několik let. Výstavba Karlových Varů po požáru byla prováděna plánovitě s důrazem na líbivý vzhled a komfortní vybavení domů. Do obnoveného města začalo přijíždět stále více hostů. S rostoucí návštěvností bohatlo karlovarské měšťanstvo a mohlo stále nákladnějšími stavebními úpravami zlepšovat tvářnost města. Financování těchto úprav zajišťoval i výnos z tzv. lázeňské taxy, jež byla zavedena roku 1795. Na základě finančního příspěvku Marie Terezie byly roku 1762 přestavěny Mlýnské lázně. V roce 1777 byl zřízen moderní Vřídelní sál, který byl odrazem uplatňování léčebných zásad dr. Bechera, zdůrazňujících pití vody přímo u pramene. Z výtěžku prodeje vřídelní soli bylo v roce 1788 postaveno nové kamenné divadlo. Roku 1792 zřízená kolonáda Nového pramene byla první stavbou svého druhu v Karlových Varech. Poskytovala lázeňským hostům možnost pobývat u pramenů i za nepříznivého počasí. Nejvyhledávanějším společenským střediskem lázeňských hostů se koncem 18. století stal Český sál, který roku 1775 zakoupil Johann Georg Pupp a položil tím základ k rozvoji největšího karlovarského restauračního a hotelového provozu.
Rozvinutí Becherových léčebných postupů
Počátek 19. století přinesl Karlovým Varům další rozmach lázeňství. Prosperitu lázní příliš neohrozily ani neklidné doby napoleonských válek. Davidem Becherem stanovený léčebný postup byl v první polovině 19. století dále rozvinut a prohlouben řadou vynikajících lékařů. Kolem roku 1860 se Karlovy Vary staly velice vyhledávané
Pramen Svoboda u Lázní III.
Pramen Rusalka - Mlýnská kolonáda
nemocnými cukrovkou, takže se jim začalo říkat "špitál pro diabetiky". Pití a koupele byly rozšířeny o další metody. Na popud dr. Jeana de Carro byly roku 1826 zřízeny u Vřídla parní lázně. V roce 1836 zahájily provoz lázně rašelinné. Od roku 1838 byly pacientům zpřístupněny ke koupelím, pití a inhalování tzv. plynové lázně na místě dnešních Lázní VI. Počínaje rokem 1856 se na doporučení dr. Mannla začal užívat Železitý pramen, u něhož byly zřízeny tzv. železité lázně. Roku 1844 byl ve velkém zahájen vývoz zřídelní vody. Ta po celém světě podporovala léčbu onemocnění zažívacího traktu. Úspěch této léčby byl dobrou reklamou karlovarských vod a zapříčinil další příliv pacientů.
Změna lázeňského životního stylu koncem 19. století
Již kolem roku 1870 se rozšiřoval čas hlavní lázeňské sezóny. V dřívějších dobách byl vymezen 15. červnem a 15. zářím, po roce 1860 se začíná vžívat období od 1. května do 30. září. Trvání lázeňské léčby se ustálilo na 4 týdnech. Již ke konci 1. poloviny 19. století, kdy u Vřídla ještě vládl způsob života udávaný šlechtou, docházelo v lázeňském publiku k postupnému oddělování stavů. Mizely stará lázeňská družnost a nákladné zábavy, eliminované prudce se zvyšující návštěvností. Karlovy Vary, původně označované za salon Evropy, se stále výrazněji stávaly sanatoriem Evropy. Tak se po staletích naplnila slova dr. Payera z roku 1522, zdůrazňující, že lázně zde nejsou pro zábavu, nýbrž pro léčbu.
Modernizace města ve druhé polovině 19. století
Druhá polovina 19. století byla pro Karlovy Vary obdobím rozsáhlých stavebních prací a budování moderních lázeňských kapacit. Výstavba v poslední třetině století dala městu dnešní architektonickou podobu, nesoucí výraznou pečeť historismu a secese. Vznikly dominantní lázeňské stavby, např. Vřídelní kolonáda, Mlýnská kolonáda, divadlo, Císařské lázně. Zásadní význam pro další rozvoj lázní mělo napojení města na evropskou železniční síť roku 1870, kdy byl zahájen provoz na trati Karlovy Vary - Cheb. O rok později spojila Buštěhradská dráha lázně s Prahou. Rozsáhlá stavební činnost byla před I. světovou válkou završena zbudováním mezinárodního hotelu Imperial (1912).
Vliv vídeňské a pražské balneologické školy
V souvislosti s modernizací lázeňských zařízení doznaly dalšího propracování také teorie a praxe karlovarské balneologie. Téměř každý praktikující karlovarský lázeňský lékař publikoval své odborné poznatky. Mnoho pozornosti bylo věnováno aplikaci karlovarských vod při léčbě cukrovky, otylosti a nemoci z povolání. Koncem minulého století měla na karlovarské lázeňství největší vliv vídeňská balneologická škola. Vedle pitné léčby zdůrazňovala užívání minerální vody pro maximum jiných aplikací. Přírodní kysličník uhličitý byl např. využíván k mikromasážím. Před I. světovou válkou se uvažovalo i o využití radioaktivity zřídel, což vedlo ke zřízení radioaktivních lázní v Jáchymově roku 1906.
Po roce 1905, kdy se v Karlových Varech usadil MUDr. Milan Mixa, jeden z nejvýznamnějších českých lékařů vřídelního města, začal v lázních působit vliv pražské balneologické školy. Velký rozvoj medicíny na přelomu 19. a 20. století formoval karlovarskou metodu léčby chronických chorob trávicího ústrojí a chorob výměny látkové.
Předválečný vzestup a poválečná stagnace.
Proměny životního stylu kolem roku 1900 přinesly do Karlových Varů zejména pod vlivem pacientů ze zámoří a z Anglie nový druh zábavy, které dle tělesných dispozic holdovali i lázeňští hosté - sport. A tak město postupně dostalo tenisové kurty, golfové hřiště a dostihovou dráhu. Těsně před vypuknutím I. světové války dosahovaly Karlovy Vary největšího počtu lázeňských hostů ve své historii. Např. v roce 1911 se zde léčilo 70 935 osob. Světová válka postihla Karlovy Vary na nejcitlivějším místě. Narušila příliv lázeňských hostů, a tím vážně ochromila celý život města. Jeho pozdější vývoj až do současnosti měl s určitými výkyvy víceméně sestupnou tendenci. Svou roli sehrála i změna životních trendů. Už kolem roku 1900 začaly lázeňské hosty velice přitahovat mořské lázně, hlavně Riviéra. Po I. světové válce pak začaly být preferovány hory, zejména moderní alpská střediska.
Ani Karlovým Varům, byť měly coby lázně určité výsadní postavení, se po válce nevyhnula vleklá hospodářská krize. Nesmírně vzrostly dluhy zdejších majitelů hotelů a penzionů. Pro malé podnikatele a obchodníky to mělo drastické následky. I přes hospodářskou depresi bylo v Karlových Varech v době mezi světovými válkami realizováno několik důležitých staveb, např. Lázně VI.
V důsledku II. světové války doznal provoz lázní četných omezení. V březnu 1939 byla dokončena demolice jednoho ze symbolů lázní Karlových Varů, litinové Vřídelní kolonády, jež byla nahrazena dřevěným provizoriem. V roce 1942 se přijelo léčit jen 36 646 osob, hlavně z Německa. Lázním byl omezen příděl mýdla a prádla, rovněž stravování bylo přísně racionalizováno. Poslední rok války znamenal pro lázeňství kolaps. Za celý rok 1945 zaznamenává statistika jen 3 794 lázeňských hostů.
Vřídlo - původní litinová kolonáda Vřídlo - současnost
Zestátnění lázní
Po roce 1945 se karlovarská lázeňská léčba rozvíjela na jiných principech. Léčivé minerální zdroje a lázeňská zařízení byly znárodněny. Až do roku 1948 převažovali ve struktuře lázeňských hostů samoplátci - tak jako v době předválečné. V roce 1947 vznikly v Karlových Varech Státní lázně. Léčení pacientů zajišťovali soukromí lékaři. Pojišťovna paušálně hradila léčbu do 500 Kč. Do této částky byl zahrnut dvoutýdenní pobyt a devět koupelí.
V roce 1948 byl utvořen n.p. Československé lázně a zřídla. Ten převzal v Karlových Varech všechna lázeňská zařízení včetně sanatorií, hotelů a penzionů.
IV. NÁVRAT K BÝVALÉMU LESKU
Počínaje rokem 1990 byly státní léčebné lázně Karlovy Vary, nepřímý nástupce Československých lázní a zřídel, postupně privatizovány. Na místo jejich desetiletí trvajícího monopolu nastupují akciové společnosti a soukromí majitelé.
Byla tak nastartována nová historie karlovarského lázeňství. Privatizace v těchto největších lázních v republice proběhla odlišně od ostatních lázní v České republice. Vznikla samostatná lázeňská zařízení, sanatoria, lázeňské hotely a společnosti ve formě akciových společností, společností s ručením omezeným atd.
Město Karlovy Vary převzalo do správy svůj historický majetek ( tj. kolonády, balneoprovozy - např. Lázně I, Lázně III, Lázně V a přírodní léčivé zdroje). Byly vytvořeny dvě příspěvkové organizace města - Správa léčivých zdrojů a kolonád a Lázeňské zdravotnické zařízení. Lázeňské prostředí pomáhají zpříjemnit další příspěvkové organizace města: Správa lázeňských parků, Lázeňské lesy. Město také finančně podporuje Karlovarský symfonický orchestr spolu s Kulturním centrem Amethyst a divadlo.
Jedny z nejvyhledávanějších lázní
Lázně se opět otevřely celému světu a rychlým tempem se snaží o návrat bývalému lesku a prosperitě. Každým rokem se lepší vzhled města, vybavení lázeňských domů, restaurací a obchodů. Rozšiřuje se kulturní nabídka i pro zahraniční návštěvníky.
Karlovy Vary s klientelou ze všech kontinentů (lázeňští hosté s léčebným programem ze 60 zemí světa na tři týdny, krátkodobě pobývající hosté z více než 80 zemí světa) patří nejmezinárodnějším lázním na světě. Počet zahraničních lázeňských hostů vzrůstá, převýšili již počet klientů z tuzemska. Klientela z celého světa hovořící různými jazyky vyhledává Karlovy Vary opakovaně. Do některých léčeben jezdí někteří hosté, zejména z německy hovořících zemí, dokonce dvakrát ročně. Jsou i klienti, kteří pobývali v Karlových Varech již více než padesátkrát.
Zde hledá